Jean-Baptiste Del Amo (narozen 1981) je považován za jednoho z nejnadanějších a nejoriginálnějších francouzských spisovatelů mladé generace. Na svůj první román Une éducation libertine (Libertinská výchova), za který získal v roce 2008 Goncourtovu cenu za první román, navázal v roce 2010 taktéž úspěšnou knihou Le sel (Sůl). Román Pornographia (Pornografia), vydaný letos, dostal ocenění Prix Sade.

Ač tomu název nenasvědčuje, Pornographia je lyrická próza. Nebojím se ani klišé „křehká lyrická próza“. Titul knihy s touto charakteristikou nekoresponduje pouze na první pohled. Del Amo úmyslně použil původní řecké slovo, nikoli z něho vzešlé francouzské, které zní „pornographie“ a evokuje svůj dnešní obsah. Ve starověkém Řecku pornographia neoznačovala nic víc než obrazy prostitutek; porné (prostitutka) + grafein (psát, kreslit).

Knihou nás provází vypravěč, jímž je muž, který o sobě téměř nic neprozradí. Přijel na pohřeb do cizí země, do města ležícího podle podnebí kdesi v tropech, na pobřeží oceánu. Zalíbení nachází v chlapcích, mezi domorodým obyvatelstvem tvořeným převážně černochy a míšenci se cítí cize, přesto se ubytuje v nuzné čtvrti v činžáku, což by pro skutečného cizince nebylo myslitelné. Čtenář vytuší, že k místním má mnohem blíž než bílí turisté vysedávající na terasách kaváren lemujících hlavní ulice a čekající na prostitutky a prostituty, za jejichž levnými službami přicestovali.

Vyprávění nesleduje pevnou linii, je prokládáno různými impresemi, snad vypravěče, snad přímo autora, již zmíněnými obrazy žen a mužů prodávajících svá těla, návraty do vypravěčova dětství, zejména k matce.

Nepojmenovaným městem je Havana, kterou Del Amo navštívil v roce 2008 a jež mu, podle jeho slov, nedala spát, dokud o ní nenapsal. Pro samotnou četbu však tento fakt není důležitý, zrovna tak ani vypravěčova identita a hlavní důvod návštěvy právě tohoto města, i když spisovatel to vše v závěru knihy odhalí.

Bez zajímavosti není autorův původní záměr, totiž krátkými texty doprovodit expresivní akty, jejichž autorem je fotograf Antoine d’Agata. Pro nedostatek financí ovšem nakonec od vydání nákladné publikace ustoupili. Del Amo potom knížku napsal formou klasického lineárního vyprávění, s tímto tvarem však nebyl spokojen, a tak text seškrtal asi na polovinu do definitivní rozvolněné podoby.

Autorovo sdělení tedy nestojí na příběhu, děj je velice prostý. Vypravěč hledá chlapce, prostituta, s nímž se setkal hned první den a kterého nedokáže vytěsnit z mysli. Tímto způsobem (ačkoli celkem nepochopitelné uhranutí vypravěče působí příliš vykalkulovaně, možná by se krátké, poetické fragmenty daly pospojovat nápaditěji) svého čtenáře dostává tam, kde ho potřebuje mít: mezi modelky a modely pro obrazy, portréty v podobě výše zmíněných drobných lyrizujících fragmentů, na nichž dílo vlastně vznikalo.

Jean-Baptiste Del Amo už v předchozích románech prokázal mimořádný talent živě popsat prostředí se všemi jeho smyslovými podněty. Román Une éducation libertine bývá často srovnáván s knihou Patricka Süskinda Parfém. Toto umění ho paradoxně o některé čtenáře připravuje. Sugestivní, barvitá líčení mnohé znechucují a někomu dokážou způsobit i žaludeční nevolnost. Nicméně v Pornographii díky tomu autor na ploše i necelé jedné stránky dokáže čtenáři před očima vykouzlit skutečná výtvarná díla, zachytit prchavý moment jako fotograf, nebo dokonce vyvolat dojem několikaokénkové filmové sekvence. Jednou Del Amo mistrným popisem dostává do prvního plánu samotné rekvizity, čímž dokáže ve čtenáři vyvolat živou představu popisovaných míst – neutěšené dvorky a uličky čpící zaschlou močí, místnosti s prošlapanou podlahou, plesnivými zdmi, jejichž jediným inventářem jsou švábi, rozviklaná železná postel a plechové umyvadlo, přičemž kopulující dvojice je uprostřed toho všeho jen mlhavě načrtnutá, jakoby snímaná roztřeseným objektivem přes umaštěné sklo. Jindy rozostří zase vše okolo a hyperrealistickou kresbou těl elektrizovaných horkem a chtíčem, svalů napjatých pod kůží lesklou potem dává vyniknout fyzické kráse potřísněné špínou tělesnou i mravní. Doprovodem k tomu všemu jsou samozřejmě dokonalé čichové a chuťové iluze a neretušované vizuální detaily, například záběr slepených vlasů plných vší.

Sex, zásadní součást a podstata nejstaršího řemesla, samozřejmě nemůže chybět. Explicitními scénami dílo doslova přetéká. Na rozdíl od rafinovaného jazyka použitého při popisu protagonistů a kulis tvořících mikrosvět románu autor tyto děje líčí velice stroze, přísně neutrálním jazykem, což mu dovoluje nic nezakrývat, ale zároveň se vyhnout obscénnosti, pornografickému ztvárnění v dnešním slova smyslu. Čtenář tak sex vnímá jen jako šedý akt, splývající s šedí oprýskaných zdí, o nic významnější než obyčejné vykouření cigarety.

Některé pasáže knihy lze bez nadsázky charakterizovat jako básně v próze. Není jasné, zda jde ještě o sdělení vypravěče, nebo zda slovo přebírá sám autor. Jedná se především o několik vstupů popisujících postupný rozklad mrtvoly zavražděného prostituta. Postupná kolonizace ostatků faunou a flórou, zobrazení těla se dvěma krvavými ranami v boku, pohlcovaného přírodou, jakoby nepřetržitě snímané kamerou v přírodovědném filmovém dokumentu, je vskutku básnickým nalezením krásy v ošklivosti, které připomene díla Baudelairova a Rimbaudova.

Jediným čtenářovým smyslem nezahlceným vjemy zůstává sluch. Výjevy se odehrávají v tichu, postavy toho moc nenamluví, což ještě prohlubuje iluzi galerijního sálu i všudypřítomnou pochmurnou atmosféru. Postavy svůj úděl snášejí mlčky, na nic si nestěžují, nijak se nad sebou nezamýšlejí, života běh berou jako něco přirozeného, vždyť tak žila matka, žijí tak oni a budou tak žít i jejich děti. Mladík, který se jako jediný odhodlá k útěku, končí na širém moři rozsápán žraloky.

Nechybí tedy ani společenskokritický rozměr, jistě by se na knížku dalo nazírat především z této perspektivy; podle mého názoru však největší síla Del Amovy Pornographie tkví v úžasné obrazotvornosti jazyka a prosté radosti z četby, kterou obdarovává čtenáře. Nutno ovšem znovu podotknout, že ne každý v Del Amově svérázné poetice tuto radost nalezne.