Kniha Leopardi v chrámu, tvořená překlady kratších textů Franze Kafky, představuje výbor z autorových tzv. Siřemských zápisků, tedy autobiograficky laděných úvah, sepsaných v rozmezí let 1897 až 1924, které nalezl a poprvé uveřejnil Max Brod. Texty jsou shrnuty do oddílů podle období jejich vzniku a prezentovány v rozmanité grafické úpravě. V nejkratších jsou použity kapitálky, některé jsou tučně vytištěné, jiné zvýrazněné kurzivou. Tím je v neposlední řadě usměrňována čtenářova orientace, protože např. abstraktněji podané úvahy jsou natolik vizuálně nápadné, že i při zběžném listování knihou okamžitě upoutávají pozornost a vybízejí k přečtení. Zaměřme pozornost na dva příklady:

Věčné mládí je nemožné; dokonce, i kdyby neexistovala žádná jiná překážka, znemožnilo by je sebepozorování. (s. 177)

MŮJ ROMÁN JE SKÁLA, NA KTERÉ VISÍM, A NEVÍM NIC O TOM, CO SE DĚJE VE SVĚTĚ. (s. 29)

Záměrně jsem na úvod vybrala aforismy, v nichž Kafka reflektuje úděl člověka, který je více než k vnějšímu světu obrácen k sobě samému a dimenzi vlastní tvorby. Téma neslučitelnosti introspekce a mládí (figura mládí tu má zjevně přídatný symbolický význam; kromě toho, že odkazuje k jednomu období lidského života, se týká také „zdravého“ vedení života, tzn. vedení života běžného pro většinu činorodých lidí) na jedné straně a psaní a pospolitého života na druhé straně, lze považovat za stěžejní pro celou antologii.

Typické jsou nicméně i další leitmotivy, vedle právě zmíněných například obdobné motivy diskrepance mezi výdělečnou činností a literární tvorbou nebo psaným a mluveným slovem, dále pak např. motivy samoty a pocitu vydělení, motivy svobody, smutku, bezdětného života, propasti mezi zdravím a nemocí, hledání vztahu ke světu a definice světa, motivy mechanismů společenského života, duchovní nezakotveností člověka v moderně apod., které se v různých, drobných i zásadních variacích stále vrací. Díky tomu kniha není roztříštěna do obrovského množství nesourodých úvah, nýbrž zůstává relativně pevným významovým celkem. Franz Kafka se v ní osvědčuje jako přesnému výrazu vládnoucí pozorovatel svých vnitřních stavů, vyplývajících především z rozporů jeho existence, usilující o deskriptivní přístup, nezatížený přílišným psychologizováním. Rozhodně nepatří do řad autorů hledajících příčiny svých existenciálních dilemat v hlubinách nitra a snažících se tím, že odhalí jejich domnělý původ, vytvořit cosi na způsob osobní mytologie. Vůči takovému druhu sebezpytování se Kafka naopak vymezuje např. v textu, ve kterém se vyznává z „nenávisti k výkladům vlastní duše“ (srov. 53) a hlásí se k cíli naučit se „klidně se snášet“ (s. 53) a neběhat „kolem sebe jako pes“ (s. 53).

Kromě výrazně introspektivního a autobiografického záběru se Franz Kafka obrací i k vnějšímu světu. Kniha je tedy neméně duchovním svědectvím doby, v níž žil a tvořil, jakkoli jsou četné výpovědi posunuty do obecnější roviny. Zde se autorovy postřehy týkají především postavení člověka v moderně, vyznačující se ztrátou posvátna (Kafka ji diagnostikuje např. u Židů, v jejichž životě nachází už jen dva obřady, a to svatby a pohřby) a s ním ruku v ruce kráčející narůstající specializací vědních oborů (v jednom aforismu vyjadřuje rozčarování nad tím, že specialisté rozdělují organismus, a opakovaně polemicky glosuje psychologii). Moderní souvislosti jsou v Kafkových textech zastoupeny v neposlední řadě též příklonem k sebereflexi a věnováním zvýšené pozornosti situaci jednotlivce, jeho postoji k zaměstnání a nejužším mezilidským vztahům, dvěma úhelným kamenům lidského života ve věku odvratu od velkých, nadosobních pravd.

