Anne Franková jako komiks
Jacobson, Sid: Anne Franková, komiksový životopis

Anne Franková jako komiks

Cílem komiksu je seznámit s příběhem Anne Frankové i lidi, kteří nečtou knihy. Podařilo se vytvořit něco víc než „Deník Anne Frankové pro hlupáčky“?

Seznámit s příběhem Anne Frankové i lidi, kteří nečtou knihy. To byl motiv amsterodamského Domu Anne Frankové (Anne Frank Huis), aby v roce 2010, k 50. výročí svého založení, rozšířil bohatou nabídku publikací o Anne Frankové, o holocaustu, ale i o problematice diskriminace obecně o další titul: Anne Franková, komiksový životopis. Muzeum umístěné v prostorách, kde se Anne Franková za války ukrývala, oslovilo dvojici amerických tvůrců Sida Jacobsona a Ernieho Colóna, protože tento žánr má ve Spojených státech dlouhou tradici; styl těchto autorů se navíc už dříve osvědčil pro líčení závažných a tragických událostí, když vytvořili komiks o teroristických útocích z 11. září 2001. Pracovníci muzea tvůrcům poskytli všestrannou oporu, veškeré potřebné informace a odbornou spolupráci, aby scénář i výtvarná podoba co nejpřesněji odpovídaly historickým faktům. Původní verze je tedy v angličtině, ale komiks přesto vyšel nejprve v nizozemském překladu (a vzhledem k tomu, že se líčí události spjaté s nizozemským prostředím a historií, navíc si Anne Franková psala deník nizozemsky, je nizozemská verze jako východisko pro další překlady spolehlivá). K publikaci existuje i materiál pro učitele, který usnadňuje využití kresleného příběhu při vyučování. Komiks je určený pro čtenáře zhruba od čtrnácti let.

Má kreslená podoba něco navíc?

Komiks sice na několika místech využívá doslovných citací z původního Deníku (a také česká verze se v tom případě drží, jak se sluší a patří, oficiálního českého překladu – pokud to prostor v bublinách dovolí), ale jinak snad ani nelze očekávat, že by to byla plnohodnotná alternativa k autentickému textu, psanému literárně nadanou dívkou ve věku třinácti až patnácti let. K textu, který – jak vyplývá i z reakcí v diskusi pod články k Deníku na našem webu – Anniny vrstevníky dodnes bez obtíží oslovuje a zanechává v nich hluboký dojem. Kdo četl Deník (existuje ostatně i jako audiokniha), má sotva důvod pořizovat si komiks. Snad jen kvůli podrobnějšímu přehledu událostí, které předcházely časovému úseku zachycenému v Deníku i následovaly po něm, a také pro širší historický kontext. To jsou ovšem vesměs informace, které jsou neméně přehledně k nalezení v materiálech Nadace Anne Frankové, např. k putovní výstavě „Anna Franková, odkaz pro současnost“, jež existuje už více než deset let i v české verzi a byla k vidění na mnoha místech České republiky. V těchto materiálech se také najdou fotografie, které Erniemu Colónovi posloužily za předlohu k mnohým ilustracím.

Podrobný životopis Anne Frankovérecenze Deníku už na iLiteratura jsou. Podívejme se proto na komiks z jiného pohledu.

Nizozemský historik a literární kritik Hans Goedkoop svého času v jedné recenzi poznamenal, že Deník je možná tak čtenářsky přitažlivý proto, že o skutečném pronásledování, raziích, deportacích i koncentračních táborech se Anne dozvídá jen z doslechu. A v okamžiku, kdy Anne útrapy zakusila na vlastní kůži, neměla už možnost je písemně zaznamenat. Jako čtenáři nejsme s hrůzami holocaustu nikdy konfrontováni přímo. Tento aspekt se v komiksu do jisté míry oslabuje, protože v obecných historických vsuvkách či v závěrečné části, kde se líčí další osudy obyvatel úkrytu po zatčení (v Deníku tyto údaje obsahuje redakční doslov), se ony hrůzy – byť s ohledem na mladistvé čtenáře – vizualizují.

Věrný obraz? Spolehlivý historický přehled?

