Román Nuit-d’Ambre (Jantarová noc) francouzské spisovatelky Sylvie Germainové byl vydán v nakladatelství Gallimard roku 1987. Totéž nakladatelství publikovalo již dříve její knihu Le Livre des nuits (Kniha nocí), na kterou Nuit-d’Ambre volně navazuje. Třetí část pomyslné trilogie, román Jours de colère (Dny hněvu), zde vyšla roku 1989. Všechny tři knihy se ve Francii dočkaly velkého ohlasu, Kniha nocí získala šest literárních cen a Dny hněvu cenu Femina. Obě tyto knihy byly také již přeloženy do češtiny (Dny hněvu vyšly r. 1995 v překladu Ireny Blažkové a Kniha nocí r. 1997 v překladu Věry Dvořákové). Nuit-d’Ambre se českého překladu dočkala až v roce 2005.

Kniha Nuit-d’Ambre vznikala v době autorčina působení v Praze, je však zasazena do blíže neurčeného kraje ve východofrancouzském pohraničí. Ústředním tématem je rozporný a často bolestný, prožitým utrpením poznamenaný vztah člověka k Bohu. V tom je zároveň obsažen vztah člověka k vlastní minulosti a paměti, jeho (ne)schopnost přijmout vinu a odpovědnost a vyrovnat se s ranami osudu.

Hlavní postavou je Charles-Victor Péniel, se kterým se čtenář setkal už na samém konci románu Kniha nocí. Přezdívku Jantarová noc–Větrný plamen (Nuit-d’Ambre-Vent-de-Feu) dostal pro zvláštní barvu svých očí a pohyblivou zářivou skvrnu v levé duhovce. Jeho příjmení, převzaté z Jákobova zápasu s Bohem v knize Genesis (Peníel znamená Tvář Boží), dává tušit, že také tady dojde k zápasu. Tento úryvek z bible, spolu s citátem básníka Edmonda Jabèse, knihu otevírá.

Dětství pětiletého Charlese-Victora, žijícího na rodinném statku Ferme-Haute (Horní statek), je krutě přerváno jednoho večera v září, když myslivci přinesou domů tělo jeho staršího bratra Jeana-Baptisty. Pro matku Paulinu byl starší syn nadějí a útěchou v době války. Jeho smrt nyní nedokáže unést a propadá šílenství. S pronikavým výkřikem se zmocňuje synova těla, prchá s ním do lesa a je nalezena až po třech dnech s páchnoucí mrtvolou v náručí. Otec Baptista, který svou ženu k zbláznění miluje, se teď stará jen o ni a ostatní svět pro něj ztrácí význam. Charles-Victor se cítí zrazený a začíná všechny nenávidět. Stává se divokým a vzpurným, v lese si vytváří vlastní zvrácené království, kde jako „zlý král“ bojuje proti mrtvému bratrovi, kde objevuje magii slov a kam také vodí sestřičku Baladine, narozenou z otcova smutku. Miluje Baladine žárlivou a sobeckou láskou, a aby si nad ní udržel moc, pilně studuje a učí ji. Když se matka v divokém tanci s větrem otráví tisovými bobulemi a otec zemře z prázdnoty po ní, Charles-Victor zůstává lhostejný. Pro své výsledky dostává stipendium na univerzitu do Paříže. Konečně tedy může setřást stín minulosti, zpřetrhat pouta se všemi na statku. Jen sestře píše vášnivé dopisy, nikdy je však neodesílá.

Je dítětem narozeným po válce, člověkem z doby „po bratrovi“, „po vzlykání otce“ a „po výkřiku matky“, a proto odmítá paměť, minulost a s tím i jakoukoliv odpovědnost. Proto si nevyčítá, že znásilnil svou milenku Nelly, poté co se mu snažila dát najevo, že je víc než jen tělo. Nachází si podivné, napůl fantastické přátele – bláznivého Ornicara, který neví, kdo je, a bere na sebe různé podoby; tajemnou Ulysseu, která ho navštěvuje na chůdách, provázena trpasličí lamou. Když v něm setkání se starou prodavačkou citronů probudí vzpomínku na dětství, zařekne se, že zabije kohokoliv dalšího, kdo by tuto bolestnou ránu znovu otevřel.

