Dánská autorka Sara Blaedel vstoupila na českou literární scén románem Říkej mi princezno. V tomto románě z kriminální řady o komisařce Louise Rickové a novinářce Camille Lindové řeší autorka zrádnost známostí přes internet. Rozhovor se sympatickou autorkou se odehrál na podzim roku 2012 na kodaňském knižním veletrhu.

iLiteratura: V České republice vám vyšel román Říkej mi princezno. Jak vás napadlo psát o internetové seznamce a jejích nebezpečích? Máte s tímto typem navazování kontaktů sama zkušenosti?
Sara Blaedel: V době psaní této knihy jsem žila sama se svým synem a spousta lidí mi říkala, ať se pokusím seznámit přes seznamku. Dneska snad není ani možné být single a nezkusit se seznámit po internetu. V rámci psaní své předchozí knihy jsem navštívila institut soudní medicíny, kde jsem chtěla probrat nějaké detaily k první knize o vyšetřovatelce Louise Rickové. Institut pro soudní medicínu se nachází v Kodani hned za nemocnicí. Setkala jsem se tam s lékařem, který mi řekl: „Máme čím dál víc případů brutálního znásilnění, při nichž se ukázalo, že se ti dva seznámili přes internet. Psali si, měli pocit, že se znají, vyšli si spolu ven, šli spolu domů, do postele. Jenže se nedomluvili, že ne znamená ne a stop znamená stop. Policie má pak vždy problém násilníka na internetu najít, protože on už svůj profil dávno smazal. Na internetu je každý anonymní.“ A to jsou dvě hlavní věci, které mě přiměly k napsání románu Říkej mi princezno.

iLiteratura: Román působí, jako by se zakládal na skutečných událostech…
Sara Blaedel: Většina z toho je fikce. Pravda je, že jsem dřív ještě jako novinářka dělala rozhovor s mnoha ženami, které byly znásilněny, a něco z toho jsem samozřejmě v knize použila. Kromě jiného pocit viny, napadené ženy tvrdí: „Já si ho přece sama pozvala do ložnice.“ Jedna z nejdůležitějších věcí v knize je, že se ženy, krom toho, že byly znásilněné, ještě cítí vinny. Říkají si: „Neměla jsem si ho zvát do bytu, měla jsem vidět, že je divnej, neměla jsem to dělat…“ Všimla jsem si také, že si to ty ženy dávají za vinu jen sobě, že se to stalo. Tak to ale není, nikdy není jen vinou ženy, že ji někdo znásilní.

iLiteratura: Působíte velice žensky a jemně, vlastně si neumím představit, že se zabýváte tak krutými tématy. Jaké to pro vás je, sedět měsíce a měsíce u počítače a prožívat muka jiných?
Sara Blaedel: Když jsem napsala úvodní scénu, ve které dojde ke znásilnění, byla jsem sama v obrovském šoku a vlastně mě zničilo, že působí tak skutečně. Napsala jsem ji, až když jsem měla půlku knihy hotovou. Protože v ten okamžik už jsem hlavní postavu znala, nejen Louise Rickovou, která případ vyšetřuje, ale i Susanne Hansonovou, která je znásilněna. Věděla jsem, že fiktivně žije v bytu mé zemřelé babičky. Viděla jsem to celé před sebou, já jsem věděla, co se ten den stalo, to já jsem věděla, jak k tomu došlo. Úvodní scénou nechci nikoho šokovat ani začít nepříjemně. Chci vyprávět a vtáhnout čtenáře do toho, jak Susanne Hansonové je a co je pachatel zač.
Samozřejmě mě psaní drsných scén ovlivňuje, ale jsou tam. Nastavuji kulisy a popisuji scény tak jasně, jako bych je sama prožila.

iLiteratura: Umíte si představit, že byste se věnovala jinému žánru, který by se také zabýval problémy ve společnosti, ale z jiné stránky, ne tak brutálně? Třeba spíše společenské romány?
Sara Blaedel: Ne, vlastně ne. Já jsem vždycky milovala krimi. Dřív jsem měla nakladatelství, ve kterém jsem vydávala kriminální romány jiných autorů. Krimi bylo populární vždycky. Mě nejvíc fascinuje vyšetřování, to je motor. Myslím, že jiné žánry klidně můžete do krimi zakomponovat. Ve své zatím poslední knize Zapomenuté dívky (De glemte piger, 2012) se zabývám tématem duševně chorých, to je hodně zajímavé téma. Můžete se věnovat strhujícím příběhům a tématům, i když jsou zasazeny do kriminálního prostředí.

