Na pultech českých knihkupectví se letos objevila kniha Francouzské umění válečné, jejímž autorem je středoškolský učitel biologie Alexis Jenni. Francouzským čtenářům se originál L'Art français de la guerre dostal do rukou již v roce 2011 a hned také obdržel prestižní literární cenu Prix Goncourt. Po dlouhých dvaceti letech psaní se Jenniho kniha konečně dočkala vydání: „Umělec vyrábí dílo a dílo mu na oplátku dává život.“

Nedá-li se čtenář při prvním kontaktu s knihou odradit válečnou tematikou, které se při četbě zjevně nevyhne, čeká jej odhalení několika velice poutavých životních příběhů. Francouzské umění válečné jako by začalo vznikat ve chvíli, kdy se vypravěč, mladík bez ambicí toulající se lyonskými ulicemi, setká s vysloužilým vojákem Viktoriánem Salagnonem, jehož život byl poznamenán mnoha válkami. K nemalému překvapení čtenáře se pevným přátelským poutem mezi těmito dvěma muži stane právě záliba v malování tuší: „Nechával mě malovat a já vyrozuměl, že malování tuší je hudební cvičení, tanec ruky i celého těla, že se jím vyjadřuje hlubinný rytmus, který mnou jen prochází.“

Kniha je rozdělena do dvou dějových linií, které jsou označeny jako Glosy a Román. Na jedné straně se tak ocitáme v současnosti plné neklidu vládnoucího v lyonských ulicích, na straně druhé se prostřednictvím retrospektivního vyprávění vracíme do období druhé světové války, bojů v Alžírsku a Indočíně, kde pomalu odkrýváme životní příběh Viktoriána Salagnona. A i přes poměrně velkou časovou propast nalézáme paralely. Již od dávných dob stále narážíme na konflikty, které se Francie pokouší vyřešit ve svůj prospěch, avšak marně. Neustále přítomná marnost je v knize akcentována zejména popisem násilnických technik a bez ustání rostoucím počtem obětí, na něž se příliš nehledí.

„To jméno je jménem mé touhy po ní.“
Román však není jen obdobou černé kroniky. Čtenářům, pro něž popis válečných bojů zrovna není tím pravým šálkem čaje, bude jistě bližší příběh Viktoriána a Euridiky. Nejde o to, že se ve Francouzském umění válečném najednou objevuje také kousek autorova srdce a určitý projev kladného citu, jako spíše o formu, jakou je vztah k ženě vyobrazen. Protože Jenni tento vztah nepopisuje, on ho maluje – ztvárňuje ho a dává do něj veškerý svůj cit pro tuš, jakého je jen schopen.

„Žil zavrtaný do útesu jako larva do kmene stromu, která se celý den nehýbe a čeká na proměnu v brouka.“
Obecně lze říci, že práce s jazykem patří k Jenniho velice silným stránkám. Ale ani o zajímavé pasáže v textu opravdu není nouze. Přesto si myslím, že se nejedná o knihu, která se dá přečíst jedním dechem. Jednak to nedovolí její rozsah, jednak se může stát, že člověk narazí i na pasáže, které mu budou i přes veškerou autorovu snahu a kreativní vyjadřování připadat zdlouhavé. Jenni do textu zakomponoval také mnoho různých aluzí, některé jsou blíže vysvětleny, jiné musí čtenář odhalit sám.

Tato kniha rozhodně patří k tomu lepšímu, co v dnešní uspěchané době vychází. A tak chcete-li zjistit, jak to dopadne, když se lyonský tulák rozhodne naučit malovat a vysloužilý voják napsat paměti, začtěte se během dlouhých zimních večerů do tohoto příběhu: „Poslouchal jsem ji a pil přitom čaj, jaký mi vařívala, voněl mátou a hodně ho sladila, ten čaj jsem pil vroucí jako hořící benzin, jako hustou ropu na jazyce, a na jeho hladině tančily plameny, a ty ohnivé jazyky mi pronikaly až do srdce, stravovaly mi duši, plápolaly mi v mysli, zářily mi na kůži, a ona, ona se rozohňovala a taky zářila.“