Norský spisovatel Gaute Heivoll se narodil v roce 1978. V témže roce začal v jeho rodné vsi řádit žhář, který podpálil několik statků a obrátil pozornost celé země na jednu z největších žhářských afér posledních let. V den, kdy rodiče v kostele křtili budoucího spisovatele, pyromanovo řádění dosahovalo svého vrcholu a už nikdo nevěřil, že se jedná jenom o špatnou souhru okolností v jinak klidné norské vesnici.

Případ neobvykle rozsáhlého žhářství provázel Heivolla celý život, proto se rozhodl věnovat mu knihu. Ta ale není rekapitulací tehdejších událostí, ale autorovým vlastním bildungsrománem, vyprávěným na pozadí hořících domů a osudů těch, kteří s ohněm bojovali nebo kterým vzal střechu nad hlavou. Rekonstrukce událostí letních měsíců roku 1978 se propojují s autorovým životem, dětstvím a dospíváním. Heivoll čte deník své babičky, staré dopisy, nachází novinové články a sleduje v archivu dobové televizní zprávy. Hledá nejen pravou tvář žháře Daga – nenápadného a milovaného kluka, který se z vojenské služby vrací až podivně tichý a netečný –, ale především sám sebe. Heivoll přijíždí do rodného místa, při setkání s lidmi z mládí se přibližuje jak Dagovi, tak své minulosti, v níž je středobodem umírající otec a vlastní spisovatelská dráha.

Dopadení viníka v malé vesnici, kde každý každého zná, je osou příběhu, ale není hlavním nositelem napětí. To nepramení prvoplánově z detektivní zápletky, ale z psychologické motivace postav a všudypřítomné otázky, která visí nad každou stránkou knihy, někdy bohužel až příliš okatě. Heivoll načrtává paralely mezi svým životem a osudem Daga a ptá se, jak se z člověka stane žhář nebo jak se z něj stane spisovatel. Lze v životě najít momenty, jež rozhodly o našem směřování, a bylo možné je zvrátit? Stejně jako Dag byl i on milé, klidné a poslušné dítě, ale už od dětství cítil, že je jiný než ostatní, osamělý, ponechaný sám sobě napospas, daleko od veselí spolužáků. Oba dva byli nadaní a rodiče do nich vkládali své naděje, které ani jeden z nich nenaplnil. Zatímco vypravěč se stal spisovatelem, hlavní hrdina dal přednost ničivé síle plamenů.

Mozaika vedlejších postav nějak spojených se žhářem, lidmi požárem postiženými nebo samotným autorem je poměrně široká. Tento moment vyprávění místy brzdí, protože knize chybí určité jasnější sevření a význam všech postav pro vyprávění není vždy zřetelný. Velmi silně však z knihy vystupují do popředí osudy žen, které procházejí životem jako smutné stíny nesoucí na bedrech osudy svých dětí, žena sbírající části těla svého syna sebevraha do zástěry nebo žena pozorující soudní řízení s vlastním synem, jenž podpálil domy nevinných sousedů.

Heivollův příběh sklidil v Norsku velkou pozornost, která byla nepochybně způsobena i faktickými událostmi. Tento rozměr českému čtenáři chybí a požáry vnímá spíše jako kulisu potřebnou k dostatečné gradaci osudů postav. Náročnějšího čtenáře možná zklame plošší autorský styl, který ale naštěstí neubírá knize na čtivosti. Původce ničivého ohně je od začátku znám, čtenářům i vypravěči, jenom rodiče žháře musí projít dlouhou cestu, aby pochopili a uvěřili. Překročit hranice šílenství a ocitnout se na druhé straně bohužel není až tak složité, jak ostatně ukazuje i další právě vydaný norský román Blázen svobodný od Beate Grimsrud.