Kafkův zájem o problematiku lidského soužití se však přesouvá i do oblasti mezilidských interakcí v celospolečenském, ba všelidském měřítku a směřuje k podání zprávy o stavu lidství na přelomu 19. a 20. století a v první třetině 20. století. V této souvislosti Kafka otevírá neradostnou perspektivu směřování lidí „do pekelné hloubky“ (s. 9) a vzájemnou láskyplnou pomoc vidí jako jedinou možnost, jak tento vývoj zvrátit. Od literatury očekává, že člověka povede k účasti, bude „sekerou na zmrzlé moře v nás“ (s. 9). Svým způsobem to vzbuzuje dojem, jako by vyjadřoval hrůzu z první světové války a snad i předjímal událost druhé světové války, když např. vývoj lidstva opisuje jako „vzrůstající sílu umírat“ (s. 106). Poměrně přesvědčivě tak vystupuje z kruhu psaní o svých konfliktech, jeho zápisky nabývají na komplexnosti a získávají podobu revolty proti lidskému údělu obecně a hledání nových cest pro lidstvo. Obrazy, které Kafka se zřetelem k tomuto tématu vytváří, mají ve své naléhavosti až existencialistické vyznění, ne však v onom přísně absurdním duchu jako např. u Alberta Camuse, nýbrž s jasně altruistickým východiskem. Zdá se, že Kafka v podstatě věřil, že každý člověk může svým dílem přispět ke zlepšení existence všech lidí, a že je tedy v silách jedince překonat odcizení. Z většího množství úvah je možné vyabstrahovat humanistický podtext, ať už jde o otázky správného vztahu k bližnímu, nebo o otázku hlubší životní pravdy, která tradičně náležela do oblasti náboženství, k němuž Kafka ve své tvorbě hledal cestu a jemuž v životě člověka přisuzoval nemalou úlohu.¹

To, že Kafka v textech, v nichž je námětovým zdrojem člověk a jeho postavení ve světě, často opomíjí konkrétní historickou dataci a geografickou lokaci, posiluje dojem nadčasovosti a jaksi zdůrazňuje subjektivní východisko, čímž se vytváří živná půda pro sebevyjádření a zapojení básnické imaginace, i pokud jde o neosobní témata. V požadavku „vzájemné úcty“ (s. 8), kterou by si podle Kafky měli lidé prokazovat, je možné rozpoznat obrysy Kafkova pojetí individuální svobody a k ní neodmyslitelně patřící rovnosti mezi lidmi, nepřipouštějící žádnou manipulaci, kterou Kafka nachází např. v rodinném kruhu nebo ve společnosti. Té vytýká, že jí chybí všeobecná platforma a že se v ní lidé namísto toho sdružují jen na základě společně sdílených problémů, takže vytvářejí do sebe uzavřené skupiny, vylučující univerzalistické ideje. Na Kafkově pojetí vztahu člověka k sobě samému a k druhým je zvláštní, že se v něm snoubí potřeba udržet si v zájmu autonomie od druhých odstup, ten však má být zárukou dokonalejšího vztahu mezi já a ty, protože člověku zabrání, aby druhého využíval jako prostředku. Dalo by se říct, že oč víc Kafkův člověk zachovává věrnost sobě samému, o to víc je schopný vidět ve druhém skutečně druhého, nikoli pouhého reprezentanta určité světonázorové nebo zájmové skupiny, uzurpující si právo vnucovat svá pravidla těm, kteří zůstávají vně. Kafka se svým způsobem přibližuje filozofii E. Lévinase, jakkoli zároveň přiznává, že má z druhých lidí strach, cítí vůči nim lhostejnost nebo je mu kontakt s nimi trapný.