Co dá komiks čtenářům, kteří Deník nečetli? Poskytuje jim spolehlivé informace? Přiláká je k přečtení Deníku, jak je k tomu na závěr nabádá i nakladatel? Nebo je to prostě „životopis Anne Frankové pro hlupáčky“ („for dummies“), jehož autoři už předem rezignovali na odbornou i jazykovou úroveň v zájmu snadné přístupnosti pro cílovou skupinu (tedy jednak pubescenty, jednak nečtenáře všeho věku)?
Předlohu nebo nizozemskou verzi, na jejichž vzniku se odborníci z Domu Anne Frankové přímo podíleli, nemám k ruce, ale jsou zřejmě spolehlivější než český překlad. Z neznalosti nizozemského prostředí se překladatelka (odbornice na metodiku výuky o šoa, v roli překladatelky z angličtiny tu však podle dostupných informací vystupuje poprvé) dopustila řady chyb a ani redaktor jí v tomto bodě nepomohl. Oporou by jim oběma mohl být oficiální překlad Deníku (Triáda 2006), z něhož čerpali citáty, ale jinak ho zřejmě četli pouze selektivně. A tak se z náměstí Merwedeplein stává ulice. Mluví se o „bombardování centra Amsterdamu“ (s. 51), když ve skutečnosti šlo o Rotterdam (to je asi jako bychom zaměnili třeba Lidice a Stadice). Dům na Prinsengrachtu, jednom ze čtyř amsterdamských kruhových kanálů (slovo „gracht“, dokonce i v podobě „grachtíček“ či „nejgrachtovitější“, zavedl do češtiny v Obrázcích z Holandska Karel Čapek), se v českém překladu nachází „nedaleko kanálu“ nebo „na Prinsengracht“ (nesklonně), jinde se mluví o stěhování „do amsterdamské ulice Prinsengracht“ (o domě na nábřeží přece také neřekneme, že je „v pražské ulici Janáčkovo nábřeží“). Překlad komolí nizozemské názvy (hotel Groot Warnsbrot místo Warnsborn; Amstellan místo Amstellaan, Het achterguis místo Het achterhuis). Na s. 120 se uvádí jméno „Van Marten“ – zřejmě má být „van Maaren“, což byl jeden z hlavních podezřelých z prozrazení úkrytu policii (jeho jméno figuruje v textu vícekrát, ovšem místo Wilhelm má být Willem). Místo Jane Brilleslijperová má být Jannie nebo Janny (na jiném místě je to správně). Ostatně od této Jannie a její sestry se Otto Frank po válce dozvěděl, že obě jeho dcery zemřely, takže formulace „Otto potkal dva přeživší z Bergen-Belsenu, kteří mu sdělili krutou pravdu“ (s. 135) není správná. Manželka historika Jana Romeina se nejmenovala Anne, ale Annie. Herečka Wintersová se nejmenovala Shelly, ale Shelley. Smysl nedává formulace „Uitgeverij chce vydat Annin deník“ (s. 138), protože „uitgeverij“ znamená česky prostě „nakladatelství“ (jeho název – Contact – tu zřejmě vypadl). Dále překladatelka počešťuje jména některých aktérů, a tak Peter van Pels stejně jako Annin idol Peter Schiff jsou oba v překladu „Petr“, Auguste van Pelsová je „Augusta“, druhá žena Otto Franka Elfriede je „Elfrieda“, z Hellovy sestřenice Wilmy se stává „Vilma“. Vzhledem k tomu, že tu nejde o literární postavy, ale o skutečné osoby, jsou takové úpravy nepřípustné.

Neznalost prostředí se projevuje i jinak. O cestě z Amsterodamu do sběrného tábora Westerbork v severovýchodní provincii Drenthe se píše (ústy Otto Franka): „míjeli jsme údolí, sklizená pole kukuřice“ (s. 121). Ve skutečnosti Otto Frank mluvil o pastvinách a sklizených obilných polích („weilanden en gemaaide korenvelden“) – v zemi proslulé absencí kopců těžko hledat údolí.

Pro čtenáře neznalé věci je matoucí, když se střídavě používá označení Holandsko a Nizozemí (mělo by ostatně být Nizozemsko, protože Nizozemí je historické území obsahující i Flandry), podobně se libovolně střídá termín holandština a nizozemština. Zejména formulace, že tábor Westerbork se nachází „v nehostinné části severního Holandska“ (s. 122), je zmatečná, protože Severní Holandsko (Noord-Holland) je provincie, kde leží např. Amsterodam či Haarlem (a vzhledem k tomu, že text v bublinách je psán hůlkovým písmem, nepomůže nám tu ke správné interpretaci ani pravopis).

