Publikace Profese tanečníka. Mezi obdivem a odsouzením, vydaná nakladatelstvím AMU, předkládá pět samostatných hlubších studií, které se dotýkají různých aspektů taneční profese a nahlížejí na postavení tanečníků v historickém, kulturním a společenském kontextu. Na evropské půdě se autorky časově pohybují mezi 18. stoletím a současností, kapitola věnovaná taneční profesi v japonském tradičním divadle se vrací do minulosti hlouběji. „Činnost, kterou profesionální tanečníci vykonávají, vzbuzuje – a i v minulosti vzbuzovala – obdiv a ocenění. Zároveň však vedla ke společenskému vyloučení a i dnes, kdy zdánlivě přestala platit pravidla vyřazující tanečníky ze slušné společnosti a jejich práci z úctyhodných profesí, se tanečníci cítí jako uzavřená enkláva a majoritní společnost vlastně neví, v čem podstata jejich profese spočívá.“

Kniha je koncipována jako soubor pěti obsahově uzavřených kapitol, které historiografickými a sociologickými metodami prozkoumávají postoj společnosti k taneční profesi. Pro všechny studie je obecně charakteristické konkrétní časové vymezení, stejně tak přesné určení místa a jasně vyhraněný záměr výzkumu. První otázkou, nad níž autorky společně polemizují v úvodu, je, zda je možné, přesné, a vůbec legitimní označit povolání tanečníka termínem „profese“. Ve svých úvahách také konstatují, že: „Proces emancipace, společenské uznání tance jako svébytné umělecké činnosti, neprobíhal zcela paralelně s ostatními uměleckými obory a zřejmě trval nejdéle. (…) Faktem tak je, že tanci byla věnována menší pozornost, dochovalo se o něm méně informací.“ Všechny studie, navzdory rozlišným historickým obdobím, pramenům, cílům a metodám výzkumu, se setkávají v klíčových pojmech, jako je společenská prestiž a stigma – jak je a byla profese tanečníka vnímána, co určovalo vztah tanečníka a společnosti a jakým způsobem se tanečníci snažili svou profesi ve společenském měřítku povýšit.

Obraz taneční profese s jejími podstatnými rysy a zvláštnostmi rozebírá svými charakteristickými postupy pět autorek: dvě profesorky katedry tance Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze a jejich tři studentky doktorského studia. Profesorka Dorota Gremlicová ve své vědecké činnosti spojuje historické a teoretické přístupy se sociologickými hledisky, profesorka Helena Kazárová se ve své badatelské i umělecké činnosti věnuje především tanci období renesance a baroka. Studentka doktorského studia Karolína Bulínová se zaměřuje na historické studium českého tanečního umění v období umělecké moderny a na problematiku taneční profese. Lucie Burešová se zabývá historií i současností tanečního umění v japonské společnosti. Daniela Zilvarová se věnuje výzkumu zaměřenému zejména na společenský tanec a taneční dění v současnosti.

Úvodní kapitola Profesionální tanečnice v pozdně barokní společnosti: Marie Salléová čtenářům předkládá, včetně soudobých reálií, osud profesionální taneční umělkyně z počátku 18. století. „Pocházela z rodiny kočovných divadelních umělců, ale z ambulantních jarmarečních scén se jí podařilo dobýt jeviště pařížské Opery a nejlepší londýnské scény,“ píše Helena Kazárová.

Velmi zajímavý je časově navazující příspěvek Doroty Gremlicové, vycházející z unikátního nálezu soupisky pravidel a předpisů pro členy baletního souboru divadla ve Vratislavi: Píle a poslušnost. Služební řád členů a žáků baletního sboru divadla v Breslau z roku 1841. Současně se zabývá obecnějším pozadím taneční profese ve veřejných divadlech 18. a první poloviny 19. století ve střední Evropě a německé jazykové kultuře. V této a nadcházející kapitole vychází zřetelně najevo, že formování taneční profese neprobíhalo stejně jako u herecké či pěvecké a že se právě těmto dvěma uměleckým odvětvím musela taneční profese podřizovat. „Například v Národním divadle v Praze získal balet samostatnost, a tím stejný status jako opera a činohra, až v roce 1958.“

Do kulturní Prahy, zejména na postavení členů baletních souborů a jejích mistrů, v období druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století nahlíží třetí kapitola: Sociální a ekonomické postavení členů baletních souborů v Praze do roku 1945: „Nemožno jest slušně žíti“. Karolína Bulínová se významně opírá o dochované historické dokumenty, z nichž bohatě cituje a neváhá přetiskovat i smlouvy, žádosti, dopisy a další tiskoviny v plném znění – zveřejňuje zejména prosby o zvýšení platu či přiznání důchodu. Na konkrétních případech – lidských příbězích poukazuje na potíže baletních mistrů, tanečníků a jejich rodinných příslušníků, na jejich, mnohdy marné, úsilí o zrovnoprávnění tance s ostatními divadelními profesemi.

Další z badatelek Lucie Burešová obohatila sborník o souhrn poznatků z asijského prostředí, a tím zároveň i poukázala na zjevné paralely s evropským vývojem ve společenském přijímání taneční profese. V rozsáhlé kapitole: Vyděděnci společnost národním pokladem. Historický přehled postavení tanečníka v japonském tradičním divadle přehledně, pevně opřena o doložená fakta z mnoha pramenů, vysvětluje proměny společenského vnímání a postoj k umělcům-tanečníkům od dávné minulosti po současnost.

Socioložka Daniela Zilvarová v závěrečné studii, nazvané Svoboda na volné noze nebo jistota v angažmá? Sonda do života tanečníků v 21. století v Čechách, analyzuje profesi tanečníka ze dvou protikladných pohledů. Formou kvalitativních hloubkových rozhovorů s celkem šestnácti tanečníky se autorka snažila vytvořit představu o výhodách a nevýhodách jednoho i druhého stavu, tj. angažmá versus tzv. volná noha. Kapitola svým způsobem přesáhla svůj první plán a poukázala i na aktuální problémy současných tanečníků, jejich zkušenosti a postoje. Zároveň právě tato kapitola by si zasloužila rozšíření, minimálně jak o skupinu respondentů, tak na další taneční centra v České republice.

Pět nahlédnutí do badatelské činnosti pěti autorek jsou, i přes nespornou kvalitu publikovaných příspěvků a zajímavý výběr témat, zatím jen dílčími pohledy na historii sociálního utváření taneční profese. Bylo by jistě přínosem, ať už z hlediska výzkumu, editorské činnosti či pro zájem čtenáře, pokračovat v načrtnuté cestě – zodpovědět další otázky týkající se vztahu majoritní kulturní společnosti k taneční profesi, které při čtení jednotlivých příběhů přicházejí na mysl. Profese tanečníka: mezi obdivem a odsouzením je svým pojetím vhodnou příručkou pro odborníky, profesionály a studenty tanečních a příbuzných oborů, ale díky lidským příběhům, vyvěrajícím skrze fakta, může být i zajímavým čtením pro laickou veřejnost se zájmem o tanec.