Pokud jde o styl, je Kafkovi vlastní využívání metaforických obrazů a rafinovaných paralel, což někdy vyžaduje i několikeré čtení, chce-li se čtenář dobrat přesné významové roviny textu. Jindy se dá sémantika textu naopak uchopit relativně snadno, neboť Kafka k vyjádření myšlenky volí tradiční binární opozice, jako např. opozici výšky a hloubky v úvodním textu, v němž vyjadřuje nekompetentnost slova, pokud jde o jeho metafyzické funkce. Myšleno je zjevně slovo mluvené, které Kafka opakovaně usvědčuje z vnějškovosti a kamufláže (např. v rovině mezilidské komunikace) a staví je do protikladu k psanému slovu, které jediné chápe jako sobě vlastní prostředek, jímž může proniknout ke skrytému významu věcí – zde se projevuje nedůvěra vůči hmotnému světu (snad se z ní dá částečně vysvětlit i Kafkovo vegetariánství, které zápisky taktéž dokumentují), v jejímž světle se plně ukazuje Kafkův idealismus. Binární opozice výšky a hloubky se dále objevuje např. v těch úvahách, jež tematizují protiklad psaní a úřadu, který byl Kafka jakožto vystudovaný právník z důvodu nezbytnosti vydělávání na obživu nucen vykonávat.

Kafka své úvahy dále často rozvíjí metodou přirovnání. Typické je přirovnání ideálních entit k entitám fyzickým, např. slov ke kamenům. K vyjádření bazálních pravd o svém životě Kafka sahá k jinotajným vyjádřením, zabraňujícím tomu, aby bylo možné dešifrovat sdělení bez znalosti přenesených významů pojmenování, která se v nich uplatňují. Když se např. vyznává, že se z něj postupem času stal člověk venkova, neznamená to, že by se apriorně hlásil k životu na venkově se vším, co k němu patří, nýbrž je takto akcentována jeho potřeba samoty. Nepřímost je dokladem toho, že Kafkovi jsou proti mysli fráze a klišé a že se, věren myšlence odhalování hlubší pravdy prostřednictvím literatury, brání polopatickému psaní. Úsilí o neotřelé užívání jazyka reprezentuje snahu dospět literární činností k „vyšší svobodě“, jak Kafka sám na jednom místě říká, a vytváří přidanou hodnotu Kafkových textů, která je ovšem současně přísně podřízena sémantice, takže obrazy, přirovnání a alegorie jsou v korelaci se zamýšleným poselstvím a slouží jako prostředek jeho symboličtějšího, nebo naopak názornějšího zprostředkování.

Protože se Kafka většinou neuchyluje k myšlenkovým stereotypům, vyznačují se jeho zamyšlení svébytností a myšlenkovou invencí, umožňující dospět k překvapivým závěrům, prostým obvyklých schematismů. V souboru najdeme úvahy, z nichž zaznívá Kafkovo podezření vůči myšlení, které se vrhá na nejzevnější významy věcí. Kafka kriticky poukazuje na to, že někteří lidé jsou skálopevně přesvědčeni o své pravdě, nabádá čtenáře k tomu, aby bezmyšlenkovitě nepřejímali cizí názory, v podobenství o mudrci a bláznu vyslovuje domněnku, že moudrost se neobejde bez bláznovství, v jiném textu vyzdvihuje význam deníku a charakterizuje tento žánr jako médium, které pisateli poskytuje možnost zachycovat proměny, jimž běžně nevěnuje pozornost, i když právě ony mohou mít pro život stěžejní význam.

