Nakladatelství G plus G pokračuje ve vydávání povídkového díla Varlama Tichonoviče Šalamova druhým svazkem. Po Kolymských povídkách, jejichž česká verze vyšla minulý rok, se dočkala vydání druhá povídková kniha z Kolymského cyklu – Levý břeh. Překladatelem většiny povídek (kromě textů, které vyšly ještě v původním výboru v překladu Sergeje Machonina) je opět Jan Machonin. Zatímco povídky obsažené v prvním svazku pocházejí téměř výhradně z padesátých let, většinu povídek Levého břehu napsal Šalamov v první polovině let šedesátých. I zde si Šalamov zachovává strohý a syrový způsob vyprávění či spíše zaznamenávání – přesto lze spatřit v Levém břehu oproti Kolymským povídkám určitý posun. Povídky zde shromážděné se časově a tematicky klenou přes celou Šalamovovu zkušenost se sovětským vězeňským systémem. Kromě povídek, kde Šalamov zachycuje život trestanců nacházejících se v tom nejhorším postavení, jsou tu i texty, v nichž se vrací na úplný začátek svých peripetií, tedy ještě do butyrské vyšetřovací vazby (povídky Náhrdelník kněžny Gagarinové, Výbory chudiny), nebo naopak na samotný závěr kolymského období, který strávil jako zdravotník v jedné z kolymských nemocnic (Neobrácený, Velitel nemocnice, Zvláštní objednávka). Nutno podotknout, že doba strávená ve vyšetřovací vazbě se ve srovnání s prostředím kolymských táborů jeví téměř jako idylická: „Vězeňský den nebyl zdaleka ztracený čas. Vnitřní samospráva butyrské vyšetřovací věznice měla své zákony a plnění těchto zákonů posilovalo charakter, uklidňovalo nováčky, bylo k užitku.“

V povídkách zachycujících lágrovou přítomnost, které tvořily jádro Kolymských povídek, jsou postavy drceny nelítostným systémem, každodenní bezútěšnou realitou, krutostí a beznadějí; vypravěč zde na mnoha místech zdůrazňuje, že chce-li vězeň přežít, musí myslet maximálně na den dopředu, musí se pohybovat v absolutní přítomnosti, nemyslet na minulost a už vůbec ne na budoucnost. V Levém břehu v sobě však tytéž postavy objevují sílu a lidskost – anebo jim je skrze zprvu nepatrný, ale důležitý moment či zdánlivě bezvýznamnou věc poskytnuta příležitost vymanit se z klece přítomnosti a kradmo pohlédnout do snad světlejší budoucnosti. Takovou maličkostí, která nabývá takřka symbolického významu, se může stát třeba obyčejný stetoskop. Hrdina povídky s názvem Neobrácený vzpomíná na jeden z klíčových okamžiků svého pobytu v lágru – na chvíli, kdy po absolvování zdravotnického kurzu dostal stetoskop: „Pečlivě schraňuji svůj starý skládací stetoskop. Dostal jsem ho darem od Niny Semjonovny, vedoucí praxe na interně, v den, kdy jsem absolvoval táborové zdravotnické kurzy. Ten stetoskop je symbol mého návratu do života, příslib svobody, příslib volnosti, naplněný příslib.“ Podobný moment opětovného nabývání ztraceného lidství je tématem povídky Sentence. Symbolem proměny vězně v člověka se zde stává slovo „sentence“, které se zničehonic prodere na povrch zbědované a umrtvené trestancovy mysli. Budeme-li na povídky Levého břehu nahlížet jako na svědectví o boji potupené lidskosti za své znovuzrození, jeví se jako ústřední text celého souboru povídka Poslední boj majora Pugačova, jakkoliv se tento text na první pohled od těch ostatních naopak liší. Zoufalé hrdinství Pugačova a jeho druhů a jejich odvahu k důstojné smrti sice nenalezneme u žádné jiné postavy, v žádné jiné povídce, přesto je jakási esence této odvahy – ne se vzbouřit, ale aspoň začít doufat, že utrpení jednou skončí – přítomná v celém souboru.

Hrdinská smrt Pugačova a dalších vojáků, kteří se rozhodli nenechat se zdeptat a pokusili se z Kolymy uprchnout, představuje ale také jediný způsob, jak ze sebe lágr vymazat  jednou provždy. Hrůznost táborové zkušenosti spočívá v tom, že jí nelze uniknout, ani když už se z ní stane pouhá vzpomínka. Lágr zanechává nesmazatelné stopy. Velmi dobře to ilustruje povídka Akademik, která míří k podobnému vyznění jako již zmiňovaná Sentence, ale z opačné strany. Hrdina této povídky se už z pracovních táborů vrátil, avšak jeho tělo i mysl jsou poznamenané prožitými hrůzami, které se mu neustále vlamují do života – ať už skrze neschopnost vzpomenout si na francouzské přísloví, nebo nepolevující bolestí trvale poškozeného ramenního kloubu. Zatímco slovo „sentence“ znamená příslib nového života, zapomenutá francouzská sentence bude navždy připomínat minulost.

Povídkový soubor Levý břeh zprostředkovává zkušenost člověka, který prošel sovětskými pracovními tábory, v pozoruhodné a originální zkratce. Tuto zkušenost zde určuje trojí vztah k lidství: k lidství, které si člověk nejprve z posledních sil snaží uchovat, posléze ho pod tíhou nesnesitelného utrpení ztrácí, a pak ho nečekaně, postupně opět nabývá – i když už to vždy bude jiné lidství než na počátku oné zkušenosti.