Josef Brož

Thriller a romance: kniha Yvese Raveye se rouhá proti pravidlům dvou oblíbených žánrů a nabízí podivně spletený příběh, jehož kulisy jsou nám velmi povědomé, ale děj se dá těžko předpovídat, natož pochopit. Nejhorší je, že takové historky život psát umí. Leckdo z nás něco podobného slyšel nebo i zažil, a těžko uvěřit, že by to celé byl jenom vtip.

Za svůj román Plonger (Ponořit) Ono-dit-Biot získal loni ve Francii literární ocenění přímo od Francouzské akademie. Plytkost, s níž se při čtení místy potýkáme, tedy akademikům patrně až tak nevadila.

Vypadá to jako politický román. Nelze se sice místy ubránit dojmu, že Tristan Garcia (*1981) v románu Faber. Le destructeur (Faber. Ničitel) svou dobu trochu přecenil, přesto je ale od prvního okamžiku zřejmé, že máme co do činění se silnou generační výpovědí.

Sylvie Germain snová čtyřicet devět obrazů, jimž dala podobu ne bezvýznamných „malých scén“. Ty tvoří osnovu příběhů hrdinky jménem Lili: někdy zvláštních, jindy banálních, jindy zas navýsost bizarních, povětšině ale nostalgických.

Měl to být největší literární skandál tohoto francouzského literárního podzimu. Zatím to ale vypadá, že pověst tohoto románu – dvakrát přijatého a dvakrát odmítnutého – provází především smůla, jež se lepí na paty zvláště jeho autorovi Pierru Mérotovi. Za dílo vydané s názvem Toute la noirceur du monde (Veškerá čerň světa) se mu v tisku dostalo místo pochvaly spíše kritického opovržení... ale nakonec se dočkal i nominace na literární cenu.

Nejnovější román francouzského spisovatele Yannicka Haenela (* 1967) s tajuplným názvem Les Renards pâles (Bledé lišky) je působivým dílem nejen po stránce jazykové, ale i pro své překvapivé politické východisko. Kniha se dá číst doslova jedním dechem: jako literární, ale i jako politický manifest.