Román Joëla Dickera (nar. 1985) La Vérité sur l’affaire Harry Quebert si vysloužil nominaci jak na prestižní Prix Goncourt (kde se ve výběru udržel až do posledního kola, obsazeného pouhými čtyřmi adepty), tak na jen o trochu méně důležitou Prix Interallié. Nakonec získal Cenu Francouzské akademie a posléze ještě cenu gymnazistů, podkategorii slavné goncourtovské odměny. Kniha dosud ani ne třicetiletého autora má úctyhodných 670 stran, tím však její přednosti končí. Těžko odhadnout, čím poněkud únavně natahovaná a průměrně napsaná Dickerova „americká“ detektivka porotu oslnila. A navíc právě porotu Francouzské akademie, u níž by lpění na tradičních kvalitách mohlo být očekávaným a oprávněným požadavkem.

V roce 2008 žily Spojené státy prezidentskými volbami. Ve světě románu Joëla Dickera, zasazeného do tohoto období, je Barack Obama sice párkrát zmiňován, ale politika zůstává v pozadí. V tomto vyprávění ustrneme spolu s vypravěčem, mladým spisovatelem Marcusem Goldmanem, v jakémsi bezčasí, pohlceni okolnostmi zvláštní události: v nevelkém americkém městě náhodou objeví tělo přes dvacet let pohřešované dívky. Patnáctiletá místní subtilní kráska Nola Kellerganová byla, jak se postupně ukazuje, tajnou múzou nejednoho zdejšího pána. Marcus Goldman ji samosebou neznal – pochází odjinud a hlavně z jiné doby –, ale dosud o ní ani nic netušil. A to přesto, že jí jeho nejlepší přítel zasvětil celý svůj život.

Joël Dicker dokáže po celých 670 stran dávkovat detektivní příběh po maličkých soustech, přitom ale natolik poutavě a sugestivně, že svého čtenáře přiměje číst dál a dál. A to přesto, že román, ačkoli mluví vlastně pořád o velké lásce, neobsahuje explicitní erotické scény. Dílo však bohužel nemá krom postupně šponované kriminální zápletky žádné další výrazné kvality. Obsahuje mnohá zbytečná klišé, banální pasáže, příliš schematické postavy, povrchně napsané dialogy. Jen řeka příběhu plyne svižně: veškerý Dickerův spisovatelský um se tu očividně soustředil na výstavbu hodně složité struktury s úctyhodným počtem postav, více než obvyklým množstvím podezřelých, nespravedlivě obviněných i šikovně schovaných zlotřilců.

Mladý spisovatel Marcus Goldman se proslavil svou prvotinou a teď trpí „syndromem bílé stránky“, není schopen napsat ani kousek dalšího textu a dostát očekávání nakladatele i svého okolí tím, že zplodí další opus magnum. V zoufalství ho napadne navštívit bývalého profesora Harryho Queberta, svůj velký vzor, jenž se už v době studií stal jeho blízkým přítelem a vlastně i napůl otcem. Situace se komplikuje, když nedlouho po jejich opětovném setkání je na zahradě Goldmanova guru, autora nejednoho Amerikou opěvovaného bestselleru, nalezeno zakopané tělo dlouho pohřešované nezletilé dívky. Quebert jde za mříže, Goldman se rozhodne staršího a slavnějšího kolegu a zároveň svého přítele očistit. Jeho pátrání po tom, co a jak se vlastně před více než dvěma desítkami let odehrálo, je více než spletité, pomalé, plné zdánlivě slepých uliček a různě tvrdých překážek. Zásluhou několika neuvěřitelně šťastných náhod, shodou různých více i méně věrohodných okolností nakonec Goldman s jedním místním policistou pachatele hrozného činu najdou.

Román tedy rámuje banální, ohraná situace spisovatele, jenž čím víc chce a musí, tím spíš nemůže něco kloudného napsat. Marcusovo nekončící soužení a rady profesora Harryho Queberta, jak se z těžké situace dostat, patří dle mého názoru ke slabším částem knihy, tím spíš, že se popis této úvodní historky dlouze vleče celým dílem. Jejím prostřednictvím se sice Dickerovi daří dílo zakotvit do „žhavé“ přítomnosti – jako kulisu však kromě zmíněného Obamy nepoužívá z aktuální americké kulturní a politické scény zhola nic.

