Po knize KMENY, která mapovala současné české městské subkultury, se vydavatelství BiggBoss a BU2R, akce pivovaru Budvar zaměřující se na městskou kulturu, znova spojilo v projektu Město=Médium. Na originální publikaci se podílela trojice profilově odlišných autorů. O tom, jak k tomu došlo, vypráví v rozhovoru pro Českou pozici jeden z hlavních aktérů, výrazná osobnost graffiti scény, tvůrce komiksů a rapper Vladimír 518, který je na poli světelného umění sám aktivně činný. Zejména je spoluzakladatelem skupiny SPAM, která se specializuje na audiovizuální synchronizaci zvuku a světla. S koncepcí knihy ho oslovil grafik Jan Matoušek, který ji vypracoval v rámci studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vladimír 518 pak společně s kunsthistoričkou Markétou Vinklerovou sehnali bohatý materiál pro vznik knihy, která rozhodně nezapadne.

Publikace Město=Médium se pohybuje v mezích pojmů město, veřejný prostor, světlo, umění a Česká republika. Vztah města a světla není nahlížen v podobě negativního diskurzu o světelném smogu, tedy světelném znečištění, spíše naopak s důrazem na „jeho svobodné užívání k zabydlení veřejného prostoru“. Text se odráží od fascinace světlem v meziválečném období, zejména v souvislosti s využitím neonu ve světelných reklamách, dnes pojímaných jako artefakt. Texty oslavují světlo jako tvárnou látku, „z níž je možné tvořit jako z hlíny“. V uspořádání a volbě teoretických studií panuje řád, cílem je představit příběh světla v umění od počátku 20. století v co nejkomplexnějším pojetí. Postupuje se zde od komerčního využití světla – ovšem pořád s důrazem na setkávání s uměním a vlivem světelné reklamy na tuto oblast – k experimentům se světlem a prostorem v kontextu nových médií. Přičemž Jiří Zemánek, autor obsáhlé a poctivě pojaté studie o ikoně českého audiovizuálního umění a průkopníkovi kinetického umění Zdeňku Pešánkovi, tvrdí, že právě on byl „asi vůbec prvním umělcem na světě, který použil neon jako umělecký výrazový prostředek“. Na neonovou reklamu zevrubně a poutavě nahlíží Klára Žaludová v promyšleně komponovaném textu Architektura v záři světel. Kurátorka tematicky shodné výstavy (O svícení), která byla ke zhlédnutí do začátku března v Národní technické knihovně v Praze, se v práci zaobírá etapami vývoje symbiózy světla a architektury, přičemž nabízí politické přesahy a zajímavosti, např. hrátky s neonovými reklamami zaměstnanců podniku Pragoneon v 80. letech, kteří nesvítícími písmeny měnili význam slova. Tak se ze sousloví „Zlatá husa“ stalo „Zlatá usa“.

Ne všechny texty jsou tak hutné. Filozofičtější pojetí má text Forma světla od předního odborníka na vizuální kulturu, filozofa umění Miroslava Petříčka. Zejména text o mediálních fasádách Světlo a město: o spektáklu, architektuře a elektronických fasádách autorů Michaely Janečkové a Petra Klímy jen zlehka nakusuje dané téma a počítá se znalejším čtenářem.

Teoretické statě vesměs obstojí každá samostatně, především ale poskytují kontextuální zázemí pro nejrozsáhlejší a nejpodstatnější část knihy: dokumentaci volné a umělecké světelné intervence do městského veřejného prostoru v České republice. Funkci úvodu k umění světla supluje studie Tomáše Pospiszyla. Jádrem je vydatná fotografická dokumentace světelných instalací a projekcí, přičemž u takového pomíjivého způsobu umění vystupuje do popředí více než kdy jindy archivní funkce fotografie. Obrazové materiály jsou uvozeny kratšími či delšími medailony, v nichž samotní tvůrci nebo jiní autoři představují konkrétní díla.

Na umění světla je pohlíženo chronologicky – od instalace zalamovaných světelných linií Stanislava Zippeho ze 70. let až do roku 2012. Zároveň se autorům podařilo vykreslit jej v mnoha různorodých formách, kterých nabývá, často hraničících s uměleckým aktivismem. Jen namátkou, zajímavá je projekce Nočního hlídače v podobě páru očí na střeše Goethe Institutu v Praze od Milana Caise z roku 2000. Dokonce bylo plánováno, že jedny z očí, které se střídaly ve smyčkách na projekci, budou oči Václava Havla, který s tím souhlasil, ale na radu svého poradce Ladislava Špačka nakonec odmítl. Zařazeny jsou také veřejnosti známější instalace, jako je tvorba Jiřího Davida v čele s jeho neonovým Srdcem nad Prahou z roku 2002, a otazník, který z něj udělala umělecká skupina Ztohoven. Hojně medializovaná je také kauza Semaforů Romana Týce, který v Praze v dubnu 2007 pozměnil panáčky na semaforech. Ve stejném roce proběhl také happening Magdaleny Jetelové a Kurta Gebauera v rámci festivalu současného umění Tina B. Na místě bývalého Stalinova pomníku na Letné vykreslil červený dým symbol ženské vagíny, který doprovázely orgastické vzdechy. Vrcholem byl ohňostroj bílých spermií. Některé instalace byly vytvořeny přímo v rámci projektu Město=Médium, např. Ztracená perspektiva Jana Šrámka a VJ Koloucha v podobě krátkých animací promítaných na architekturu.

Ve výběru realizací se počítá také s určitými specifiky českého světelného umění. Světelné instalace nejsou jen individuální ojedinělý výtvor. V průběhu roku 2001 se objevilo několik skupin, které způsobovaly výpadky elektrického vedení ve vesnicích a částech měst. Tomuto ryze českému vynálezu se říká darking, tedy stmívání.

Město=Médium mapuje světelnou vizualitu českých ulic, dosud nepříliš prozkoumané a hlavně nezakonzervované území. Vydavatelství BiggBoss tak vypustilo na veřejnost další unikátní kousek odhalující jiné podoby města, tentokrát ty popsané a pokreslené světlem.