Natočit dokument o světově uznávaném a výsostně charismatickém spisovateli Arnoštu Lustigovi a být zároveň v tomto snímku jako jeho tvůrce osobně a citově velmi interesován s sebou nese jisté přirozené úskalí. Navíc když tvůrce a hlavní protagonista jsou spolu ve vztahu dcery a otce. Respekt a láska dítěte vůči rodiči stejně jako rodinná vztahová intimita a velmi silné a v tomto případě i příslovečně žensky otevřené emocionální vazby znesnadňují či přímo znemožňují objektivní odstup a vykreslí člověka v hledáčku kamery v co nejzářivějších barvách a nejmilovanějším provedení.

Nic na tom nezmění nechronologická střípkovitá montáž záběrů a atraktivní střídání lokací při denním či nočním natáčení. To vše by bylo nadmíru působivé v okamžiku, kdy v něm hlavní protagonista rozvine do šíře myšlenku, jíž odpovídá na nahodilou otázku, kdy se takříkajíc rozepisuje a divák může být účasten celého autorova hlubinného i sebezpytujícího procesu. Lustigovy osobní zážitky, velmi pohnutý život, tvůrčí etapy i postupy a jeho úctyhodný až titánský boj s tragickou a traumatickou nepřízní osudu (zkušenost s několika koncentračními tábory, útěk z transportu smrti, vyvraždění takřka celé rodiny za holokaustu či dlouholetý boj s rakovinou na sklonku života) by vydaly na několikahodinovou rozpravu na pokračování, nicméně v hodinovém formátu dokumentu na ně zbývá pouze prchavý nástin tématu a klouzání po povrchu.

Dotazy typu co by řekl Hitlerovi, kdyby se s ním setkal, a stejně tak i odpovědi na otázky například po smyslu života, v nichž Arnošt Lustig nastíní myšlenku, že „...je více myší nežli pastí...“, přirozeně vyvolávají v divákovi zvědavost, co tím autor míní, navíc když je natolik sdílný, otevřený a intelektuálně vyzrálý, nemluvě o jeho uhrančivém přednesu. Bohužel dokument z hlediska onoho Lustigova bohatého myšlenkového repertoáru a neméně bohatých pamětí a vzpomínek není konzistentní, emocionální rovina zcela dominuje nad analytickou, potažmo výpovědní.

Narativní i obrazový charakter díla připomíná spíše nedělní společnou procházku malé rozverné dcerky a věkovitého milujícího otce, v němž dítě překotně skáče z tématu na téma i do řeči, aniž by ho zajímala byť jediná uspokojivá odpověď. Vzhledem k tomu, že dcera natáčela svého otce celých pět let, od oslavy Lustigových osmdesátin v prosinci 2006 až do jeho skonu v únoru 2011, jeví se bohužel výsledný filmový čas jako značně prohospodařený.

Pevné rodinné pouto režisérce Lustigové také brání věnovat se i jistým konfrontačním tématům, u nichž by osobnost Arnošta Lustiga byla podrobena objektivnější kritické reflexi – za jiné můžeme jmenovat například Lustigovo několikaleté členství v KSČ. Stejně tak i na kameru zpovídaní přátelé, druzi z disentu atp. mají velice malý prostor a jejich vzpomínky a poklony Lustigově osobnosti se linou v klišovitém duchu televizních medailonků à la plápolající krb a hrnek čaje, kdy všichni o všech hovoří jako o nejlepších lidech, co kdy chodili po planetě.

Ve srovnání s takřka stejnojmennou knihou, v níž je na rozhovory i myšlenkové procesy k dispozici nesporně větší a obsažnější prostor, vychází dokumentární snímek přirozeně jako onen poražený. Lustigův vypravěčský talent, bohatý vzpomínkový i myšlenkový aparát, působivý přednes, jakož i celkové osobnostní charisma zůstaly filmově nevyužity. Časosběrný formát dokumentu skýtal jistě nevyčerpatelný zdroj zajímavého filmového materiálu, pod zkušenou, nestrannou a konfrontační režijní taktovkou by ovšem patrně vydal mnohem více ze své hodnoty. O samotném tvůrčím přístupu v průběhu natáčení to platí dvojnásob – v důsledku totiž není důležité, jak je osobnost typu Arnošta Lustiga zrovna snímána, mnohem důležitější je, o čem a proč zrovna hovoří. Jeden poutavě vylíčený a zároveň i mravně zpytovaný okamžik z knihy života totiž vydá za dvacet portrétových a čistě reprezentativně zvolených fotografií z rodinného alba.

Tvoje slza, můj déšť. Přítomnost Arnošta Lustiga. Režie: Eva Lustigová. Účinkují: Arnošt Lustig, Květa Fialová, Ivan Passer, Václav Havel a další. ČR 2012, 53 minut.