Odhalování tajemství minulosti vlastní rodiny či příbuzných se zdá být v současné literatuře téma docela populární. Zvolila si je i mladá finská spisovatelka Riikka Pulkkinen pro svou druhou knihu Zapomenuté šaty (Totta, 2010) a podařilo se jí vytvořit solidní román pro ženy. Bohužel i se všemi nešvary, které k tomuto žánru patří.

Když Anna objeví u své smrtelně nemocné babičky ve skříni zapomenuté šaty a začne pátrat po životě a osudech té, která je nosila, ještě netuší, na jak problematickou část rodinné historie narazila. Příběh se rázem rozdělí do dvou časově odlišných linií. V současnosti sledujeme pohledem neutrálního vypravěče babičku Elsu, která chce naplno prožít poslední dny svého života, jejího manžela Marttiho, postaršího uznávaného malíře, jejich dceru Ellu a především vnučku Annu, dívku dokončující vysokou školu, uvažující o životě a lidských vztazích a postupně odhalující příběh nevěry svého dědečka. Druhá linie se vrací do 60. let a o tehdejších událostech vypráví z pohledu dívky Eevy, která pracovala jako pomocnice v Elsině a Marttiho domácnosti a starala se o jejich dcerku Ellu. Dvě paralelní vypravěčské linie i střídání ich a er-formy byly pro román dobrou volbou. Pomáhají udržovat čtenáře v napětí a zatraktivňují příběh kontrastem odosobněného a subjektivního stylu.

Motiv šatů jako klíče k minulosti, která se začne rozkrývat poté, co si Anna šaty vezme na sebe, je celkem nápaditý. Je škoda, že funguje pouze jako počáteční evokace a autorka se už k němu dále nevrací. Šaty tak zůstávají stejně zapomenuté a nevyužité jako před svým objevením. Tajemství minulosti se ale postupně poodhaluje.

Ačkoli rodokmen, který kniha sleduje, není nijak spletitý, čtenář se v něm zpočátku může občas ztrácet. Po několika kapitolách se ale vše rozjasňuje – ústředními postavami jsou ženy, víceméně silné a rozhodné, zatímco muži jsou v románu nahlíženi velmi kriticky – manžel Elsy Martti je sice sympatický umělec, ale jen do chvíle, než čtenář odhalí jeho nevěru. Ostatní mladíci, kteří se v příběhu mihnou, jsou všichni buď nezrale naivní, nebo ženy pouze využívají a téměř zákonitě zrazují. Touto černobílou charakteristikou pohlaví se kniha řadí do typického proudu severské ženské literatury.

Významnou roli v knize hraje kontrast generací, které jsou ale bohužel pojaté velmi prvoplánově – zatímco staří bilancují a teskně vzpomínají na své mládí, mladí, a obzvláště ti v linii z 60. let, jsou zobrazováni jako revoluční mládež, která neví, co se životem, jehož pravá podstata a cena se jim má vyjevit, teprve až pořádně dospějí. Jako kdyby se autorka knihou snažila zúčtovat se svým naivním mládím a ukázat, že už bere život vážně.

Jazyk knihy je velmi jednoduchý, civilní a nutno říct, že ne příliš nápaditý. Fascinující je důkladné zasazení příběhu do skutečných míst a jejich neustálé zmiňování, technika jinak typická spíše pro detektivky. Čtenář spolu s postavami navštěvuje lokace po celém centru Helsinek, takže kniha chvílemi připomíná spíše turistického průvodce než beletristické dílo. Kromě opakujících se ulic autorka pečlivě vybírá jednotlivá místa tak, aby se opakování vyhnula, a my se tak podíváme do Fazerovy cukrárny, pobřežní kavárny Ursula, hotelové restaurace a baru Torni, národní galerie Ateneum, do parků Esplanadi a Kaivopuisto, do Akademického knihkupectví i vyhlášeného oddělení lahůdek obchodního domu Stockmann. Jako reklama na Finsko působí i občasné odkazy na specifické finské reálie, ať už je to hrneček s muminkem, závěsy Marimekko, moruškový jogurt, či salmiaková zmrzlina, všechny opět pečlivě tu a tam jakoby nenápadně zmíněné.

Největší slabinou knihy je ale pro ženské romány tolik typický patos. Elsa na prahu smrti touží po závěrečném bilancování, odvyprávění a dovysvětlení jednotlivých momentů svého života a poděkování všem, s nimiž žila, aby mohla s klidným srdcem odejít: „Chci vyprávět o svém životě, začala jsem tak uvažovat. Když to neudělám sama, nebude to mít kdo vyprávět.“ Všechny ženské postavy románu naivně touží především po šťastné a čisté lásce, která je podle nich hlavním cílem života. Tuto touhu korunuje celá řada povzdechů a rádoby filozofických životních mouder a pravd, které by si rozhodně nezadaly se sebranými citáty Paola Coelha: „O co jiného by v lidském životě mělo jít než o naději. O co jiného než o lásku, kterou lidé, včetně týraných, zmučených světem, přenášejí jeden na druhého.“ „…nikdo není tak bohatý, aby mohl projít kolem lásky jen tak.“ „Copak člověk může milovat jen napůl? A proč by vůbec měl? To nejde.“ „Omluva je prosba, aby člověka brali takového, jaký je, bez ohledu na to, co udělal. Její přijetí je ta nejhlubší láska, které je člověk schopný.“

Osudem ženy zřejmě bývá, že touha po čisté lásce zůstává nenaplněna. Finský název knihy Totta, tedy česky „Pravda“, vyznívá na pozadí této pravdy i výše uvedených citátů poměrně komicky. Změna názvu na Zapomenuté šaty byl tedy od českého nakladatele velmi dobrý tah. Čtenář tak alespoň nemusí uvažovat o skrytém hlubším smyslu knihy, který snad ani dohledat nelze, ale může se s klidem zaměřit na obyčejný odpočinkový příběh obyčejné lásky, zahalený do poutavého roucha tajemství minulosti.