Výpravná publikace Friedrich Ohmann: Objev baroku a počátky moderní architektury v Čechách profesora Jindřicha Vybírala reflektuje a interpretuje jednu z největších osobností architektury 19. století středoevropského regionu Friedricha Ohmanna a připomíná počátky vědeckého bádání o barokní architektuře. Především se však zaměřuje na Ohmannovo působení v českých zemích, jeho vřelý zájem o studium barokní architektury a také jeho postupné formulování vlastního architektonického jazyka.

Profesor Jindřich Vybíral dlouhodobě působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a ve své badatelské činnosti se věnuje zejména dějinám architektury 19. a 20. století a metodologii dějin umění. V této nejnovější, souhrnné studii je zcela zřejmé jak autorovo odborné zázemí, rozhled, zkušenosti, znalosti i metody výzkumu, tak hluboký zájem o sledované téma, vše v souladu s uměním srozumitelné argumentace, kritiky a interpretace. Badatel poukazuje na mnohé starší odborné práce a kritické studie zabývající se jak znovuobjevením baroku, tak z různých pohledů prací a významem vídeňského architekta neobaroku a mistra secese. Z domácích autor cituje například Karla B. Mádla, Rostislava Šváchu, Petra Wittlicha, Otakara Novotného či Jana E. Koulu, Karla Chytila, ze zahraničních historiků umění pak Cornelia Gurlitta, Jacoba Burckhardta či Heinricha Wölfflina ad. „Jak neuniklo ani starším badatelům, ba dokonce ani Ohmannovým současníkům, barok Ohmannovi sloužil jako prostředek k vyjádření lokální a regionální identity. Schopnost architektury vést dialog s prostředím, a to jak v bezprostředním fyzickém smyslu, tak ve významu kolektivního historického vědomí obyvatel, se nám nabízí jako spolehlivý výchozí bod k interpretaci Ohmannova díla.“

Významná osobnost středoevropské architektury přelomu století Friedrich Ohmann se nesmazatelně vryl do dějin české architektury. Tento představitel pozdního historismu i rané moderny v Čechách přišel do Prahy v roce 1888, kde byl jmenován prvním profesorem architektury na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho pražskými studenty byli například Rudolf Němec, Bedřich Bendelmayer, Alois Dryák, Jiří Justich, Alois Masák, Vojtěch Preissig a další, z nichž někteří věrní s ním spolupracovali, jeho dílo převzali a dokončili či na ně navázali (např. Alois Dryák a Bedřich Bendelmayer). Ohmann za své desetileté působení v Praze také zásadně přispěl k probuzení zájmu o český barok. Jako architekt, obroditel baroku i průkopník secese, ale také velký znalec středověké a renesanční architektury se do paměti české metropole zapsal realizovanými projekty, z nichž mnohé ho stále připomínají, a řadou návrhů. „Ohmann ovšem v Čechách mnoho zakázek zahrnujících návrh a uskutečnění celého stavebního programu nedostal, byl naopak přednostně pověřován řešením fasád. Jako moderně smýšlející architekt se přitom ve většině případů hlásil k principům strukturního racionalismu a členěním fasád zviditelňoval vnitřní uspořádání stavby.“ K nejvýznamnějším například patří domovní průčelí – Valterova paláce ve Voršilské ulici, U Zlatého kříže na Havelském trhu, U Tří bílých beránků v ulici 28. října, průčelí hotelu Central v Hybernské ulici či interiéry karlínského Varieté v Křižíkově ulici, dnešního Hudebního divadla v Karlíně. S Ohmannem do Prahy vstoupila i secese – zasadil se o první pražskou secesní stavbu, kterou byla kavárna v paláci Corso v ulici Na Příkopě (dnes funkcionalistický palác Broadway), architektonicky spolupracoval i na Myslbekově soutěžním návrhu k pomníku sv. Václava. Později, již po odchodu z Prahy, se nakrátko vrátil, aby se ujal projektu na reprezentativní rodinnou vilu Karla Kramáře, dnešní rezidenci vlády. Vídeňský architekt tvořivým přístupem k baroku přesáhl i hranice Prahy. „Svou historickou erudici a perfektní znalost formového vokabuláře barokní architektury Ohmann uplatnil při renovacích stavebních památek, především sakrální povahy.“ Podílel se na obnově kostela Nanebevzetí P. Marie ve Zlonicích, kostela v Arnoštovicích nebo morového sloupu v Teplicích. Také ale navrhl tkalcovskou školu ve Svitavách, v Karlových Varech ovlivnil přestavbu domu U Tří mouřenínů a je i autorem kolonády nad Zámeckým pramenem. I když si Ohmann na léta strávená v Čechách stěžoval, měla tato životní zkušenost pro jeho profesní vývoj zásadní význam: „I rakouští badatelé přiznávají, že svůj vyhraněný osobní styl si Ohmann vytvořil právě tehdy a právě zde.“

