Vratislav Effenberger (1923–1986) patří k těm vzácným autorům, jejichž dílo je originální a přínosné jak v oblasti umělecké literatury, tak v teorii. Oba tyto „regiony“ u něj nejsou oddělitelné, nýbrž se vzájemně doplňují jak po stránce obsahové (nekompromisní pohled na moderní civilizaci, politické a filozofické koncepce, umění), tak po stránce stylové. Nerealizovatelné filmové scénáře Surovost života a cynismus fantasie sdílejí s esteticko-kritickým esejem Realita a poesie či s Republikou a varlaty podobnou stylistickou strategii. Je to především Effenbergerova nezaměnitelná rozhněvanost neboli – k autorově poetice přiléhavěji řečeno – „nasranost“. Ta se projevuje nejenom při analýzách euroamerické kultury, konzumerismu („fodbal“, chalupa, auto), českého prospěchářství, uměleckého i morálního kýče atd. – takové analýzy by samy o sobě splňovaly opět pouze kritérium obsahové –, ale je zjevná i v jadrném vyjadřování, v němž se vedle sebe objevují odborné výrazy z oblasti filozofie (z marxismu, psychoanalýzy, strukturalismu atd.) a hovorová řeč s vulgarismy. V úvodu k Republice například píše: „Uvědomte si, že píši tyto řádky v roce 1975, v sedmém roce trvání okupačního režimu, který nepřestal pracovat všemi prostředky k nejdokonalejšímu umrtvení beztak už zkurveného sociálního, politického a kulturního života této země“ (s. 18).

Autorova rozhněvanost jde ruku v ruce s nadsázkou a sarkasmem. Effenberger neusiluje o to, aby se čtenář s jeho názory závazně ztotožnil, nýbrž bez ustání vytváří napětí a kontrast, jejichž prostřednictvím chce navodit estetické ozvláštnění a především přivést čtenáře ke kritickému myšlení. Effenbergerovský hyperbolizující sarkasmus má tedy funkci artikulovat nekonformní pohledy na věc, které nikdy nepostrádají komický aspekt, a čtenáře tak baví a zároveň vyzývá, aby sám zaujal podobně kritický pohled na skutečnost.

Tyto postupy se plnokrevně projevují i v knize Republiku a varlata, která představuje Effenbergerovo osobité pojetí dějin 20. století, resp. doby od bolševické revoluce v Rusku po normalizaci u nás. Důležité dějinné situace a jejich klíčové postavy jsou podrobeny nekompromisně kritickému a nezbytně sarkastickému pohledu, který znalcům Effenbergerových filmových scénářů bude povědomý. Lenin, Stalin, Hitler, TGM, Beneš, „operetní“ imperátor Mussolini, Mao Ce-tung jako ztělesnění Jarryho krále Ubu, americký prezident Wilson, který o Čechách ví s jistotou jen to, že leží u Černého moře, nejsou způsobem zpracování vzdáleni od fiktivních postav velkoknížete Dolgorukého, pana Vodháněla z Nymburka, soudružky Pětioké či Sylvy Mužákové ze Surovosti života. Autor se navíc neomezuje jen na konkrétní historické postavy, ale například v kapitole „Intelektuálové s nachýlenou hlavou“ koncipuje celou typologii postav vztahující se k určité historické etapě. Levičačka první republiky s krátkým účesem a praktickou rádiovkou se mění v době stalinismu v typ kuchty nebo domovnice. Podobně intelektuálně založený prvorepublikový komunista, který hodně kouří a pije, protože je vášnivým čtenářem, se v 50. letech proměňuje v abstinenta a nekuřáka, který mezi třetím a čtvrtým infarktem zajde na prochlastané ledviny (s. 183). Stejné hyperbolicky karikující kritice jsou podrobeni prvorepublikoví masarykovci, pravicoví radikálové a v kapitole „Rok 1968“ intelektuálové „pražského jara“.

