Když si člověk vzpomene třeba na Kmen Andromeda, vědecky fundovaný, propracovaný, a přitom strhující a mrazivý technothriller, který napsal čerstvý absolvent vysoké školy Michael Crichton, představuje Mikro vpravdě autorský držkopád z výšin. A to, že knihu nenapsal Crichton, nýbrž dědici určený epigon Robert Preston z poznámek a náčrtů a údajně jedné hotové třetiny z pozůstalosti, je omluvou jen částečnou. Jistěže nelze vědět, co by byl Crichton z nápadu vykřesal, ale lze to odhadovat z jeho pozdní tvorby. K uspěchané povrchnosti, spektakulárně efektnímu pozlátku se sunul už dlouho, od doby, co jeho popsané papíry začala sežvýkávat velká hollywoodská studia. Hřešil na ten zájem, psal knihy už víc jako literární scénáře než jako romány, naplňoval je kdekterými filmovými nešvary – hloupými dialogy, překližkovými postavami, popisností, kterou neutralizovala až filmová kamera, jako písmák pak zase trpěl tendencí poučovat a upadající zručností vetkat zlaté nitě vědeckého výkladu do textury děje tak, aby vznikl hebký vypravěčský brokát.

Mikro je ukázkový příklad takto zpackané, horkou jehlou spíchnuté knihy, kterou autor hned z počítačové tiskárny vsunul do obálky a na ni napsal Steven Spielberg, Hollywood.
Nebo možná Disney. Pro obří studio proslulé filmy pro děti je to ještě vhodnější materiál. Banda pomalu končících vysokoškoláků se sice pohybuje ve věkové kategorii kolem 25 let, ale počínají si jako juvenilní skautíci, nabušení středoškolskými vědomostmi biologie a také poučení z televizních seriálů typu Ztraceni, takže je nástraha, kterou na ně nachystá záludný bohatec, podnikatel v oboru nanotechnologie, po prvotním šoku nezaskočí a dotáhnou to k vítězství. A to i navzdory tomu, že dobré tři čtvrtiny knihy všichni měří zhruba jeden centimetr.

Takoví Palečci to jsou! To je přece pro studio Disney jako stvořené. Zvlášť když je autor nechává bojovat s ptáky dinosauřích rozměrů, se stonožkami zvíci bezmála ropovodu, se zuřivou vosí královnou, která má v sobě víc jedu než Miloš Zeman. Když je nechává umývat se v kapkách rosy, bloudit v travním pralese a pilotovat nanoletadlo. Jediným úskalím by se mohlo stát to, že filmy Walta Disneyho byly laděné vesměs do komedie. Tohle je bohužel míněno vážně.

I Mathesonův Neuvěřitelně se zmenšující muž byl pojímán vážně, i kupříkladu film Fantastická cesta, ve kterém se posádka nanoponorky vydala do lidského těla odstranit krevní sraženinu z mozku. Jedno i druhé dílo udrželo vážnost situace, i když premisa mohla být jakkoli podivná a vysvětlená mírně řečeno pavědecky. Zde máme vědy k zahlcení, ale vedle ní chybí to, čím Matheson a režisér Fleischer oplývali: dramatický náboj, nosná zápletka, realistické konflikty v nereálných podmínkách, stále něco, co diváka i čtenáře drželo v napětí. V Crichtonově knize se hodně křičí, hlavní hrdinové i umírají, ale celé je to předvídatelné a po pár desítkách stran už i monotónní. Hrstka studentů je navíc vykreslena tak nedbale a povrchně, že rozhodně nevzbudí sympatie, tím méně obavy o jejich osud. A to jistě ne jen proto, že knihy tohoto typu jinak než happyendem, třebaže mírně pošramoceným, zpravidla nekončí.

A tak se mikrolidé ponížení autory do rolí loutek probojují s pomocí špendlíků a trnů džunglí travního porostu, zabijí pár obřích tvorů, které by v běžném životě nepozorně zašlápli do mechu, popovídají si učeně nad jejich mrtvolami, protože čtenář dychtí po ponaučení a Preston je ještě puncovanější vědec než Crichton, kousek si z nich uždíbnou, aby nezemřeli hlady a mohli v závěrečném vítězoslavném nanonáletu zlikvidovat padoucha a na poslední chvíli se zvětšit do patřičných rozměrů. Posílení, poučení, lepší. Tím se zásadně odlišují od knihy, bohužel.