Překladatelka přehlíží oficiální český překlad Deníku i v dalších bodech. Pro „achterhuis“ používá „zadní trakt“, což je termín z předchozích českých překladů. Autorka posledního revidovaného vydání Deníku Michaela Jacobsenová se po zralé úvaze rozhodla pro překlad „zadní dům“: při pohledu na plánek objektu na Prinsengrachtu 263 (s. 53) totiž zjistíme, že skutečně jde o samostatný, nevelký dům propojený s předním domem (s průčelím na grachtu) jen průchodem, kdežto „trakt“ znamená podle Slovníku spisovné češtiny „část, křídlo větší budovy“. Není divu, že například učitelka z havířovské Střední průmyslové školy stavební, jednoho z míst, kde výstava o Anne Frankové proběhla, vlivem tohoto slovního spojení a z neznalosti Deníku v internetové reportáži tvrdí: „Celá rodina se přestěhovala do zadního traktu továrny.“ Rozpor nastává, když se mluví o Annině plánované knize s názvem Het achterhuis: tam se i v komiksu náhle vyskytuje název „Zadní dům“. Jiný příklad odklonu od oficiálního překladu: v komiksu píše Anne sloh na téma „ukecánek“, v oficiálním překladu je však stylově mnohem vhodnější „brepta“.

Anne versus Anna

Překladatel předchozí verze Miroslav Drápal (NLN 1992) tu bezděky způsobil zmatek, když na rozdíl od Gustava Janoucha, prvního překladatele Deníku, jména existujících osob šmahem počeštil, takže i z Anne (zkratka z Anneliese) se v jeho překladu stala Anna. Protože česká verze zmíněné putovní výstavy i webových stránek určených školákům a středoškolákům vznikala v době, kdy tento Drápalův překlad platil za oficiální, pronikla „Anna“, „zadní trakt“ apod. i do těchto materiálů. Revidovaný překlad Michaely Jacobsenové se roku 2004 vrátil k „Anne“, ale pozůstatky Drápalova překladatelského postupu se přesto dosud z povědomí čtenářů vytlačit nepodařilo. A tak nakladatelství Paseka sice správně používá jméno Anne v názvu i v samotném textu, ale původní nakladatelská anotace v nejrůznějších internetových knihkupectvích nebo první recenze Kláry Kubíčkové v MF Dnes (7. 5. 2013) opět překřtily Anne na Annu. Dochází k tomu i v názvech publikací jiných autorů (Láska Anny Frankové, Život po Anně Frankové).

Důvěřuj, ale prověřuj?

Dosud zmíněné chyby jsou rušivé především pro toho, kdo Deník nebo jeho dějiště dobře zná, případně kdo ovládá nizozemštinu. Pokud je účelem publikace osvěta těch, kdo nečtou knihy, měl by komiks poskytovat jasné a správné informace. Na s. 40 se ovšem dočteme (v souvislosti s norimberskými zákony): „Židé také nesměli zaměstnávat ve své domácnosti ženy německé státní příslušnosti mladší 45 let.“ A vysvětluje se: „zákon rozlišoval mezi ‚říšskými občany‘ a ‚státními příslušníky‘“. Vyplývá z toho, že říšskými občany mohli být pouze árijci, kdežto Židé se stali státními příslušníky bez občanských práv. Jak na základě toho chápat zmíněnou větu o ženách německé státní příslušnosti? Nesměli tedy Židé zaměstnávat židovské ženy? Ve skutečnosti se v zákoně píše, že nesmějí zaměstnávat „státní příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve mladší 45 let“, takže árijce. Z formulace v překladu to ale neodvodíme. Jiný příklad: na s. 44 se píše: „Herschel Grynszpan byl chudý sedmnáctiletý polský židovský mladík. Jeho rodina, stejně jako 17 000 dalších, byla deportována z Německa do Polska.“ Jednotlivé údaje jsou snad správné (pokud lze rodáka z Hannoveru označovat pro původ rodičů za polského mladíka a s výhradou, že jde o 17 000 lidí, nikoliv rodin, jak by se zdálo z této formulace), ale bez dohledání podrobností čtenář tápe: jak mohla být polská rodina deportována z Německa do Polska a proč ta skutečnost vedla syna v Paříži k atentátu na německého diplomata?

