Herečka a spisovatelka Anne Wiazemsky (nar. 1947) je vnučka spisovatele Françoise Mauriaca (jeho dcera Claire se vdala za diplomata knížete Yvana Wiazemského z ruské knížecí rodiny, která po revoluci v r. 1917 emigrovala do Francie). Její bratr Pierre je karikaturista a ilustrátor, publikuje pod pseudonymem Wiaz.

První roli ve filmu jí svěřil Robert Bresson (Au hasard Balthazar, 1966, v č. distribuci film uváděn s titulky, pod názvem A co dále, Baltazare) – a právě o této zkušenosti pojednává kniha Jeune fille (2007). V roce 1967 se Anne Wiazemsky provdala za J.-L. Godarda, hrála v několika jeho filmech. Brzy nato ji do svých dvou filmů obsadil i P. P. Pasolini. Celkem má za sebou přes tři desítky filmových a čtyři divadelní role, kariéru herečky však víceméně ukončila na konci 80. let, od té doby se věnuje psaní scénářů a režii, zejména ale tvorbě literární.

Spisovatelskou dráhu zahájila r. 1988 sbírkou povídek, dodnes napsala a vydala jedenáct románů (dva byly zfilmovány) a jednu knihu pro děti. Je držitelkou ceny Prix Goncourt des lycéens (1993, za román Canines) a Prix de l’Académie française (1998, za román Une poignée de gens). Na román Jeune fille navázala titulem Une année studieuse, v němž vzpomíná na svůj život s J.-L. Godardem.

Kniha Jeune fille je autobiografická, vypráví o autorčině první herecké zkušenosti a zároveň o neobvyklé spolupráci se slavným režisérem Robertem Bressonem. Okrajově reflektuje i uvolnění upjatých společenských vztahů, tak charakteristické pro Francii 60. let.

Anne Wiazemsky se s R. Bressonem setkala v roce 1965, když hledal dívku pro hlavní roli ve filmu Au hasard Balthazar. Anne je 18 let, má před maturitou, o filmu neví nic... Největší překážkou jejího případného angažmá ve filmu se zdá být dědeček Mauriac, jenž je po smrti Annina otce jejím poručníkem. Dívce se však podaří starého pána přesvědčit a svolení dostane.

Bresson (1901–1999), který často pracoval s neherci, si ji vybral právě pro její naivitu a neposkvrněnost. Pod záminkou, že ji potřebuje uchránit přesně takovou, jak ji objevil, ji po celé natáčení nespouští z očí: aby nenasála volné mravy bohémů od filmu. Natáčí se na venkově po celé letní prázdniny. Anne bydlí s Bretonem na jakémsi letním bytě u místních lidí, mimo štáb a ostatní herce. I při práci ji režisér chce mít pořád u sebe.

Dívka se tak s filmem naprosto sžije, chápe požadavky režiséra na svou práci i jeho očekávání ohledně ostatních herců. Nicméně pro jejich okolí je podivné soužití slavného režiséra s mladou herečkou, jež od sebe dělí přes 40 let, nepochopitelné. Anne taková situace ale nevadí, film ji facinuje, dozvídá se vše o zákulisí filmového prostředí. Zvídavé dívce se mimochodem tu a tam podaří z pevného vztahu s Bressonem vymanit: s jedním z herců přijde o panenství, s dalšími podniká své první flámy.

Kniha Jeune fille (v překladu Dívka, popřípadě Děvče, neboť jde o charakteristiku hlavní postavy knihy a zároveň postavy z natáčeného filmu, ale je to i přezdívka, kterou jí dali členové štábu) nabízí poměrně pečlivý popis přípravných kroků k filmování (hledání herců, čtení scénáře, Annino seznamování se a sžívání s Bressonem) a samotného natáčení. Podrobně, ale bez zbytečných technických detailů – očima dívky, která poprvé pozoruje, jak vzniká film – jsou popisovány problémy produkce, podrobnosti přípravy scény, Bressonova práce s herci, okolnosti jednotlivých záběrů. Čtenář je svědkem práce hvězdného týmu: vedle Bressona tu vystupuje kameraman Ghislain Cloquet, jako herec se objeví Pierre Klossowski, bratr slavného Balthuse, knihou se mihne i Annin strýc Claude Mauriac, známý literární kritik, J.-L. Godard, budoucí manžel A. Wiazemské, Antoine Gallimard, její budoucí nakladatel.

