Švýcarská spisovatelka, překladatelka a kritička Ilma Rakusa (nar. 1946 v Rimavské Sobotě) se v knize Moře moří (Vzpomínková pasáž) ohlíží za svým dětstvím a mládím, dobou, kterou strávila z velké části na cestách. Její rodina prožila nějaký čas v Budapešti, v Lublani, v Terstu a nakonec se usadila ve švýcarském Curychu. I nadále však bylo kam cestovat a co objevovat: Rakusa mimo jiné vyrazila na studijní pobyty do Paříže a někdejšího Leningradu, křížem krážem projela střední Evropu a navštívila třeba také Írán.

Každé z míst i pohyb samotný má pro senzitivní vypravěčku vlastní zvláštní kouzlo, jež se snaží poetickým jazykem zachytit. Stejně tak vzpomíná na nejrůznější letmá i osudová setkání, rozhovory, zásadní knihy a také na hudbu, která v jejím životě zaujímá důležité místo. Někdy kapitolka obsahuje krátký příběh, jindy pokrývá delší časový úsek a například mapuje vývoj přátelství, těžištěm však vždy zůstává líčení dojmů. Čtenář má příležitost mimochodem si zopakovat některé epizody z evropské poválečné historie, ten český bude jistě zvědavý na autorčin popis euforické atmosféry šedesátých let v Praze. Možná zajímavější jsou však jiné momenty, například zachycení intenzivního prožitku pravoslavné velikonoční bohoslužby.

Moře moří získalo na německých internetových stránkách řadu kladných čtenářských ohlasů, spisovatelčin emotivní, básnický styl publikum oslovuje. Mně při čtení některé pasáže připadaly až násilné a vyumělkované, někdy mi také pod více či méně působivým povrchem chyběl obsah, který by stál za sdělování. Ne všechny vzpomínky, které mají pro autorku z pochopitelných důvodů velký osobní význam, jsou zajímavé i z čtenářského hlediska. Těžko se ubránit srovnání s vynikajícím románem Der Schwimmer jiné německy píšící autorky s maďarskými kořeny, Zsuzsy Bánk (česky vyšlo jako Plavec, Větrné mlýny 2005): ten sice není autobiografický, ale dětská vnímavost, cesty a zastávky v něm také hrají důležitou roli. Jeho atmosféra a poetika čtenáře vysloveně pohltí – což se u Moře moří dá říct jen o některých pasážích (vedle zmiňované bohoslužby k nim patří třeba líčení ročních období v Petrohradě, vzpomínky na panenky z dětství a na maďarské pohádky nebo hned úvodní kapitola nazvaná „Kdo byl otec?“).

Na výsledném negativním dojmu se podepisuje nedotažená redakce překladu. Ten určitě patřil k obtížnějším a Alena Mrázková v něm uplatnila bohatou slovní zásobu a řadu dobrých nápadů. Jenže zůstalo plno chyb v interpunkci, nedůsledných a nesprávných přepisů cizích jmen (Oranienburgská ulice, Miramar/Miramare, Lin Yu tang/Lin Yutang aj.), nepřesných citací a dalších nedostatků různého druhu, včetně jednoho dost nápadného faktického omylu ohledně Československa – Sověti tu v srpnu 1968 nezabili „sto vojáků“, ale více než sto civilistů. Zbytečný člověk není v kontextu ruské literatury totéž co „přebytečný člověk“, v litaniích se tradičně opakuje „oroduj za nás“ a ne „pros za nás“ a dalo by se ještě chvíli pokračovat. Zádrhelů možná není tolik, aby vyloženě znechutily četbu, ale určitě dost na to, aby čtenář na překlad hleděl s nedůvěrou. Musí si pak klást otázky, jestli věty a výrazy jako „jsou neexistující“, „vynaslouchat se“, „obec ležela strakatě ve slunci“, „Zavedla mě má očekávání?“ a mnohé další patří k osobitému autorčinu stylu, nebo jsou to prostě jen nesmysly.

Povedl se název: z německého Mehr Meer překladatelka vytvořila dvojsmyslné Moře moří. Čtenáře kniha určitě neumoří, ale možná mu po ní v paměti nezůstane trvalejší otisk, než jaký zanechávají kroky v písku omývaném příbojem.