Pokud jde o téma smutku, projevuje Kafka paradoxní způsob uvažování, když deklaruje připravenost snášet smutek tak dlouho, dokud „se nepromění ve štěstí“. V myšlence, že se negativní může zvrátit v pozitivní tím, že je člověk od sebe nebude odhánět, ale naopak se mu oddá, je patrný odvrat od psychologie s jejím odmítáním nemoci, chápané v původním křesťanském významu jako zlo – nezapomínejme, že věda ve 20. století do značné míry převzala spasitelské aspirace náboženství, byť spásu přenesla do časového horizontu pozemského života.² Franz Kafka koneckonců zastával názor, že pro psaní je nezbytné, aby byl člověk nešťastný. Obdobně v úvaze, v níž píše, že „neštěstím dona Quijota není jeho fantazie, nýbrž Sancho Panza“ (s. 86), staví na hlavu vžitou představu o tom, co je normální a co nenormální, a povýšením fantazie dona Quijota nad realismus Sancha Panzy se staví na stranu umění proti principu reality.³

Pokud jde o Kafkův pohled na problematiku manželství, který je artikulován v textech snad ze všech období, je nutné říct, že se do značné míry kryje s jeho pohledem na problematiku vztahu individua a světa. V obou případech je určujícím momentem pochybování; svět a žena v Kafkově myšlení vystupují jako „svůdci“ (s. 131), kteří si na člověka činí nároky, a tím ho vzdalují od něho samotného a jeho úkolu. Kafka postihuje ty aspekty manželského svazku a rodinného života, které lidského jedince připravují o svobodu a berou mu prostor pro uskutečňování jeho nejvlastnějších záměrů. V jeho případě bylo takovou „vnitřní povinností“, za jejíž opomenutí očekával trest „neviditelného soudu“ (s. 15), psaní, a to i navzdory tomu, že ho odvádělo od vnějších povinností jako práce a založení rodiny. Navzdory tomu v úvahách, jež krouží okolo jeho bezdětnosti a nezbytnosti doprošovat se o trochu pozornosti cizích lidí, zaznívají hořké tóny, které život zasvěcený psaní prezentují jako řeholi, provázenou vnitřním strádáním, vyvolávajícím psychosomatické potíže.

Pro Kafku je symptomatické, že jeho postoj k manželství a sociálním interakcím vůbec je zabarven jak antipatiemi, tak sympatiemi, a totéž platí pro jeho posuzování samoty – také ona v sobě skrývá dvojznačnost, od poskytování klidu a rovnováhy až po eventualitu šílenství, „roztrhání člověka na kusy“ (srov. s. 171).⁴ Kafka samotu popisuje jako prostor, který člověk může obhospodařovat v souladu se svými nejbytostnějšími záměry, zatímco styku s druhými proto, že člověka vyvlastňují, přisuzuje charakteristiky pekla. Tato myšlenka, viděno prizmatem existenciálního myšlení, připomíná Sartrovo tvrzení, že „peklo jsou ti druzí“. Jsou zde ovšem podstatné rozdíly. U Kafky druzí figurují jako ti, kteří člověka ruší v jeho autonomii, zatímco Sartre, vycházeje ze svého až fanatického přesvědčení o společenské úloze člověka, v nich spatřuje morální zrcadlo veškerého jedincova počínání.

Kafkův vztah k lidem je poznamenaný jakýmsi napětím – mísí se v něm neopodstatněná důvěřivost, mající původ v rousseauovsky podbarveném přesvědčení, že člověk je od přirozenosti dobrý, na druhé straně pak z Kafkova intelektu plynoucí nedůvěra, vyúsťující ve strach, který znemožňuje reálné přiblížení, přiblížení ve smyslu sdílení. Kafka si je tohoto stavu vědom a svou izolaci nijak neidealizuje, nezaujímá heroickou pózu. V knize lze narazit na vyznání z hlubokého smutku, způsobeného skutečností, že nemá ženu a děti a postesk nad ubohostí náhražek, které si má osamělý člověk tendenci pořizovat, a to nejen za důvěrný styk s těmi nejbližšími, nýbrž i za vytržení z tradice a pro absenci rozměru smysluplné budoucnosti – tím je pojmenována duchovní vykořeněnost moderního člověka, nuceného se nadále řídit už jen vlastním úsudkem. Jasná touha po překročení území, které si s vědomím plné zodpovědnosti vůči sobě samému zvolil za sobě vlastní, zaznívá např. z aforismu, ve kterém Kafka stranění se utrpení světa nazývá možná „jediným utrpením, jemuž ses mohl vyhnout“ (s. 130). Kafka psal celkově vzato velmi poctivě, skutečnost solitérního života nepřikrášloval, stejně jako si nedělal iluze o životě pospolitém, snad proto, že mu byla tak bytostně cizí lež, kterou vidí jako nejhroznější „duchovní muku“ (srov. s. 156). V jiných souvislostech ostatně s podobným záměrem vyzdvihuje hodnotu upřímnosti a až zarážející upřímnost dává najevo, pokud jde o zviditelňování vlastních záporných stránek a slabostí.

