„Píšu ráda o lidech a událostech už skoro, nebo docela zapomenutých,“ vysvětluje v jednom z rozhovorů Ladislava Chateau (1950), původním vzděláním právnička, dnes novinářka, esejistka, překladatelka a spisovatelka, dlouhodobě zaměřená na česko-francouzské vztahy. Tato charakteristika platí pro všechny tři její dosud publikované knihy: Prvotina Barman rytířem čestné legie (2004) je životním příběhem autorčina prastrýce Rudolfa Slavíka, českého emigranta, který svými míchanými koktejly zcela ovládl pařížský hotel George V. a za odbojovou činnost ve druhé světové válce dokonce získal jedno z francouzských státních vyznamenání. Portrét pro Lou, Sabinu a Marii (2006) zase připomíná osudy tří velkých propagátorek psychoanalýzy, které se po léta skrývaly ve stínu svých slavnějších mužských protějšků: Nietzschem marně obletované Lou Andreas-Salomé, Jungovy milenky Sabiny Spielreinové a Freudovy blízké spolupracovnice Marie Bonapartové.

I ve svých publicistických příspěvcích pro Tvar (rubrika „Francouzské okno“), Právo (literární příloha Salon), Reflex („Causy“), Listy, Lidové noviny, Literární noviny či rozhlasovou stanici Vltava („Ranní mozaika“, „Spektrum“) se Ladislava Chateau často zaměřuje na bolestné a dlouhodobě zamlčované stránky francouzské historie, jakými jsou například lynčování žen podezřelých ze „styku s nepřítelem“ po druhé světové válce, státem naprosto nezvládnutá repatriace alžírských harkis po podpisu evianských dohod či historické pozadí dnešních nepokojů v přistěhovaleckých čtvrtích francouzských měst. Z tohoto pohledu nepřekvapí, že tématem spisovatelčina zatím posledního díla Vlak do Výmaru: Volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem (2013) se staly poměry válečné Francie, přesněji řečeno chování jejích intelektuálních a kulturních elit v době německé okupace.

Základní „vyprávěcí linie“ knihy se odvíjí chronologicky. Každému válečnému roku (1940–1945) je v úvodu příslušného dílu věnován stručný přehled nejdůležitějších událostí, řazený po jednotlivých měsících. Pak následuje několik kapitolek podrobněji rozebírajících politický, vojenský i společensko-kulturní kontext dobové Francie. Autorčina sečtělost je na nehistoričku obdivuhodná a její popisy sedí i v drobných detailech. (Snad až na historický exkurs do doby první světové války a nešťastného Alain-Fourniera, který byl podle oficiálních životopisců rozstřílen i s většinou regimentu 22. září 1914 při útoku na německou sanitku, nikoli „raněn a zajat“, jak se píše na straně 225. Ale to už bychom se dopouštěli zbytečného hnidopišství.)

Jakýmsi pomyslným tematickým vrcholem knihy je cesta sedmi francouzských intelektuálů (Abel Bonnard, Robert Brasillach, Drieu La Rochelle, Ramon Fernandez, André Fraigneau, Jacques Chardonne a Marcel Jouhandeau) do Výmaru v říjnu roku 1941. Zatímco „poutě“ levicově orientovaných spisovatelů G. B. Shawa („Nikde jsem tak dobře nejedl jako v Moskvě“), J.-P. Sartra či Louise Aragona do Sovětského svazu, kde Stalinovi posloužili jako „užiteční idioti“, jsou českému publiku nechvalně známy, o jejich pronacistických ekvivalentech se příliš často nemluví. Na základě dobových materiálů Ladislava Chateau podrobně rekonstruuje průběh této Goebbelsovy monstrózní propagandistické akce. Francie měla na „literárním kongresu evropských intelektuálů ve Výmaru“, tomto „protibolševickém literárním spolku“, zamýšleném jako ideologický protipól PEN klubu, vůbec nejpočetnější delegaci ze všech čtrnácti pozvaných zemí. O rok později se stejnojmenného, byť o poznání skromnějšího podniku zúčastnilo jen pět oslovených (Georges Blond, Drieu La Rochelle, André Fraigneau, Jacques Chardonne, André Thérive) a žádný další nacisty zastřešený kongres tohoto typu už se pak nikdy nekonal.

Kromě Brasillacha, který byl po válce popraven jakožto šéfredaktor štvavého plátku Je suis partout i spolupracovník gestapa, a infarktu podlehnuvšího Ramona Fernandeze všichni ostatní zkompromitovaní intelektuálové vyvázli z poválečných čistek bez větší újmy. Hněv pouličního davu i často impulsivní vyšetřování Výboru pro očistu nakladatelství se nakonec stočily jiným směrem.

I z dnešního pohledu je někdy těžké určit, zda – řečeno Mauriakovými slovy – „spisovatelům by se mělo dovolit stát i na nesprávné straně“. Autorka studie se jakýmkoli zjednodušujícím soudům a mravokárně zdviženým prstům vyhýbá, což je více než sympatické. Jí vylíčené poměry okupované Paříže do značné míry rezonují s onou znepokojivou atmosférou morálního „šerosvitu“, kterou známe z románů Patricka Modiana.

