Staronové Kolymské povídky
Nakladatelství G plus G přichází s prvním svazkem plánovaného souborného vydání povídek ruského spisovatele a představitele tzv. lágrové literatury Varlama Šalamova. Šalamov strávil v sovětských pracovních táborech téměř dvacet let a tato zkušenost se stala základem jeho povídek, na nichž pracoval v letech 1954 až 1973 a uspořádal je do šesti svazků. Kolymské povídky jsou prvním z nich.
Nakladatelství G plus G přichází s prvním svazkem plánovaného souborného vydání povídek ruského spisovatele a představitele tzv. lágrové literatury Varlama Šalamova. Šalamov strávil v sovětských pracovních táborech téměř dvacet let a ještě před propuštěním začal svou zkušenost přetavovat ve verše, které přes svého známého posílal do Moskvy básníkovi Borisu Pasternakovi. Těžištěm jeho svědectví jsou ale povídky, na nichž pracoval v letech 1954 až 1973 a uspořádal je do šesti svazků. V českém překladu vyšel výbor z těchto povídek pod názvem Kolymské povídky roku 1995 v překladu Sergeje Machonina. Jednalo se však o neautorský výběr, vedený snahou o představení reprezentativního vzorku Šalamovovy tvorby. Kolymské povídky, které nyní vycházejí, už nepředstavují pouhý výbor, ale jsou kompletním překladem celé povídkové knihy, jak ji koncipoval sám autor. Obsahují jak překlady z původního vydání z roku 1995, tak nově doplněné a česky dosud nepublikované texty v překladu Jana Machonina.
Šalamov narozdíl třeba od Jevgenie Ginzburgové nebo Alexandra Solženicyna, kteří podávají co možná nejkomplexnější obraz života v lágrech, staví své svědectví na krátkých výsecích z každodenní lágrové reality. Šalamovovy povídky jsou rozvinutím často bezvýznamného detailu ze života v lágru, zaznamenáním vlastní vzpomínky či zprostředkováním příběhu spoluvězně, jehož byl autor svědkem. Zatímco Solženicyn předkládá ve svém monumentálním díle Souostroví Gulag podrobný, dokumentární záznam o všech oblastech lágrového života a o sovětském vězeňském systému jako takovém a Ginzburgová se ve své vzpomínkové knize Strmá cesta (Krutoj maršrut, 1967) snaží postihnout mimo jiné duševní svět vězňů a vyzdvihuje lidskost a ušlechtilost, kterou si někteří i v těchto podmínkách dovedli zachovat, Šalamov skrze své krátké texty sestavuje mozaiku svědectví o člověku, jehož morální i fyzické kvality jsou v lágru zadupány do země: „Naše závist byla z hladu tupá a bezmocná jako všechny naše city. Neměli jsme na city sílu, neměli jsme sílu hledat si trochu lehčí práci, vyptávat se prosit... (…) Jen něco vnějšího nás mohlo vyburcovat z lhostejnosti, odvést od pomalu se blížící smrti. Jen vnější, žádní vnitřní síla. Uvnitř bylo všechno vypáleno, zpustošeno, všechno nám bylo jedno a dál než do zítřejšího dne jsme plány nedělali.“ Šalamovovy syrové momentky jsou v mnohém – a především díky své literární kvalitě – přesvědčivější než vyčerpávající výčet čísel a fakt.
Autor se v předmluvě zamýšlí nad tím, jak svou zkušenost popsat, jakým způsobem ji převést do literatury a jak ji zpřístupnit čtenářům. Zpochybňuje možnost napsání zcela autentického svědectví, protože jej zrazuje nejen jazyk („Jsem nucen psát jazykem, kterým píši nyní, a ten má přirozeně jen málo společného s jazykem, který stačil k vyjádření primitivních pocitů a myšlenek, jimiž jsem v těch letech žil.“), ale i paměť, která nikdy neposkytuje přesný obraz minulosti. Autor tedy přiznává literárnost, stylizovanost svých textů – i když o tom mluví jako o nutném zlu.
Soubor obsahuje různorodé povídky, které prozrazují snahu autora uchopit své téma pokaždé jinak, nově. Autor střídá ich-formu s er-formou, epické povídky (Čubka Tamara, Chléb) s texty spíše úvahovými (Tatarský mula a čistý vzduch, Červený kříž) a najdeme zde také dvě povídky, jejichž pointa je postavena na téměř absurdním humoru a které si dělají legraci – což samo o sobě působí v rámci celého souboru velmi osvěžujícím dojmem – z tuposti táborových pohlavárů a celého systému, který tito lidé zastupují (Napaječ, Spiknutí právníků). Ne že by v ostatních textech nebyli dozorci a věznitelé tupí – ale jejich tupost je vždy jen zdrojem dalšího utrpení vězňů, nikoli terčem autorovy ironie.
Ponurá mlčenlivost a zkratkovitost textů zpřítomňují atmosféru lágru, monotónní zoufalství života vězně, ale i jednotvárnou kolymskou přírodu. Autentičnost, které Šalamov přes všechny počáteční pochybnosti ve svých povídkách dociluje, a to právě díky úspornému jazyku a úsečným, jako by na půl úst vedeným dialogům, způsobuje, že čtenář je hned první větou vtažen mezi ostnaté dráty a po dočtení se z nich jen těžko vymaňuje. V Šalamovových povídkách je jen málo místa pro útěchu a naději, která by pomohla vězňům překonávat každodenní ponižování, hlad a těžkou fyzickou práci. Jde tu jen o přežití, o holou, takřka zvířecí existenci. Strohým, popisným, minimalistickým stylem dosahuje Šalamov maximálního účinku. Neponechává naději sobě, svým hrdinům – a ani čtenáři.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.