Nakladatelství Labyrint zařadilo nejnovější komiks Lucie Lomové do marketingové akce Velký knižní čtvrtek. Nevelké knížce tak zajistilo značnou reklamu (což je samozřejmě naprosto v pořádku), zároveň přitom ale možná trochu vyprovokovalo očekávání čtenářů. To může narůst do rozměrů, které tato komiksová detektivní povídka nemůže uspokojit.

Ale popořadě. Lucie Lomová je na české komiksové scéně dosti ojedinělým úkazem, který zvýrazňuje, jak je české prostředí nestandardní. Mezi svými o generaci až dvě mladšími kolegy (je ročník 1964) vyčnívá především proto, že kreslí – jak to zformulovat, aby to neznělo urážlivě? – tak nějak obyčejně. Její komiksy, knižní a časopisecké ilustrace a další díla vykazují vlastnosti, které má mít poctivý střední proud: jsou to obrázky jednoduché, srozumitelné, snadno identifikovatelné i pro výtvarně zcela nepoučené, jejich inspirace sahá až někam k Hergému a jeho ligne claire neboli čisté lince. Ale zároveň se již Lomové povedlo to, po čem většina kreslířů touží, totiž vybudovat si suverénní styl, který minimálně v českém prostředí každý brzy pozná. Také postavy a situace, které zachycuje, jsou všední, žádná velká dramata a dynamické scény, spíše jemný humor, který jen málokdy přeroste do něčeho ostřejšího nebo rafinovanějšího. Ale když se tak stane, čtenář si to pamatuje dlouho, jako u obálky k románu Ireny Douskové Darda: důvod, proč na ní všechny obličeje tak nevěřícně na cosi zírají, se totiž vyjasní až na závěrečných stránkách knihy.

Lomová si pozici vydobyla hned na dvou frontách: nejprve se prosadila s komiksem pro děti Anča a Pepík, který v devadesátých letech oživil skomírající úroveň Čtyřlístku, v roce 2006 pak překvapila domácí komiksovou scénu, když jí ve Francii vyšlo album pro dospělé Anna chce skočit (česky o rok později). Od té doby jí většina komiksů vychází zároveň česky a francouzsky (platí to i o Na odstřel), zvláště, když si ve Francii i doma upevnila v roce 2011 pozici komiksovým románem Divoši o cestovateli Albertu Vojtěchu Fričovi a amazonském domorodci Čerwuišovi a jejich eskapádách v obrozenecké Praze. Což je samozřejmě pro mnoho českých tvůrců situace záviděníhodná a stěží dosažitelná.

Oproti oběma předchozím komiksům pro dospělé je Na odstřel „oddechovka“; minimálně tedy pro čtenáře, kreslířka měla práce dost, pouze barvu tentokrát vypustila. Oddech si nicméně u Lomové vybrala scenáristická část její autorské osobnosti. Ne, že by Lomová jako scenáristka nějak vynikala, ale obvykle dokázala vymyslet a vyprávět příběhy citlivé, přesvědčivé a zajímavě pointované, které zároveň dobře korespondovaly s její civilní kresbou. Žánr detektivky jako by jí úplně nesedl: především čtenáře nedokáže zaujmout průběhem vyšetřování, sledováním pravých či falešných stop, hádáním, zda ten či onen bude pachatelem. Zločinec se navíc odhalí sám, poměrně nečekaně a náhle, a zatímco zprvu to vypadá na detektivku klasické anglické školy, v závěru autorka děj překlopí do thrilleru. V českém prostředí to však nikdy nebude dostatečně efektní, i zde je to tak nějak domácké, napětí stále trochu chybí. Ani konstrukce vražedné zápletky není úplně přesvědčivá, síla české divadelní kritiky nikdy nebyla tak velká, aby někoho dohnala k sebevraždě. Ale možná je to jen důkaz toho, že autorka detektivní žánr bere s nepřehlédnutelnou dávkou ironie; ten dojem posiluje také scénka z téměř akčního finále, kdy poněkud korpulentní padesátnice vykopne padouchovi pistoli z ruky.

Na odstřel je komiks, který nejvíce ocení divadelní komunita, ostatně původně vycházel na pokračování v časopise Svět a divadlo. Nejenže se značná část děje odehrává v divadle (k vraždě dojde přímo při premiéře), ale hlavní hrdinka, divadelní kritička Dita Oulibská, svou fyziognomií i rysy tváře připomíná obávanou recenzentku Lidových novin Janu Machalickou. V dalších postavách zasvěcení objeví tváře dalších divadelních kritiků Karla Krále či Vladimíra Hulce a do davu hostů na rautu po premiéře Lomová přikreslila i sama sebe, v devadesátých letech jako divadelní novinářka také chvíli působila. Nepochybně to nejsou jediné žijící osoby z divadelního světa, které se v komiksu objevují, naopak zobrazení tváří známých již příliš, tedy herců, se autorka vyvarovala, jistě záměrně.

Na odstřel autorce ostudu nedělá, byť její tvorbu nikam neposunuje. Možná k jednomu zjištění: že totiž kreslířka, která si prozatím až na výjimky psala i scénáře, by se mohla začít poohlížet po někom, kdo by jí se scénářem příštího díla přinejmenším pomohl. Zvláště, pokud by chtěla pokračovat v detektivním žánru.