Tím dalším se stává Roselyn, dětsky čistý a naivně dobrý pekařský učeň, který v Charlesi-Victorovi hledá přítele. Je také sirotek a Charles-Victor v jeho osudech poznává zrcadlo své minulosti. Proto se rozhodne jednou provždy se osvobodit tím, že Roselyna připraví o život. Pozve ho tedy ke svým „přátelům“ z pařížského podsvětí. Roselyn se stává obětí jejich krutých hrátek a umírá udušen bonbóny, které na návštěvu přinesl. V okamžiku smrti však Charles-Victor spatří v jeho očích svou tvář a pocítí nesmírný dosah svého činu, tíhu své duše. Otřesen prchá. V Roselynově bytě se setkává s jeho přítelkyní z dětství, Terezou, u níž hledá pomoc. Po noci úplného odevzdání v lásce Tereza odchází.

Charles-Victor se vrací domů, celá doba strávená v Paříži se mu scvrkla do několika dnů a studium ztrácí smysl. Stále si odmítá přiznat zločin a k Bohu se staví zády. Nese však v sobě Kainovo znamení, a tak se všechna jeho práce na statku mění ve zmar. Stává se proto truhlářem a žije v osamocení, odcizený i své sestře Baladine. Ještě více v izolaci se ocitá, když mu přivezou malého Cendrese (Popel), syna, který se narodil Tereze a po její předčasné smrti zůstal sám. Má v oku zlatou skvrnku Pénielů, ale šedá barva očí patří Roselynovi. Po jednom ze střetů, kdy Cendres otci nevědomky připomene zradu Roselyna, Charles-Victor odchází do lesa spáchat sebevraždu. Zastaví ho však Neznámý a zápasí s ním celou noc. Nakonec ho políbí na oči. Charles-Victor přestává bojovat proti všem a proti všemu, jeho pohled na svět se mění. Získává náklonnost svého syna, přijímá svou paměť a dosahuje odpuštění.

Taková je základní osa románu, ale na ni se napojují příběhy mnoha dalších postav, vyprávěné vždy s takovou intenzitou, že je na ně pozornost čtenáře vždy doslova stržena. Určitou paralelou k osudu Charlese-Victora je příběh sirotka Adriena Yeusese zvaného Crève-Coeur (Chcípáček), který je povolán do války v Alžírsku a v zaslepení touhou po pomstě za mrtvé kamarády se podílí na mučení arabského chlapce. Když pozná, že je to teprve dítě, přijde o rozum. Vykoupení mu přináší až další dítě, novorozený syn Félix Adrienovy adoptivní matky Rosy-Héloisy, která je tetou Charlese-Victora. Chcípáček se tedy vyrovnává se svou minulostí.

Bolestnou paměť musí přijmout také Baladine. Z bratrovy moci se dostala díky svému hudebnímu nadání. Odjela studovat hru na violoncello a ve Štrasburku potkala svou velkou lásku – Američana Jasona. Jason však stále odkládá přechod k odpovědnému životu dospělých. Miluje vysoké hory a to se mu stává osudným. Baladine po jeho smrti prochází těžkým snem, na jehož konci pochopí, že velká láska, třebaže minula, nepatří minulosti.

Paměť je to jediné, co zbývá tajemné Mahaut, dědičce zpustlého sídla Belle-Ombreuse, která se vrátila z asijských kolonií. Stala se družkou starého Victora-Flandrina zvaného Nuit-d’Or-Gueule-de-Loup (Zlatá noc-Vlčí tlama), děda Charlese-Victora. Porodila mu dva syny, k dětem ale měla odpor, protože se bála o své vzpomínky. O chlapce se nikdo nestaral a dostali jména podle doby svého narození: Septembre (Září) a Octobre (Říjen).

Zlatá noc-Vlčí tlama už žádnou paměť nemá: bylo jí příliš mnoho a byla příliš krutá. Zaznívalo v ní jméno Osvětim, kde ztratil svou největší lásku. Až na konci svého staletého života se vrací ve vzpomínkách ke všem svým zemřelým. Jeho nenávist smývá očistný déšť, slaný jako slzy, a on umírá v pokoji.