Celé dějiny lidstva fungují podle Effenbergera na principu touhy po moci, kterou reprezentují varlata: „Bez varlat by neexistovala touha po moci (…). Ve varlatech a v touze po moci, konkretizované vládou nad jinými lidmi, nad ostatními, se modifikují dějiny lidstva v nejelementárnějším měřítku (…). Všechny vzpoury proti tomuto dějinnému principu ztroskotaly“ (s. 227). Tento vitalistický přístup tvoří pozadí Effenbergerova nelítostného a přísného hodnocení konkrétních dějinných událostí. Ať už jde o postavy světových, či českých dějin, na frak dostávají prakticky všichni. Také zde, v těchto rozhněvaných interpretacích, je autorovým hlavním a důsledně využitým rétorickým postupem hyperbolický sarkasmus. Osobně považuji některé Effenbergerovy interpretace historických postav – vedle většiny mimořádně výstižných a přesných – za nespravedlivé. Popis prezidenta Novotného jako „trémisty od chvíle, kdy ho osud odvál od kuchyňského uhláku, na němž nejraději vysedával, překusuje z dlouhé chvíle zápalky s pohledem do prázdna, aby zapadl do stranického aparátu“ (s. 148), je jistě příkladem spravedlivého políčku jednomu z nesčetných papalášů českých dějin. Zařadit ovšem takového Karla Havlíčka Borovského, tohoto nejodvážnějšího z obrozenců, mezi české pragmatiky za to, že obhajoval „opozici, ale v přesných mezích zákona“, je čistá provokace. Effenberger dále například považuje za velkou chybu vznik Československa. Vyčítá Masarykovi, že si prosadil vlastní projekt, který byl od začátku odsouzen k nezdaru, což potvrdily události let 1938, 1948 a 1968. Neuznává vznik národních států a hlásí se k myšlence „podunajské federace“. Tu však nijak konkrétněji nerozvádí. Jak by tato federace vypadala a měla ve Versailles vůbec šanci na vznik? Zde narážíme na často se opakující rys Effenbergerova psaní, totiž že věnuje podstatně více místa odsudkům a negativní kritice než pozitivním alternativám. Effenberger dokáže být nespravedlivý i opačným směrem. Přes nelítostně kritické nároky mu proklouzává Lenin, ke kterému je zarážejícím způsobem shovívavý. Nevadí mu Leninovy jakobínské procesy, vraždění, pronásledování. Ne, mluví o něm jako o „koncepčně myslícím a jednajícím intelektuálovi“ (s. 29).

Vedle interpretace historicko-politických událostí se Effenberger pouští do úvah obecně filozofických. Domnívá se, že euroamerická (atlantická) civilizace se dostává do stále většího úpadku. Odsuzuje moderní vědu, která místo aby dávala pochopit „život a svět v jeho celistvosti, tuto celistvost rozkládala tím citelněji, čím hlouběji pronikala ve svém poznání“ (s. 96). Z podobných důvodů selhávají i všechny moderní filozofické směry; za pronikavé považuje jen psychoanalýzu a marxismus, avšak i ty podle něj trpí neduhy doby, ve které vznikly (přílišná úlitba ideálu objektivistické vědy, determinismu atd.). V této souvislosti je pozoruhodná Effenbergerova ignorance moderní fenomenologie, která provedla hlubokou kritiku objektivistické vědy a techniky. Té se Effenberger jistě nemohl ani v tuhých, cenzurou prostoupených dobách vyhnout, tu mohl jedině ignorovat.

I po čtyřiceti letech od napsání zůstává kniha Republiku a varlata inspirující a pro rozvoj kritického myšlení přínosná. Effenberger představuje typ nesmlouvavého myslitele a takových je (nejen) v pragmatických Čechách pomálu. Je proto dobře, že toto poprvé (!) knižně vydané dílo je důkladně edičně zpracováno a dá se označit za vydání kritické. Do publikace jsou v dodatcích zařazeny autorem vyškrtnuté pasáže, komentovaný soubor rukopisných poznámek a variant. Za pozornost stojí doslov editorů Františka Dryjeho a Šimona Svěráka; tato padesátistránková studie představuje dosud nejzasvěcenější analýzu Effenbergerova myšlení. Autoři zde s ohledem na znalost celého Effenbergerova díla uvažují nad tím, jakou roli v jeho myšlení hraje marxismus, psychoanalýza, funkcionální strukturalismus atd. Zabývají se nejen kritickými Effenbergerovými analýzami, ale také citlivě interpretují jeho „pozitivní“ surracionální filozofii, v níž se má spájet pojmové myšlení s imaginací, rozum s citem, individualita s kolektivitou.

Nezbývá, než doufat, že s podobnou důkladností budou vydána a znovuvydána další Effenbergerova díla, včetně Reality a poesie, v níž se autor pokusil o ucelenou surrealistickou estetiku, a filmových scénářů Surovost života a cynismus fantasie, jimiž se řadí k nejzajímavějším spisovatelům poválečné literatury.