Druhou rovinu knihy tvoří otevřená zpověď protagonistky a vypravěčky, a tedy i autorky, Anne. Se čtenářem se dělí o své nadšení z této životní etapy, zároveň netají své pochyby, obavy z toho, zda v tak významné roli obstojí, či z chování Roberta Bressona: ten se zejména zpočátku snaží jejich vztah rozšířit snad až na milostný, nebo aspoň touží si Anne ještě více podmanit. Ta však, jak bez obalu sděluje, se intimnějších dotyků starého pána děsí, jeho pokusy o večerní polibek se jí hnusí. Zároveň ji ale režisér přitahuje jako osobnost, je si vědoma jeho neobyčejného charismatu.

Anne vyrostla v prostředí měšťácké rodiny intelektuálů, s natáčením se před ní rozprostírá úplně jiný svět. Přiznává, že je jí mnohem bližší, zatímco návrat do školy a k rodině ji láká čím dál méně. Střet prudérního názoru na život s bohémským prostředím se nejostřeji projeví, když se Anne koncem léta konečně znovu shledá s matkou a nadšeně jí sděluje, že přišla o panenství. Bláhově si představovala, že odnynějška k sobě budou přistupovat jako dvě dospělé ženy a přítelkyně. Pro matku je však tak důvěrná rovina ve vztahu s dcerou zřejmě nepřijatelná a nezávazný vztah na jednu noc považuje za zcela skandální. Namísto očekávaného sblížení přichází z matčiny strany nepochopení, odtažitost.

Na druhou stranu je od začátku nejbližším spojencem Anne kupodivu právě její dědeček, jehož se jinak veškeré okolí obává. Jak vypravěčka naznačuje, její zájem o film chápe a tiše schvaluje, zdá se, že ho těší i to, že se vnučka vzepře bariérám svého společenského předurčení.

Jeune fille se ve Francii dočkala příznivých kritik, získala i Velkou cenu pro románové hrdinky, udělovanou časopisem Madame Figaro. Anne Wiazemsky se obdivuhodně dokázala vrátit do své kůže o celých čtyřicet let zpět: vyprávění odráží vnitřní svět slečny, před níž se otevřel nový svět a jež se náhle stává filmovou hvězdou.

Přesto se mi zdá, že celé vyprávění zní nějak falešně. Přestože se Anne chvílemi svěřuje, jak si nevěří, že není dost hezká apod., nakonec z toho, jak je příběh podaný, vychází příliš pozitivně, schematicky. Linka příběhu je jednoduchá, obsahuje pár hlavních sdělení, k nimž se autorka stále vrací (dědeček líčený jako postrach, a přitom vnučce nedovede nic odřeknout, charismatický Bresson, jenž je upřímný snad jen ke svým dvěma koťatům, otcovský a ochranářský kameraman, skvělá dívka Anne, která plní režisérovy pokyny, aniž by byly vysloveny, a ostatní herci, s nimiž má Bresson spoustu práce, často dokonce marné). Přes autorčinu snahu oživit text o různé peripetie z vypravěččina osobního života anebo o příhody z natáčení kniha nepřináší žádné překvapení, žádné zvláštní napětí. Výsledný tvar bohatě splňuje požadavky žánru memoárů celebrit či románu pro ženy, jako dílo pro náročnějšího diváka však neobstojí ani po stránce stylu, ani z hlediska sdělení.