Zlatá noc-Vlčí tlama je hlavní postavou prvního dílu trilogie. Odsud přechází do Jantarové noci ještě další postavy: jeho syn a Baptistův bratr Thadée (Tadeáš), který je vášnivý hvězdář, přežil koncentrační tábor a našel šťastnou lásku po boku židovské dívky Tsipele; Tadeášova sestra, panenská a strohá Matylda; Tsipelin bratr Chlomo, který miluje Baladine; čeledín Niçaise, který se stane otcem malého Felixe...

Díky příběhům jednotlivých postav a vzpomínkám na minulost je děj velmi rozvětvený. Narážky na minulé události mu dávají zvláštní hloubku, tajemství, které si postavy nesou v podobě naznačeného dřívějšího života, lásek a utrpení. Není nutné, aby čtenář znal všechno, ani aby četl nejprve Knihu nocí. Nejasné kontury minulosti mu umožní si ji domýšlet a tím se pro něj kniha stane zajímavější. Ujasnit si vztahy mezi postavami mu ostatně pomůže „přehled“ rodu Pénielů, který románu předchází.

Pouze načrtnuté jsou také obrysy místa a času. Charles-Victor se narodil po válce, ale tato válka není nikdy explicitně pojmenována. O to výmluvnější jsou narážky na holocaust, na dým z koncentračních táborů. Historie zasahuje do děje v podobě války v Alžírsku, kam je povolán Adrien Yeuses, a epizodně zmínkou o květnových nepokojích roku 1968. Právě v té době se Charles-Victor rozhodne zabít Roselyna. Jen řeka Meuse napovídá, kde se nachází statek Ferme-Haute.

Dějinné události jsou však jen podmalbou pro to, co prožívají jednotlivé postavy. Vášeň, láska, vzdor, žárlivost, nenávist – všechno to jsou elementární city, které jdou až do krajnosti. I výkřik na samém počátku románu je výrazem krajního zoufalství. Tato elementárnost, jakási programová nerafinovanost, jako by čerpala až z hloubek titánské mytologie.

Mytologický rozměr je ostatně v románu obsažen také. Důležitou roli hrají kosmické a přírodní živly: stromy, které spolu svádějí klání, vítr, který rozvíří roj bobulí z tisu na hrobě Jeana-Baptisty, kometa, kterou viděl v koncentračním táboře Thadée, hvězdy, které na oblohu přidá jeho dcera Néçah. I samotné postavy jsou výjimečné, jakoby legendární. Všichni Pénielové nosí v oku zlatou skvrnku, narození a smrt bývají podivné, až zázračné. Baptistu zahubí prázdnota po Paulině, malý Félix se narodí za zpěvu ptáků a vůně senoseče. Některé motivy jsou až magické, pohádkové. Stromy spolu bojují, citrony staré prodavačky se promění ve žluté kolibříky, Rose-Héloise se zbarví vlasy do šarlatova… Některé sny a vidiny mají blízko k surrealismu.

Román se vyznačuje nezaměnitelným stylem, který se liší od všeho, co by se dalo nazvat klasicistní umírněností. Je to zvláštní, působivé spojení expresionismu a magického realismu. Autorka však nezapře své filozofické vzdělání. Je cítit, že v událostech a prožitcích postav jde o něco zásadního, obecně platného.

Tomu odpovídá celkový způsob ztvárnění. Sylvie Germainová mluví jazykem často obrazným, působivým, až patetickým, hojně využívá opakovaných a paralelních konstrukcí. Důležité místo zaujímá symbolika: kniha života, výkřik, noc… K tomu se přidávají ještě citáty z bible, úryvky Verlaina a Georga Trakla, ale i nadávky.

Po stránce stavby Jantarová noc přebírá základní rysy Knihy noci. Je rozdělena na šest kapitol pojmenovaných podle základního motivu (stromy, vítr, kámen, ústa,… - tedy Noc stromů, Noc větru, Noc kamenů, Noc úst, Noc anděla, Jiná noc). Prolog zčásti přebírá slova z prologu Knihy nocí a tím zdůrazňuje souvislost obou knih i provázanost osudů jejich postav.

Domnívám se, že jde o dílo literárně velmi hodnotné a působivé, pro čtenáře přístupné, avšak ne podbízivé. Proto si myslím, že má velkou šanci čtenáře oslovit.