Čas dokáže uchovat stopy intenzivního snění. Řekněte ale, kdo z vás se kdy odvážil v bdělém stavu navázat na některý ze svých snů, aniž by měl strach, že jej v tom daném okamžiku neopatrně zaplaší? Spisovatelka Sylvie Germainová, jež u nás není zcela neznámá, svou zatím poslední knihou Petites scènes capitales (Malé důležité scény) vstupuje na křehké území snů, kde se jí vynořují dávno zapomenuté obrazy.

Postupně, zvolna, v jakémsi procesu bdělého odkrývání... autorka snová čtyřicet devět obrazů, jimž dala podobu nikoli bezvýznamných „malých scén“. Ty tvoří osnovu příběhů hrdinky jménem Lili. Příběhů někdy zvláštních, jindy banálních, jindy zas navýsost bizarních, povětšině ale nostalgických.

Defilují v nich v úvodu převážně rodina a rodinné peripetie (úmrtí matky, nový otcův sňatek, nevlastní matka Viviane, ale i noví sourozenci), ale posléze i svět vnějších dějinných přeryvů (zvláště to výjimečné období května 1968, ústící později do útěku k jinému způsobu žití někde ve Val-d’Oise), vrhající hrdinku tam a zpátky a držící ji v zajetí citových hnutí mysli (a vztahů).

Příběh hrdinky Lili, respektive... Barbary (ta proměna jména rodinného a notářského není bez dramatického zlomu, a hned několikerého), spočívá z velké části v tázání: po smyslu, identitě a neodvratné tragičnosti života. Odkrývání zanesených stop obrazů času začíná otázkou: „Kdo jsem?“ Malá hrdinka si s ní očividně neví rady. Ani později se to příliš nezlepší. A s přibývajícími lety, nikoliv bez osudového akordu, se k této otázce připojuje i druhá otázka: „Proč jsem vlastně tady?“

Těch otázek je více. Jakkoliv jsou pro samotný příběh důležité, stěžejní je v knize celková atmosféra. Obrazy vytvářejí souslednost, řetězí náladu a styl, jejich rytmus je doplňkem skladebnosti, bez níž nelze příběhy vnímat. Některé obrazy jsou dominantní, dané silou prožitku a emocionální výjimečností okamžiku, jiné zapůsobí nečekanou dramatickou zkratkou, v niž vyústí jaksi navzdory očekávání.

Snová hudba slov se často vrací: třeba ve chvíli, kdy se Lili jako malá vznáší na houpačce (tato scéna ostatně inspirovala i obálku knihy). Její křehká rovnováha je dána pohybem těla, chladivým prouděním vzduchu a fosforeskujícího světla... Podobně i její pohledy z okna, odkud sleduje ten vnější nedostupný svět, zdánlivě nehybný a bez jakéhokoliv děje, byť zaplněný různými přízraky stínů, provází silný dojem vibrujícího hudebního koloritu. Hudba navíc vniká do příběhů i velmi konkrétně – jedna Lilina nevlastní sestra, Jeanne-Joy, se nakonec hudbě i profesionálně věnuje.

Čas běží, život uniká... Labyrint rodinných a citových vztahů, v nichž se Lili-Barbara ocitá často jako němý svědek, provází neodvratně znamení smrti. Ta určuje i jeden z nejsilnějších leitmotivů románu, který prochází obrazy sám (i beze svědků). Od brzkého úmrtí matky, jež pro jedináčka Lili přináší změnu rodinné péče a pozornosti, přes smrt milované babičky, s níž mizí i prostředí jejího výjimečného domu, po úmrtí jednoho z nevlastních sourozenců... či narození invalidního dítěte její sestře, odsouzené předčasně k čekání na smrt.

Uplývající čas ale nenabízí nic jiného než milosrdnější smrt v poněkud delším čase. Román hrdinky s dvojí identitou, jež později dělí na „roky Liliny“ a „roky Barbařiny“, se na osnově probdělého času spojuje. Čtenáři nabízí Germainová výseky času, někdy trochu nastavované divadelní cvičení oživovaného snění, povětšinou ale intenzivní magické obrazy, jež nepodléhají tuctovosti bdění. Celková tonalita románu se ovšem nese v b moll. Podobně jako jedno nevyslovené tajemství tohoto rozvětveného rodinného příběhu, jež každá rodina ukrývá jako utajenou epizodu před zraky veřejnosti. A potom je tu ještě jedna, povýtce metafyzická otázka: „Co bude potom?“