Profesor Vladimír Mikeš (*1927) se za uplynulá desetiletí nesmazatelně zapsal do dějin české divadelní vědy a literatury – již řadu let přednáší na DAMU, vydal několik titulů z oblasti teatrologie i literární vědy (Divadlo španělského zlatého věku, Divadlo francouzského baroka, Proč psát aj.), přeložil úctyhodný počet zásadních děl románských literatur (například Božskou komedii). Coby spisovatel debutoval sice již koncem 60. let (novela Zmizení z roku 1969) a v roce 1974 vydal ještě Zednickou novelu, ovšem od té doby na vydávání vlastních beletristických děl rezignoval. V psaní však pokračoval a v poslední době si Mikešovy rukopisy, vzniklé převážně v dobách normalizace, postupně začínají nacházet cestu k českým čtenářům – loni mu vyšel román Škodlivý prostor (s trefným podtitulem Podvržená prvotina) a další jeho román s názvem Plovárna Léthé nyní vydalo pražské nakladatelství Cherm.

V tomto textu z roku 1990 (podle ediční poznámky se jedná o poslední z řady Mikešových nepublikovaných próz), jehož ukázku mimochodem otiskla revue Souvislosti (1991/2), se Vladimír Mikeš představuje jako bytostný vypravěč, upřednostňující před formálními experimenty příběh, sloužící ovšem zároveň za odrazový můstek esejistickému rozjímání nad vybranými fenomény lidské společnosti a člověka vůbec. To ovšem neznamená, že by se autor zcela zříkal ozvláštňujících vypravěčských prostředků – ostatně již úvodní představení stěžejních postav se odehrává způsobem méně obvyklým, skrze postupné přenášení vypravěčského hlediska na jednotlivé figury. Naproti tomu příběh jako takový je nám zprostředkován vypravěčem neosobním a vševědoucím, který ovšem na několika místech nabývá rysů interního autora a současně účastníka vylíčených událostí, čímž dodává vyprávění zdání autenticity („A tak naše městečko vešlo do dějin. A tu je třeba upozornit, že to, co veřejnost dostává do rukou, není román, ale neúplný dokument“). Za pozornost rovněž stojí paralelní textová linie, stylizovaná jako citáty z dobového regionálního tisku a v rámci knihy zajímavě interagující s vlastním příběhem.

Jak naznačuje již titul knihy, za ústřední téma svého románu si Mikeš zvolil lidskou paměť a její roli v lidském životě a společnosti, respektive důsledky její ztráty, dobrovolného či nuceného zapomnění. Připomínkou podsvětní řeky Léthé z antické mytologie se zde stává Orlice protékající východočeským městečkem Choceň, jejíž voda na jednom místě v blízkosti plovárny – „jediného místa, kde se lidé spontánně shromažďovali a nemuseli tleskat na povel“ – náhle získává moc připravit člověka o jeho vzpomínky. Celý děj románu je pak zasazen do první poloviny 50. let a literárně vděčného prostředí maloměsta, což dává autorovi možnost vybudovat příběh nepostrádající dramatičnost, grotesknost ani humor. Podobnou rozmanitostí vyniká také početná galerie románových postav, sestavená v duchu zvoleného prostředí a ilustrující též dobové politické rozvrstvení společnosti. Poměrně pestrý je rovněž autorův jazyk, obsahující kromě dobových výrazů (mičurinství, kulaci, křečci, dětská hra nebe-peklo-ráj) též slova odpovídající spíše datu vzniku textu (fetovat, mítink, normalizovat).

Co snad lze románu Plovárna Léthé vytknout, je nadměrná podřízenost příběhu hlavnímu tématu, tj. problematice lidské paměti. Rozsáhlé pasáže esejistického rázu notně narušují dějový spád vyprávění a částečné ladění prózy na způsob románu à la thèse se negativně odráží také v rovině postav, jejichž charaktery jsou leckdy dosti černobílé a vzájemné vztahy zase poněkud schematické. Na druhou stranu se Vladimíru Mikešovi podařilo realisticky vykreslit atmosféru českého maloměsta na počátku 50. let a s využitím fantastického leitmotivu (řeka zapomnění) a velmi nosného prostředí (plovárna) vystavět poměrně čtivý příběh o životě obyčejných lidí v dobách tuhého stalinismu.