Ve svém bytostném gnosticismu Kafka chápe člověka jako tvora vyznačujícího se nedokonalostí, kterou, jak píše, lze lépe snášet o samotě, neboť ve dvou je člověk konfrontován ještě i s nedokonalostí toho druhého a nedokonalost se tím znásobuje. Intelektuální zkušenost druhých je pro Kafku ovšem nepostradatelná. V jejím případě se evidentně jedná o styk, jímž může být nějakým způsobem obohaceno i já, chovající podezření vůči obvyklým typům pronikání cizího do vlastního, jak vyplývá z aforismu, v němž Kafka uvádí, že „leckterá kniha působí jako klíč k cizím síním vlastního zámku“ (s. 8). Z tohoto poněkud psychoanalyticky vyznívajícího přirovnání vyvstává portrét Kafky jako člověka, který se s druhými setkává na stránkách knih a čtenářskou komunikací s jejich zaznamenanými zkušenostmi ve své mysli odkrývá neprobádané oblasti, čímž si prohlubuje pohled na sebe samého. Tím je zpochybněna představa člověka jako duchovně zcela autonomního subjektu a literatuře je přiřknuta noetická funkce,⁵ překračující meze poetična. Knihy reprezentují nezbytné médium sebepoznání. A nejen to. Psané slovo, jak už bylo řečeno v úvodu tohoto pojednání, podle Kafky život zachycuje o hodně pravdivěji než slovo mluvené. Navíc se může třeba vyznačovat hudebností, a je tím pádem obohaceno o estetický moment. V této souvislosti Kafka chválí jazyk Boženy Němcové, z čehož je patrné, že se do určité míry zajímal i o českou literaturu.⁶

Kafkovy texty se zabývají též otázkou vedení správného života a provinění způsobeného tím, že člověk považuje za dobré ty činy, které postupem času vyjeví své zlé stránky. Je patrné, že Kafka času přisuzuje důležitou úlohu, což bezpochyby souvisí s jeho oceňováním trpělivosti a přesvědčením, že hodně špatného plyne právě z netrpělivosti.⁷ V obdobném duchu hovoří proti rozptylování, jež považuje za zlo na cestě k vytvoření pevného přesvědčení. To, jestliže je člověk má, už nevyžaduje rozhovor s druhým, k němuž se člověk naopak často uchyluje právě ze slabosti přesvědčení. Při čtení Kafkových úvah, které se zabývají otázkami dobra a zla a osvojování čehosi jako neochvějného životního přesvědčení uprostřed relativismu různorodých názorů, pomýšlíme na starý náboženský diskurs a nacházíme u Kafky jeho obdobu – s tím rozdílem, že tu nedochází k prostému přejímání dogmat, nýbrž k jejich promýšlení v nitru moderního subjektu, vědomého si vlastní ceny a hodnoty své autonomie.

Jelikož zápisky pokrývají dlouhé časové období, může čtenář mj. vysledovat, jaké proměny postupem času prodělalo autorovo uvažování. Celkově se zdá, jako by  s přibývajícím věkem u Kafky docházelo k narůstání složitosti a nejednoznačnosti vidění. Mnohé problémy se stávají součástí hlubší filozofické reflexe, jak je patrné např. v úvaze, v níž Kafka dospívá ke kvaziplatónskému náhledu, že životní skutečnosti jsou iluzí, ze které není úniku. Jinde (např. na str. 125) pak zase dochází k obratu v opačném směru a Kafka smyslový svět zbavuje jeho gnosticky zabarveného negativního zatížení.

