Ačkoli portugalská literatura všeobecně tíhne především k lyričnosti a reflexivní próze, detektivní román nebo povídka v ní má dlouhou tradici. Za jeden z prvních pokusů vydaných v Portugalsku je považován román s detektivní zápletkou Tajemství silnice ze Sintry (Mistério da Estrada de Sintra, 1870) Eçy de Queiróse a Ramalha Ortigãa. Skutečným otcem portugalské detektivky však byl Francisco Leite Bastos († 1886), jehož román Hadráři z Lisabonu (Os trapeiros de Lisboa) s prvky hororu, po vzoru jeho součastníka amerického romantika Edgara Allana Poea, vyšel v Brazílii již v roce 1868. Nejvýznamnějším (více než dvě desítky knih) a ve světě nejpřekládanějším portugalským autorem tohoto žánru je António Andrade Albuquerque (*1929), který svá díla podepisuje pseudonymem Dick Haskis. Naposledy na sebe upozornil v roce 2007 románem Papež, který nikdy neexistoval (O Papa que Nunca Existiu). Z mladší generace autorů patří mezi nejvýraznější Rui Araújo (*1955) a Francisco José Viegas (*1962).

Posledně jmenovaný básník, novinář a spisovatel se knihou Muž bez minulosti (Longe de Manaus, 2005) poprvé představuje českým čtenářům. Je to zatím nejslavnější Viegasův prozaický počin (cena APE, 2006). Autor hned v úvodu upozorňuje: „Je známo, že detektivní romány se řídí určitými pravidly. Tento nikoli.“ A knihu skutečně nemůžeme řadit pouze k detektivkám. Najdeme zde sice mrtvoly, pátrání po neznámém vrahovi i motivu a nechybí ani portugalskému publiku známý komisař Jaime Ramos, který jako autorovo částečné alter-ego prochází většinou jeho detektivních románů, ale chybí nám podezřelí, důkazy, otisky prstů, přestřelky, honičky a vlastně i zločinci.

Na počátku románu je komisař povolán k mrtvole muže zabitého ve vlastním bytě na periferii severoportugalského Porta. Muž žijící zřejmě osamělým životem nikomu nechybí a v jeho bytě se kromě pasu se spoustou razítek z různých portugalsky mluvících zemí nenajdou žádné vzpomínky. Z muže bez minulosti se během pátrání stává movitý obchodník Álvaro Severiano Furtado a jeho jedinou „podezřelou“ aktivitou je závěť, v níž odkazuje majetek své sestře a nemanželskému synovi Salimovi. Závěť uschoval u známého a úspěšného advokáta Henriqua Praii Portocarrera, který jako vykonavatel poslední vůle chce Salimovi kromě peněz předat i popel zemřelého otce.

Ve stejný čas, kdy začíná vyšetřování v Portu, odchází do práce v brazilském São Paulu mladá bankovní úřednice Helena. Má za úkol zajistit bezproblémový výběr vysoké částky pro váženého klienta Álvara Severiana Furtada. Výběr proběhne, ale podle údajů v bankovních záznamech Helena později zjistí, že peníze vyzvedl pravděpodobně někdo jiný než majitel účtu. Nikomu nic neřekne, pouze se pokusí zavolat Furtadovi na mobilní telefon. Netrvá ani týden a je nalezena mrtvá.

Jaime Ramos, který se při vyšetřování často nechává vést pouze intuicí, tuší, že by měl nalézt dědice dříve než advokát. Odjíždí proto nejprve do São Paula a později do srdce amazonského pralesa - do kosmopolitního Manausu (skutečně od Portugalska vzdáleného ve všech ohledech jak napovídá původní název knihy), kde Salim podle dostupných informací bydlí. Velmi pomalu tak rozplétá příběh Furtadovy rodiny, přátel a obchodních vztahů, přičemž často končí ve slepé uličce. Vždy se zdá, že minulost zavražděného někdo, nebo on sám, záměrně mlžil a podle potřeby měnil. Navíc v Manausu se Ramos dozvídá, že před několika dny beze stopy zmizel i Salim.

Hledání indicií v případu Furtada i Heleny svádí nitky k jedinému podezřelému, ale vše je založeno pouze na hypotézách bez důkazů. Do příběhu se navíc vkrádá i minulost Jaimeho Ramose, který společně s Furtadem a Portocarreou náleží ke generaci, která absolvovala vojenskou službu v koloniích. Všichni se vzájemně znají z letmých setkání v Guinei a ukazuje se, že válečné křivdy, ačkoli více než třicet let staré, jsou stále nepřekonané.

