s. 420–421

V zahraniční literatuře zaměřené obecněji na výzkum komunismu se jméno Zdeňka Nejedlého mihne jen výjimečně. Tuzemská literatura, jež reflektuje jeho osobnost, je naopak velmi početná. Její podrobné zhodnocení by vydalo na celou novou publikaci. Vedle reálného života Zdeňka Nejedlého se odvíjel jeho „druhý život“, vytvářený jeho stoupenci a oponenty, a postupně pak i historiky a zájemci o dějiny. Vypovídá často spíše o nich a o době, v níž žili, než o něm. Jak již víme, byl Zdeněk Nejedlý oslavován kohortou věrných již jako pětatřicetiletý muž. Za první republiky Josef Teichman a Miloslav Matoušek sestavili dokonce monografie věnované jeho životu a dílu. Koncem čtyřicátých let a na začátku let padesátých dochází k pravým orgiím úcty a vděčnosti. Jejich ztělesněním jsou především obsáhlé jubilejní sborníky, do nichž spěchali přispět nejen politikové, vědečtí pracovníci a pedagogové, ale také věhlasní umělci a kulturní činitelé. Je zajímavé, že symbolické uctívání našeho hrdiny v době kultu osobnosti nebylo provázeno posilováním jeho reálné politické role. Nebyl silným politickým hráčem a nedokázal výrazněji ovlivňovat ani řízení školství, vědy a kultury, byť některých dílčích úspěchů zde dosáhl (například při prosazení školského zákona v roce 1948 nebo při uplatnění vlastního názoru na podobu nově zakládané Československé akademie věd a její personální složení).

Nezastupitelná byla role Zdeňka Nejedlého a podobných intelektuálních souběžců a příslušníků komunistického hnutí při získávání masové podpory KSČ a při legitimizaci komunistického režimu. Pozice, které se těšili komunisté mezi intelektuály a umělci, nemá obdoby v žádné jiné zemi bývalého východního bloku (aspoň zčásti se tomu snad blížila jen podpora v Bulharsku), analogie bychom našli spíše v některých západních zemích (Francie, Itálie, Řecko). Po vítězství v únoru 1948 ovšem v Československu došlo brzy k prosazení „ostrého kurzu“, k odklonu od koncepce široké Národní fronty. Hledání vnitřního nepřítele vedlo k zúžení politické základny nového režimu, byť autorita strany zůstávala až do srpna 1968 poměrně vysoká. Nejedlý, který zpočátku zformuloval a svým způsobem i ztělesnil vizi komunistů jako součásti národa a pokračovatelů národních tradic, propůjčil později své jméno obhajobě brutálních represí, především politických procesů. Důsledky odhalení kultu osobnosti v roce 1956 nemohl již zcela dohlédnout, byť novou atmosféru vnímal. Václav Černý jej představuje jako starce bezmocně rozhazujícího rukama: „Teď už vůbec nevím, čemu věřit!“¹ Naproti tomu před Miladou Červinkovou Nejedlý ocenil XX. sjezd KSSS jako „velký krok kupředu“.² 20. dubna 1956, po skončení zasedání Ústředního výboru KSČ, jež projednávalo závěry tohoto sjezdu, řekl jen neutrálně svému lékaři, profesoru Jindřichu Karpíškovi, že on jako historik už ledacos prožil a četl. Nepociťoval zřejmě zvláštní úlevu z toho, že z funkcí byl odvolán obávaný Alexej Čepička. Lékaři se naopak zdálo, že má stísněnou náladu.³ Nevěřil zřejmě tomu, že podstata stalinského režimu se změní, a do posledních chvil se bál, že se vrátí represe, které zažil za války v Sovětském svazu a na počátku padesátých let ve své vlasti.
 

1. Václav ČERNÝ, Paměti, sv. 1. 1921–1938, Brno 1994, s. 316. ^zpět
2. LA PNP, f. Milada Červinková, inv. č. 62, kart. 1, záznam z 27. 2. 1956. ^zpět
3. Tuto informaci čerpám ze zdroje ze zdravotnického prostředí. Zprostředkovatel mi ji poskytl pod podmínkou zachování anonymity pramene. ^zpět

Celou ukázku ve formátu .pdf naleznete zde.