Vše se zdá být jedním nekončícím paradoxem:
Bezdětný záletník Pétain, který se poprvé oženil až ve třiašedesáti a po němž zůstaly celé kufry milostné korespondence, zavádí přísně patriarchální režim. Prosazuje kult rodiny, svátek matek a povinnou předmanželskou lékařskou prohlídku. Naopak z potratu dělá hrdelní zločin a z rozvodu prakticky nedosažitelnou vymoženost. Prostitutky nechává přímo internovat, ale pranýřuje i ambiciózní a „vrcholně nevkusné“ ženy v kalhotách. Těm řádně vdaným pro jistotu zakazuje pracovat ve veřejném sektoru.
Fernand de Brinon, vyslanec vichistické vlády zprostředkující styk s okupovanou zónou, má židovskou manželku. Lisette je proto slavnostně vyňata z norimberských zákonů a je jí udělen titul „čestné árijky“.
Otto Abetz, ambasador Třetí říše v Paříži pověřený dohledem nad kulturní politikou v okupované zóně, propouští z vězení na tři sta komunistů, protože stojí o „dělnickou podporu Říši“. Na jím sestaveném seznamu zakázaných knih (Liste Otto) se naopak ocitá Mein Kampf.
Hitlerův oblíbenec Alfred Greven, ředitel proněmecké produkční společnosti Continental-Films, rád provokuje vystrašené okolí tím, že si nonšalantně odkládá klobouk a plášť na vůdcovu bustu.
Jacques Chardonne jede do Výmaru, aby zachránil svého syna Gérarda Boutelleaua, který byl pro svou účast v odboji deportován do Sachsenhausenu. Loajalita ke Goebbelsovu podniku skutečně přináší své plody a vězeň je osvobozen.
V Nové francouzské revue se za okupace střídají články odbojáře André Malrauxe s těmi od fašisty Drieua La Rochelle, zatímco úvahy židovského filozofa Juliena Bendy často sousedí s Jouhandeauovými či Sachsovými antisemitskými výpady.
Jean Giraudoux obdivuje německého ducha, Jean Genet sní o přitažlivých mužích v uniformách wehrmachtu a Jean Cocteau se rozplývá nad árijskými svalovci na výstavách Arna Breckera.
Kolaborant Drieu La Rochelle za okupace chrání nejen Malrauxe, ale poskytuje úkryt i Louisi Aragonovi s jeho manželkou Elsou Trioletovou, která je „intelektuálka, Ruska, komunistka a Židovka“, tedy esence toho, před čím Drieu varuje s fanatickým zápalem. Z koncentračního tábora v Drancy spisovatel vysvobozuje i svou první ženu Colette. O dva roky později páchá sebevraždu v zoufalství z konce „Francie nordické, normanské, galské a francké“, jež se podle jeho názoru německým debaklem nenávratně hroutí.

Autorčin přístup, spočívající v důmyslné juxtapozici jednotlivých faktů a svědectví, která je sem tam okořeněna krátkým zamyšlením či jakýmsi decentně vyjádřeným údivem, je v tomto ohledu působivější než jakékoli patetické horlení nad hrůzami doby. Čtenář si své hodnocení postupně skládá sám, není mu autoritativně vnucováno zvnějšku.

Druhou důležitou dimenzí knihy je jakýsi historický průvodce Paříží. Ladislava Chateau prochází jednotlivými čtvrtěmi, ulicemi a domy, připomíná jejich původní obyvatele, paradoxní osudy vybraných staveb za okupace a po ní, jakož i dnešní stav popisovaných míst. Historické prameny se tu mísí s osobními vzpomínkami se stejnou lehkostí, s jakou Paula Rosenberga v následující větě střídá Dominique Strauss-Kahn. A vlastně proč ne. Jen na familiárním tónu bych někdy ubrala, aby se šerosvit nezvrhl ve vaudeville: němečtí přímluvci sice Lavala „nenechali ve štychu“ (65), ale po válce mu Francouzi naopak sečetli všechny „vroubky“ (65) a odsoudili ho k trestu smrti. Do hotelu Claridge na Elysejských polích se „nakvartýroval“ (87) doktor Bofinger ze stuttgartského rozhlasu, zatímco prestižní Normandy byl „zadaný pro Göringovu partu“ (93) a do restaurace Prunier chodila jen „nóbl společnost za nóbl ceny“ (124)…

Stylistických zakopnutí a novinářské hantýrky je ve Vlaku do Výmaru trochu více, než bych od podobně seriózní, byť esejisticky laděné publikace očekávala, ale to nic nemění na mém celkovém obdivu k autorčině erudici, odvaze a vervě, se kterou se pustila do tak choulostivého tématu. Netuším, jaké jsou reakce na francouzské straně a zda se eventuálně připravuje překlad, nicméně v českém prostředí jde o historicky fundovanou, sympaticky nemoralizující a osobními svědectvími okořeněnou studii paradoxů (nejen) francouzské mentality v dobách ohrožení, spojenou s velmi originálním pohledem na nejrůznější novodobé „tajnosti Paříže“.