Román Muž bez minulosti je založen na prolínání mnoha míst děje a časových rovin, pátrání probíhá jakoby v období téměř třiceti let na březích Atlantiku tří kontinentů, konkrétně Portugalska, Brazílie, Angoly a Guineje Bissau. Autor pracuje s nesystematicky řazenými vzpomínkami, tak jak se opakují v mysli běžného člověka. Na základě různých asociací se postavám vrací tytéž vlastní prožitky z různých úhlů pohledu, což dává zajímavou dynamiku jinak místy mírně rozvláčnému vyprávění.

Novinářská zkušenost autora je bohatě zúročena v popisech různorodých krajin a jejich specifické atmosféry, což platí zejména pro brazilskou část odehrávající se v Manausu, v městě podle Viegase zajímavého jako filmová kulisa, ale nevhodného pro život. Za zmínku stojí rovněž četné pasáže podobné esejům, začleněné většinou do vnitřních monologů málomluvného skeptického komisaře (například téma občanské svobody nebo stále zdůrazňovaná myšlenka o světě vzhůru nohama, která je známá již od baroka – doby, kdy první jezuité přijížděli do Brazílie). Z vyšetřovatelových úvah rovněž prosvítá dříve opodstatněné, dnes v době Evropské unie již spíše uměle pěstované trauma z provinčnosti a nekulturnosti Portugalska („... naše zaostalá země zná jen malicherné zločiny“, s. 39, „portugalsky zahořklé vesnice“, s.129, „A ještě v něčem byl výjimečný, pane inspektore, nedělal gramatické chyby., s.61).

Velký prostor je věnován životopisům (až medailonkům) vedlejších postav, kterých má kniha téměř dvě desítky. Retrospektivně sledujeme jejich kořeny sahající do Libanonu, Turecka nebo Kapverdských ostrovů a jejich osudy podřizující se představě mořeplavců, že „ráj je vždy na druhém břehu (s. 318) a mottu uprchlíků „člověk se nemůže vrátit do míst kam nepatří“ (s. 324).

Zatímco u klasické detektivky příběh graduje odhalením zločince a většinou vítězstvím spravedlnosti, v románu Muž bez minulosti není nikdo usvědčen a celé vyšetřování vyznívá do ztracena, ačkoli Ramosova záoceánská mise se nejeví jako zbytečná. Jemu a jeho kolegovi Isaltinovi se podaří rozplést zamotaný Salimův příběh, v němž hraje advokát Portocarrero hlavní roli.

Dalším „porušením pravidel“ je, že během četby neskládáme profil zločince, jak je obvyklé, ale vyšetřovatele. Komisař Jaime Ramos si uvědomuje, kolik má se zavražděným „mužem bez minulosti“ společného. Denně rozkrývá životy druhých a nemá čas na ten vlastní. Nemá rodinu a kromě kolegů a milenky Rosy ani přátele. Těžko si zvyká na to, že někteří lidé toho vědí víc než on, bojí se stáří, odchodu do důchodu a vlastní nepotřebnosti. Skládá vlastní verze příběhů o vyšetřovaných a marně se snaží pochopit svět, v němž žije tolik osamělých lidí, kteří čas od času beze stopy zmizí. Zdá se mu neuvěřitelné, že „život šíleně napodobuje fikci a je příšerně neoriginální“ (s. 439). Ramos není jako většina románových superdetektivů nadán výřečností ani mimořádnými fyzickými schopnostmi, zato miluje doutníky a obdivuje jednoho peruánského fotbalistu a ohrnuje nos nad romány Josého Saramaga.

Z původně detektivního románu nám tedy vychází někdy i značně ironická reflexe Portugalska a jeho zámořských držav napříč dějinami druhé poloviny 20.století a to nejen z hlediska historického, ale i kulturně-společenského. Protože současné Portugalsko není zemí bez koloniální minulosti, i když se tak někdy snaží vypadat, je zemí v níž „každý má vzdáleného strýčka, který odešel do Brazílie“ (s. 223) a z generace vojáků v koloniálních válkách jsou „muži v nejlepších letech“.

Intenzivněji než po stopách vraha nebo oběti jde vyprávění po stopách, které na „různých stranách oceánu“ (s. 185) nechalo portugalské impérium. Může se tedy zdát, že autor mnoha cestopisů Francisco José Viegas zpracoval v Muži bez minulosti více něž čtyřsetstránkový čtivý cestopis o portugalském jazyce okořeněný detektivní zápletkou.