Publikace autorské trojice – Jan Ivanega, Petr Šámal, Petra Trnková – Buquoyský Rožmberk se věnuje stavební proměně a nové výzdobě starobylého hradu Rožmberku nad Vltavou, tehdejšímu uměleckému dění, krajinné úpravě a vzniku hradního muzea v období od čtyřicátých do šedesátých let 19. století. Podobně jako předchozí odborná monografie věnovaná buquoyskému mecenátu, Buquoyské Nové Hrady. Počátky krajinných parků v Čechách autora Martina Krummholze (Artefactum Praha 2012), je také tato novinka bohatě doplněna dobovými obrazovými materiály a potěší i milovníky historické fotografie.

O středověkém hradu Rožmberku, vystavěném na vysokém ostrohu v meandru řeky Vltavy, je dochovaná první zmínka z roku 1262 v souvislosti s jeho tehdejšími obyvateli Rožmberky. Rozsáhlé úpravy gotického komplexu Dolního a Horního hradu jsou dále spojovány s érou Jana Zrinského ze Serynu. Po jeho smrti na panství přišli páni ze Švamberka, jimž však byl pro účast na stavovském povstání majetek zabaven. V roce 1620 tak darovací listinou císaře Ferdinanda II. získal hrad Rožmberk vrchní velitel císařských vojsk Karel Bonaventura pan de Longueval, baron de Vaux a hrabě de Buquoy. Hraběcí rodina dále po Švambercích dostala panství Nové Hrady a Libějovice. Po smrti vojevůdce se do jižních Čech vydala jeho manželka Marie Magdalena, která zahájila rekonstrukci panství v Nových Hradech a na Rožmberku vedla udržovací práce. V roce 1732 však průběžné stavební dění narušil, v podstatě pozastavil, bankrot Karla Kajetána Buquoye. Nejrozsáhlejší stavební úpravy v Rožmberku jsou tak spjaty až s érou Jiřího Jana Jindřicha Buquoye (1814–1882), jenž sám měl hluboký zájem o architekturu, kresbu i grafické techniky. Byl navíc vášnivým sběratelem uměleckých a historických předmětů.

Autoři statí se zabývali dosud neznámými písemnými materiály a nově nalezenými obrazovými prameny, jako jsou malby, kresby, grafiky, zejména však fotografie. Tři tematicky vymezené kapitoly jsou bohatě doplněny i plánovou dokumentací, náčrty a skicami realizovaných plánů, ale i neproměněných vizí hraběte Jiřího Jana Jindřicha Buquoye. Texty v českém a anglickém jazyce jsou upřesňovány poznámkami a v závěru knihy nechybí inspirativní seznam použité literatury.

První stať, Buquoyské přestavby hradu Rožmberk nad Vltavou, vypracoval Jan Ivanega. Krok za krokem vede čtenáře chronologií přestavby Dolního i Horního hradu a také ho seznamuje s úpravami okolní krajiny. „Dolní hrad byl pietně proměněn v místo paměti. Horní areál byl naopak upraven do podoby pohodlného obydlí hraběcí rodiny.“ Ivanega upírá pozornost i ke vzniku tzv. rodového muzea, jež mělo být oslavou historie rodu i místem prezentace starožitností. „Muzeum tvoří sled pokojů, z nichž každý je věnován památce osobnosti spjaté s dějinami buquoyského rodu. Další z místností je zasvěcena Rožmberkům, původním majitelům hradu. Prostory doplňuje galerie, jež připomíná hrdiny křižáckých válek.“ Od poloviny 19. století, kdy byly ukončeny zásadní přestavby, se Rožmberk otevřel návštěvám a veřejnosti. „Společným jmenovatelem všech stavebních akcí Jiřího Jana Jindřicha Buquoye v Rožmberku byla stylová rozmanitost.“

Druhá kapitola, nazvaná Malířství 19. století na buquoyském Rožmberku, autora Petra Šámala se hlouběji věnuje angažmá výtvarných umělců, ať místních, či vídeňských. Hrabě Jiří Jan dbal jak na výzdobu svého sídla, tak na systematické vypracování kvalitní obrazové dokumentace. „Snaha o vytvoření uceleného dojmu a sám koncept ,starobylosti‘ s sebou nesly i záměrnou anonymitu soudobých výtvarných prací.“ I přes opomíjené autorství, které badatelům ztěžuje výzkum podílu jednotlivých umělců, zmiňuje autor jména jako Rudolf von Alt, Friedrich Ströbel, Rudolf Gaupmann. Prozatím prvním malířem spojovaným se vznikem závěsných maleb na Rožmberku byl vídeňský portrétista Gaupmann. S rodem Buquoyů byl však nejvíce spjat Friedrich Ströbel, jenž se v druhé polovině tvůrčího života stal výtvarníkem a uměleckým poradcem z povolání s pravidelným platem. Jeho nejcelistvějším uměleckým projevem na Rožmberku je Křižácká galerie. „V pojetí Křižácké galerie se právem poukazuje na souvislost s Křižáckým sálem na zámku Versailles. Obsahem galerie na Rožmberku se však staly výhradně jednotlivé podobizny, které tvořily soubor šestnácti proti sobě umístěných velkých a malých portrétů.“ Třetí ze jmenovaných, vídeňský akvarelista Rudolf von Alt, přijal pozvání, aby zde vytvořil rozsáhlou dokumentaci hradu a jeho proměn. Čilý umělecký ruch v éře historizujících úprav Rožmberku svědčí o silném zaujetí pro výtvarné umění ze strany hraběte Buquoye. Je však velmi zajímavé, že i přes pojetí úprav směrem ke starobylosti zde našla nebývalou podporu toho času nejmodernější zobrazovací metoda, a to fotografie. „Během dvou dekád tu vznikl soubor několika set fotografií, které svým rozsahem, komplexností i dobou vzniku sahá za hranice běžné fotografické produkce v tehdejší rakouské monarchii.“

Petra Šámalová ve třetí části Starožitnosti v nové době. Fotografové na Rožmberku v padesátých a šedesátých letech 19. století mapuje působení fotografů ve službách hraběte Jiřího Jana. Jejich tematický a funkční prostor byl oproti malbě mnohem užší, přesto neméně významný – jejich základním posláním bylo dokumentovat architektonické proměny, úpravy interiérů a dekorace. Mezi první buquoyské fotografy se zařadili malíř Rudolf Gaupmann a Georg Koberwein, kteří byli nejspíš objednáni pro vyhotovení portrétních fotografií. Zásadní a zároveň nejstarší známé snímky hradu Rožmberku pocházejí až z konce padesátých let a jejich autorem je významný vídeňský fotograf Andreas Groll. Autorka připomíná ještě barona Paula de Granges a krumlovského fotografa Franze Polaka. Nalezený soubor fotografií na buquoyských panstvích je dodnes v evropském kontextu unikátní.

Kniha Buquoyský Rožmberk. Vizuální kultura šlechtického sídla v období romantického historismu přehledně sumarizuje nové poznatky o přestavbě hradu, umělcích a o vzniku muzea. Upozorňuje i na zajímavé skutečnosti a souvislosti, na nově objevená jména a zejména na ojedinělý nález souboru fotografií a dalších obrazových materiálů. Podtrhuje i význam hraběte Jiřího Jana Jindřicha Buquoye, autora nové ideové koncepce hradu, zapáleného sběratele a mecenáše, jenž pečlivě dbal na průběžnou dokumentaci úprav. Díky mnoha novým poznatkům tak jde o publikaci zajímavou nejen pro odborníky na straně jedné i pro turisty a rožmberské návštěvníky na straně druhé.