Závěrem musím dodat, že aforismy zahrnuté do antologie Leopardi v chrámu jsou natolik mnohovrstevnaté a v nich obsažená pozorování se často do té míry příčí jednoduchému připsání významu, že tento příspěvek nemůže být považován za jejich vyčerpávající výklad. Navíc se lze u Kafky častěji setkat s fenoménem, kdy něco, co tvrdí v jednom období, v jiném relativizuje nebo přehodnocuje. V knize dále najdeme důmyslně zašifrované texty, které by vyžadovaly samostatnou interpretaci, protože je není možné bez důkladnějšího studia zařadit do ideového kontextu Kafkova díla.

Zdroje:

1. Maurice Blanchot: Literární prostor, Herrmann& synové, 1999
2. Josef Čermák: Franz Kafka v Assicurazioni Generali, Nakladatelství Franze Kafky 2011
3. Małgorzata Jacyno: Kultura individualizmu, Slon, Praha 2012
4. Pierre Reverdy: Eseje a zápisky, Arbor vitae, 2013

1. Maurice Blanchot v úvaze Prostor a požadavek díla Kafku hodnotí jako autora, jehož literatura se vyznačuje zaujetím spásou. Kafka má podle něj tendenci využívat literaturu k tomuto účelu (srov. Blanchot, Maurice. Literární prostor, Hermann & synové, 1999, s. 66). Tomuto pojetí skutečně odpovídá např. text, v němž Kafka říká, že chce být „každým okamžikem hoden vykoupení“ (s. 28). ^zpět
2. K závěru, že individualistická kultura současnosti s jejím důrazem na zdravý rozvoj jednotlivce vykazuje paralely s protestantským étosem spásy v kontextu života, dospívá ve své studii Kultura individualismu polská socioložka Małgorzata Jacyno (srov. Jacyno, Małgorzata. Kultura individualizmu, Praha: Slon, 2012). ^zpět
3. V tomto duchu poslání umění vykládá i francouzský básník Pierre Reverdy z okruhu kubistického hnutí a revue Litterature Andrého Bretona, Louise Aragona a Georga Soupaulta, který píše: „Kdyby neměl člověk schopnost nahrazovat skutečno obrazem, který si o něm tvoří, a budovat si svůj svět podle tohoto obrazu a nikoli podle přesných údajů o skutečnu, byl by zůstal nanejvýš jeho otrokem, takže by se nebyl povznesl nad úděl ostatních bytostí, co žijí nebo vegetují v jeho blízkosti.“ (srov. Reverdy, Pierre. Eseje a zápisky, Praha: Arbor vitae, 2013, s. 36) ^zpět
4. Franz Kafka zůstává v souboru od začátku až do konce přítomen jako člověk, nemohoucí se rozhodnout v pravém slova smyslu ani pro samotu, ani pro život s druhými, a z tohoto důvodu setrvávající v bolestném rozklínění mezi těmito dvěma životními návrhy. ^zpět
5. To opět podtrhuje představu Franze Kafky jako hledače, hledajícího do určité míry mimo svět pravdu světa. ^zpět
6. Pokud jde o německy psanou literaturu, vyskytuje se v zápiscích např. odkaz na Kafkova současníka Franze Werfela nebo na Heinricha von Kleista. Z rakouských autorů se Kafka hlásí k F. Grillparzerovi. Na poli světové literatury uznával Dostojevského a Flauberta. ^zpět
7. Srov. Blanchot, 1999, s. 98. Blanchot v Kafkovi rozpoznává myslitele, kterému šlo o dosažení jednoty, zároveň se ale bránil tomu, aby jednoty dosáhl předčasně, neboť něco takového musí plodit modlářství. Jeho život se tak stal nevyhnutelným blouděním. ^zpět