Publikace, jejíž součástí jsou kresby, architektonické návrhy, přetisky tiskovin, žádostí a dokumentů, historické i barevné fotografie, výběr z Ohmannovy korespondence, seznam pramenů a literatury, je přehledně uspořádána do tematických oddílů. Na autorovu předmluvu navazuje kapitola, která představuje osobnost Friedricha Ohmanna a věnuje se jeho pražskému angažmá. Konkrétně popisuje období od počátků zájmu o učitelský post na pražské Uměleckoprůmyslové škole až po definitivní přesídlení zpět do hlavního města monarchie, kde se stal profesorem vídeňské Akademie. V oddíle Objev baroku v Evropě a Čechách se autor studie zevrubně zabývá počátky seriózního vědeckého bádání o barokní architektuře. I Ohmann začal dokumentovat architekturu českého baroku ihned po příchodu do Prahy, své kresby (perspektivy, nárysy, řezy a půdorysy staveb, detaily fasád i vnitřního vybavení) a poznatky postupně publikoval. Vybíral se zmiňuje i o velkém Ohmannově úspěchu na Jubilejní výstavě v roce 1891, kdy se spolupracovníkem Celdou Kloučkem představili první veřejnou realizaci ve formách „pražského baroku“. V následující kapitole Recepce baroku: Od citátu a kompilace k syntéze a moderní parafrázi autor upírá pozornost na Ohmannův architektonický vývoj, jeho stavební principy a prostorové myšlení, a to na příkladech projektů v Čechách. Profesor uvádí: „Pühringer ve své disertaci zastává názor, že pro Ohmannova díla v Čechách z počátku devadesátých let je příznačná bezprostřední nápodoba historických vzorů, zatímco v pozdějších letech svého pražského působení se dopracoval k naprosto volnějšímu a diferencovanějšímu zacházení s architektonickými formami.“ Ohmann však nesklízel jen ovace, recepce baroku rozvířila emoce a konflikty na politickém poli. Jindřich Vybíral v části Barok jako politikum zmiňuje okolnosti vítězného, ale Ohmannem nerealizovaného projektu na průmyslové muzeum v Liberci. Šíře se však rozepisuje o druhém, vášně budícím a politicky kontroverzním Ohmannově díle – o projektu hradčanského sídla Karla Kramáře. Úvahy o architektu Ohmannovi uzavírá autor v příznačně nazvané kapitole Závěr: Sebevědomí moderního architekta. Přehledný Katalog Ohmannova architektonického díla Friedricha Ohmanna v českých zemích podrobně mapuje čtyřicítku projektů, realizovaných, soutěžních i neuskutečněných.

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze vydáním obsáhlé monografie a katalogu Ohmannova architektonického díla v českých zemích, navíc současně v českém a německém jazyce, velkou měrou přispěla k hlubšímu pochopení architektonické scény přelomu století v politickém a kulturně-společenském kontextu a díla architekta Friedricha Ohmanna, jeho významu a přínosu pro českou architekturu.