Problematické je také označení „ruská armáda“ (místo Rudá, případně sovětská), „ruská fronta“ (místo východní) či „angličtí vojáci“ (místo britští) – vzdělávací publikace by se neměla spokojit s nepřesnými pojmy. Na s. 132 se dokonce píše „do ruské Oděsy“ (město leží na Ukrajině, v té době to byla součást Sovětského svazu). Na mapách je protektorát buď beze stopy rozpuštěný v „Německu“, nebo je tam nápis „Čechy“. Na mapě koncentračních táborů zůstal u Mnichova anglický název Munich, místo Sereď se píše Sered, také polské názvy jsou s chybami („Lodz“, „Krakow“). Pro Američany či Nizozemce to jsou snad podružnosti, ale v publikaci určené českým čtenářům by se taková lhostejnost k vlastnímu regionu projevovat neměla.

Jazykové zádrhele

Do překladu místy prosakuje angličtina: chůva oslovuje Anne v batolecím věku „mladá dámo“, Frankovi se oslovují „drahý“, „drahoušku“ nebo „miláčku“, což v češtině připomíná spíš červenou knihovnu. Esesák Silberbauer odpovídá veliteli „Ano, pane!“ Otec povzbuzuje Anne: „Anne, tvůj deník bude perfektní!“ Dochází „k masivnímu omezování lidských práv“. O Annině starší sestře Margot se píše, že „patřila ve své základní škole na Jekerstraat mezi nejlepší studenty“ (místo „žáky“). Dočteme se, že „Anne vstoupila do období puberty a milovala vše, co se s ní dělo... Radost z periody (...)“. Otto napsal „řediteli a hercům“ (jde o divadelní inscenaci na Broadwayi), „director“ v tomto kontextu tedy znamená „režisér“. Beekbergen údajně leží „asi 50 km od Amsterdamu“ – ve skutečnosti to je přes 90 km, takže vzdálenost se v anglické předloze nejspíš udává v mílích. Pod vlivem angličtiny Peter van Pels nebo Miep Giesová Otto Frankovi tykají, když to pro ně ve skutečnosti byl „pan Frank“, na druhé straně paní van Pelsová ve skutečnosti rozhodně Anne nevykala (s. 96: „Včera jsem vás pozorovala, Anne...“).

Překlad místy navozuje dojem, že Anne náleží k současné generaci náctiletých. Jako by ji dnešní idol pubertálních dívek Justin Bieber při nedávné návštěvě Domu Anne Frankové zařadil mezi své potenciální fanynky („beliebers“) právem. A tak tu najdeme výrazy typu „ani náhodou“, módní zesílený souhlas „ano, určitě“ (ten dokonce ve známé scéně, kdy Miep Giesová odpovídá na Frankovu otázku, zda je přes všechna nebezpečí ochotná rodině v úkrytu pomáhat; podle vlastního líčení použila slovo „natuurlijk“, což je zde třeba brát doslova – bylo pro ni přirozené/samozřejmé poskytnout pomoc; pokud to prostor v bublině nedovolil, i slovo „ovšem“ by bylo vhodnější než módní „určitě“). Jiný jazykový anachronismus: úkryt „byl vyzásoben“ (přitom Naše řeč se o tomto slově zmiňuje jako o novotvaru roku 1984). Stylově se vymyká označení „chlapi“ pro mužské obyvatele úkrytu (v Deníku se v příslušné scéně používá označení „pánové“). V sousedství dobově adekvátnějších citátů či parafrází Deníku (např.: „Ráda učiním tu malou oběť a podělím se s ním o pokoj“) vedou takové hovorové nebo příliš módní výrazy k tomu, že stylový rejstřík je rozkolísaný, mnohdy i v rámci jediné věty: „Jaká krásná dvojka!“ (obdivný výkřik kluka, když na ulici míjí Margot s kamarádkou – mimochodem jejich přezdívky jsou odvozené z pohádky bratří Grimmů Sněženka a Růženka, v jiné verzi Bělinka, překlad Sněhurka tu není správný).

