Richard Pietraß (* 1946) není na mapě česko-německých literárních kontaktů tabula rasa. Již v sedmdesátých a osmdesátých letech se podílel na převodu mnoha českých básní do němčiny, když Ludvík Kundera připravoval pro lipské nakladatelství Reclam obsáhlou antologii české poezie nazvanou Die Sonnenuhr. Postihl ho ostatně podobný osud, z politických důvodů ztratil zaměstnání, od roku 1979 žije jako spisovatel a překladatel na volné noze. Pietraßovy básně byly česky publikovány ve Světové literatuře a v Revolver revue, roku 2010 vyšel bilingvně jako bibliofilie cyklus Tanec smrti / Totentanz. Aktuální sbírku reflexivní a milostné lyriky Z lemu snu I Traumsaum psal Pietraß jako „městský kronikář“ v srpnu a září 2008 na pruském zámku Rheinsberg, asi sto kilometrů severozápadně od Berlína. Do češtiny ji přeložila Věra Koubová, která se tvorbou tohoto německého básníka, původem ze Saska, zabývá dlouhodobě.

Útlý svazek čítá osmdesát stran a za to ještě vděčí zrcadlovému vydání a ilustracím Luboše Drtiny. Jádro publikace tvoří osmadvacet krátkých básní, zpravidla se jedná o pětiverší, která jsou ke konci sbírky o jeden či dva verše bohatší. Každý text je datován, výsledná kompozice sbírky však neodpovídá chronologickému řazení, sleduje milostný příběh. Sémantiku básní utváří i titul, v němčině důsledně jednoslovný, v češtině pak záměrně a téměř bez výjimky dvouslovný. S formální sevřeností koresponduje obsahová hutnost, přesto je tu dostatek prostoru pro jazykovou hravost a experiment. Již titul sbírky a název úvodní básně Halbschlaf / Spaní nespaní evokují významovou zastřenost, snovost, z níž však křiklavě vynikají některé obrazy zřetelně vnímané na křehkém pomezí polospánku a bdělosti.

Druhá báseň sbírky Trostpflaster / Útěšný náčinek začínající veršem „Witwer, zog es mich zum Wittwesee“ / „Vdovce zvábily vody Vdovina jezera“ odkazuje k básníkovu životu – roku 1993 zemřela Pietraßova žena na rakovinu. V německém verši jde o hříčku, Wittwesee je vlastní jméno jezera v Braniborsku, a první část této složeniny nápadně upomíná na homofonní Witwe = vdova, psané však jen s jedním t. Užití osobního zájmena můžeme chápat jako interpretační signál, že lyrický subjekt má svůj reálný předobraz. Z českého verše to sice není takto zřejmé, avšak další, v češtině osobitě domýšlené obrazy nijak neochuzují čtenářský prožitek z hluboce vnímaného milostného příběhu (Das Fischlein deiner Zunge neckt das Riff / meiner Zähne, da ich dich halsverdreht / am Haken der Liebe wähne. // Rybka tvého jazyka obmyká útes / mých zubů. Tu si tě maluji s vykrouceným krkem / na háčku milovného pudu.“ či v závěrečné básni: „Du fällst / in meinen Kuß, der Asche / schmeckt und Apfel und genügen muß.“ // „Ty padáš / do mého polibku, popelem / chutná a po jabku a už jen v něm si ustelem.“).

Vzývání milované bytosti je leitmotivem většiny básní, jež jsou intenzivní rozpomínáním, které znovu zpřítomňuje prožitý okamžik, tak jako například v básni Líbnutí kapucínek: „A teď už ti líbám prstíky nohy. Nesl tě skrze dny / perutní, ploutevní jejich cupkavý pohyb, / v botách i bez nich. V čase objetí byly plachými kořínky odvahy, dveřníky / k zaslíbenému strdí. Lakované opičky kapucínské, / nahé v hedvábu, saju vás u své hrudi.“

Pietraßovy lyrické miniatury jsou svébytné básnické texty, které se napájejí z mnoha zdrojů. Český překlad podtrhuje především jejich hudebnost. Koubová nelpí na výchozím znění, její překlady dráždí samozřejmostí básnického gesta a jazykovou propracovaností, třebaže oproti původní verzi básní místy na úkor srozumitelnosti. Výsledkem je zhuštěný záznam, který vybízí k opakovanému čtení. Právem patří Věře Koubové řada ocenění za literární překlad. Promění se v cenu i letošní nominace na Magnesii Literu za překladovou knihu?