iLiteratura: Jste v kontaktu s nějakou policejní stanicí a s vyšetřovatelem?
Sara Blaedel: Ano a často se chodím ptát: „Kdyby se tohle stalo ve skutečnosti, jak by k tomu došlo?“ V knize Říkej mi princezno jsem bojovala s tím, že se člověk může na internetu schovat, vytvořit si novou identitu a používat jakékoli jméno. Na internetu můžete lhát a vydávat se za kohokoli. Já měla ten problém, že přece nemůžu vyřešit případ, který ve skutečnosti nevyřeší ani policie. Napadlo mě, že mám před sebou knihu a na straně 347 prohlásím případ za neřešitelný, ale to by přece nešlo. Spolupracovala jsem s policií a snažila se přijít na to, co by bylo v takovém příběhu zlomové. Byla jsem u vyšetřování jiného případu, ale rozhodující pro mě byl zvrat, když případ rozlouskli.

iLiteratura: Nežádáte policii tedy jen o konzultace, ale sama se také zúčastňujete reálných vyšetřování, je to tak?
Sara Blaedel: Přesně tak, pro mě je důležitá důvěryhodnost práce policistů, zbytek může být fikce, ale vyšetřování musí být důvěryhodné.

iLiteratura: Byla jste i u vyšetřování vraždy?
Sara Blaedel: Byla jsem s policisty v terénu, ale u vyšetřování vraždy jsem nebyla. Byla jsem na institutu soudního lékařství, ale ne přímo u pitvy. Myslím, že by měla být rovnováha mezi tím, že píšu oddechovou literaturu a zároveň mám respekt vůči pozůstalým, a také jde o to, jak moc si mě připustí k tělu. Vždycky se můžu zeptat, jak to bylo ve skutečnosti, a tuto rovnováhu se snažím udržet.

iLiteratura: Co vás na krimi tak přitahuje?
Sara Blaedel: Myslím, že je to napětí. Když jsem byla malá, tak jsem měla potíže se čtením, ale teď už moje dyslexie není tak hrozná. Strašně ráda jsem si četla, ale trvalo mi to extrémně dlouho, proto pro mě bylo mnohem snazší číst knihy, které byly napínavé. Nejistota, jestli se vyšetřování podaří, jestli vraha najdou, a hledání samotných stop mě při čtení hnalo dopředu, takže mi krimi opravdu přirostla k srdci. A usnadňovala mi čtení.

iLiteratura: Vy ale nepíšete krimi jen pro zábavu, snažíte se čtenáře upozornit na nebezpečí internetových seznamek?
Sara Blaedel: Nechci čtenáře poučovat. Internetové seznamky jsou skvělé, jen ať se tak lidi seznamují! Je ale zapotřebí být obezřetný a toho druhého poznat předtím, než si ho člověk pozve domů. Mám kamarády, kteří se seznámili přes internet a teď už jsou manželé, a dokonce mají osmileté dítě! A to je úžasné! Takže příběhů s happy endem je dost. Ale na druhou stranu jsem také mluvila s lidmi, které pak okradli… Je nutné si toho druhého vždycky prověřit. Randit je úžasné, ale je potřeba si dát pozor. Jinak ať si všichni randí.

iLiteratura: Kromě kriminální série o Louise Rickové máte na svém kontě i jiné knihy. Zaujal mě román s kriminální zápletkou I skyggen af Sadd (Ve stínu Saddu), který jste psala společně se třemi dalšími známými dánskými spisovateli: Steenem Langstrupem, Gretelise Holmovou a Larsem Kjædegaardem. Jak fungovala vaše spolupráce? Dohromady vaše příběhy sesazoval spisovatel a vydavatel Steen Langstrup, kterého tento počin proslavil.
Sara Blaedel: To vůbec nebyla žádná spolupráce.

iLiteratura: Jak to?
Sara Blaedel: Byl to výborný projekt. Já jsem o své postavě dostala kraťoučký odstavec textu, kde stálo, k čemu má dojít, jak se ten člověk jmenuje a podobně, ale o tom, co píší ostatní, jsem netušila vůbec nic. Moje postava měla přijít na řadu asi jako druhá nebo třetí a já neměla ponětí, co tomu příběhu předcházelo a co bude následovat. Byla to jedna z nejskvělejších věcí, co jsem kdy dělala. Ostatní autory znám a velice je respektuju. Každý jsme nakonec odevzdali svou část textu, pak se to sesadilo dohromady a bylo to. Bylo to hodně zvláštní, ale úžasné. A nakonec to celé dopadlo mnohem líp, než bych čekala.