Některé recenze sice uvádějí, že Dickerův román investigativně komentuje a snad i kritizuje dnešní kulturní provoz, pozadí literárního života, výrobu bestsellerů a literárních cen. Takové detaily v románu najdeme, jenže v podobě na jednu stranu zbytečně přehnané a na stranu druhou nedostatečně vygradované na to, aby čtenář získal dojem, že Goldmanovi skutečně hrozí nějaké nebezpečí nebo mizerná nepříjemnost. V Dickerově příběhu ani na chvíli nezapomeneme, že nejsme v realitě, pořád vědomě zůstáváme plnýma nohama ve smyšlené historce, kde dané pasáže představují jakési „povinné“ epoziody k naplnění potřebného počtu stránek. Autor neuvádí žádné objevné či zarážející informace. O sepětí zákulisí literárního úspěchu s pozadím komerčním jsme dávno věděli a ve zde prezentované podobě nejde o nic vysloveně „špinavého“. Tak plytce působí i scénky popisující Goldmanovy nepříjemnosti při jednání s vydavatelem, jenž mu je jednou připraven vyplatit horentní sumy jen za příslib nového díla, a vzápětí mu vyhrožuje soudním procesem, pokud spisovatel neodevzdá ve smluvním termínu román, na který už si ochotně vybral tučnou zálohu. Dalším kritickým ostnem zřejmě měla být Dickerova snaha popsat aféru, kdy se vydavatel sám postará o to, aby koncept vznikajícího Goldmanova díla unikl do médií: nevinná/vinná Nola, vinný/nevinný Quebert a ostatní podezřelí jsou vláčeni tiskem, všechny Goldmanovy poznámky a nejistoty jsou rozkřičeny do světa. Není snad osoby, jíž by se tenhle mediální útok nedotkl, jen málokdo v takovou chvíli udrží emoce na uzdě. I to je příhoda, jež může mít spoustu reálných předobrazů, bohužel ale i tato epizoda v románu spíš než jako odvážné či aspoň zasloužené odsouzení nemilých praktik světa dobře prodejné a dobře vydělávající literatury vyzní jako přepjatá snaha vyhnat příběh do dalšího rozměru, tentokrát k odsouzení podlé moci médií.

Dickerův román jistě komentuje i některá tabu a marnou a zbytečnou prudérnost (americké) společnosti. Mluví o čisté, volné, nezištné lásce, která by neměla být poutána věkovou hranicí. O směšných společenských normách a konvencích, o jejich svazující moci na maloměstě. O psychických onemocněních, jež rodina kryje a skrývá, místo aby se angažovala v jejich léčbě. Medituje o tom, za co stojí se v životě bít a před čím je lepší utéct. To vše se v románu objevuje a Dickerovi nestačí problémy nastínit, naznačit. Považuje za nutné je pořádně probrat: nejčastěji je vkládá do rozhovorů svých postav. Ty tak o věcech diskutují, případně je druhým (a potažmo čtenáři) pečlivě a někdy až únavně vysvětlují. Sympatičtější postoj má Dicker jako autor k otázce, čemu stojí za to obětovat život: velké lásce, nebo velkému úspěchu? Kolem tohoto oříšku román sice hodně krouží, rozehrává ho v hlavě v podstatě každé postavy, jasnou odpověď na něj ale – naštěstí – nedává.

Opěvovaná a oceněná kniha sklidila ve Francii i mnoho kritiky jak v uznávaných rubrikách, tak od autorů různých čtenářských blogů: přesně to, co jedni vynášejí (dobře napsané dílo vynikající dobrým stylem, kritika kulturních exponentů, zaprodaných médií a celé společnosti, mnohovrstevnaté dílo), jiní považují za bídné (mizerný román postrádající styl, plochá hra na kritiku literární praxe a společenských tabu, nevěrohodná detektivka). Joël Dicker dle mého názoru opravdu opus magnum nenabídl, jeho kniha je dlouhá, ale napínavá, místy rozbředlá a únavná, nicméně má i pěkné pasáže, místa, kde text, jakkoli sděluje spíš otřepané obrazy, je překvapivě nesen zcela svébytnou melodií, která má ve vracejících se vlnách vesele smutný podtón, a tím až čarovný účinek. Rozhodně nelze věřit slibům anotací distribučních společností, že tu s knihou o poměrech v USA dostává čtenář do ruky podařený thriller. Zdá se mi být dobrou detektivkou pro nečtenáře detektivek – pro znalce žánru asi uspokojivý zážitek nepřinese, ale jako výjimečný výlet k napínavému příběhu se doporučit dá. Nic víc od ní ale čekat netřeba.