Najdeme tu ale bohužel i pravopisné chyby (s. 56: „kontaktoval... Holländerovi“, s. 64: „pro Frankovi“ – v obou případech má být -y; s. 108 „když v tom“ místo „vtom“ ve smyslu „náhle“) nebo nesprávné tvary: „Otto a jeho bratr Herbert spravovali banku jejich otce“ místo „svého otce“/„otcovu banku“; podobně: „Erich si myslí, že by mi mohl najít místo u jeho firmy“ – myslí se tím „své“; „Montessorská školka/škola“ místo „Montessori“; „miliony... bylo zastřeleno“; „...na kus papíru adresu, který zanechali úřadům“; „procesí vyzáblých osob, které bezcílně bloudí kolem, neschopni...“ místo „neschopné“; „jedno nařízení za druhým, která nám znesnadňovaly život“ místo „znesnadňovala“, podobně „vražedná komanda likvidovaly“, „Německo na západní Evropě kapitulovalo“ (místo „frontě“) atd.
Nechybí ani jazykové neobratnosti: „její úsměv a její půvab byly čím dál více nakažlivými“ (když necháme stranou, že češtěji zní „byly stále nakažlivější“: úsměv nakažlivý být může, ale půvab?); „využili situace k masivnímu omezování lidských práv: zavraždili, zatkli a mučili ty, kteří byli v opozici k režimu.“ (logičtější by bylo: „zatýkali, mučili a vraždili ty,...“); „‚Ještě jsem neznala jazyk,‘ vybavila si, jak říká“ (význam je nejasný); „jsou mrtví – ne mrtví, zavraždění“ (myslí se tu zřejmě: „zemřeli – ne, byli zavražděni“, protože zavražděný člověk přece mrtvý je); udivuje spojení „výletní domek“ (chata? letní byt?); kostrbatě zní „ti, kteří ještě žijí, mají své hlavy položené...“. V citátu z proslulého článku Jana Romeina, kterým vzbudil o Anniny zápisky širší zájem, vypadlo zásadní slovo „zdánlivě“, čímž se význam zamlžuje: „...pro mě tento (zdánlivě) bezvýznamný dětský deník...“

Dále v textu najdeme příklady souvětí, kde se vztažně spojují dva po sobě následující děje (tzv. věty pokračovací) – tedy typ spojení, na něž se dnešní tolerance k nepravým vztažným větám nevztahuje a považují se nadále jednoznačně za stylistickou chybu: „do ní (NSDAP) vstoupil Adolf Hitler, který se stal jejím vůdcem“; podobně: „(koncentrační tábor byl) osvobozen anglickými vojáky, kteří byli šokováni tou hrůzou“ (to budí dojem, že k osvobození tábora byli z anglických vojáků vybráni ti, kteří byli šokováni). Klasická nepravá vztažná věta je: „že napíše dopis otci, který byl nespokojený" (jde snad o toho z množiny Anniných otců, který byl – nebo asi spíš je – nespokojený?). Tím se dostáváme k souslednosti časové: „Anne chápala, jaké štěstí měla“ (myslí se tím: „chápala, jaké štěstí“), „pozorovala, jakým způsobem otec líbal matku“ (myslí se tím: „jakým způsobem otec líbá matku“).

A tak by se dalo pokračovat. I když na komiks klademe nižší jazykové nároky než na knihu, zasloužil by si lepší redakční péči. Totéž platí i pro faktické chyby – na rozdíl od populárních komiksů typu Tintina tu přece jasně převažuje vzdělávací aspekt nad pouhou zábavou.

Dům i Nadace Anne Frankové operují v širokém mezinárodním měřítku, a mají proto sklon nabízet německou nebo anglickou verzi publikací i v zemích, kde překlad z nizozemštiny nepředstavuje žádný problém. Pokud se tomu nakladatel podvolí (přestože se tím současně zbavuje možnosti zažádat o grant u Nizozemského literárního fondu), měl by se postarat o to, aby překlad na závěr prošel někdo, kdo problematiku i prostředí zná. Co se týče komiksového převyprávění literárního díla v kombinaci s historickým výkladem, v ideálním světě by mělo být podnětem k přečtení předlohy, případně k dohledání přesnějších údajů o jevech, které se v komiksu pojednávají jen stručně. V ideálním světě ovšem nežijeme, a tak bychom měli alespoň předejít tomu, že si mladí čtenáři ze vzdělávacího komiksu kromě základního přehledu (a to je jistě přínos) odnesou i zbytečné zeměpisné či dějepisné bludy nebo jazykové nešvary. Na rozdíl od anglické a nizozemské předlohy se proto česká verze v této podobě podle mého názoru k použití ve školách nehodí.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Jacobson, Sid, Ernie Colón: Anne Franková, komiksový životopis. Z anglického orig. Anne Frank – The Graphic Biography přel. Miroslava Ludvíková. Paseka, Praha a Litomyšl, 2013, 154 s.

Zařazení článku:

komiks

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%