Univerzitní nakladatelství Karolinum před časem vydalo publikaci s názvem České drama dnes, obsahující – jak napovídá její podtitul Rozhovory s českými dramatiky – celkem devět rozhovorů s významnými představiteli našeho současného divadelního světa. Jak v úvodu podotýká editor celého svazku Petr Christov, kniha zachycuje obsah devatera besed s dotyčnými dramatiky, moderovaných teatrologem a literárním i divadelním kritikem Vladimírem Justem, k nimž docházelo na přelomu let 2010 a 2011 na půdě Katedry divadelní vědy FF UK v Praze. Jednotlivé rozhovory v rozsahu deseti až dvaceti stran jsou přitom opatřeny stručnými medailonky i výběrovou bibliografií daných dramatiků.

Nutno předeslat, že titul knihy je poněkud zavádějící, ostatně sám Petr Christov hovoří v souvislosti s jejím reálným záběrem o „české dramatice posledního půlstoletí”. Také již samotný výběr zpovídaných dramatiků (a dramatiček) napovídá velké rozpětí z hlediska mapovaného období českého divadla. Devět vybraných osobností – jde o skupinu vcelku reprezentativní – ovšem představuje značně různorodou směsici i v dalších ohledech. Vedle uznávaných klasiků jsou zde přítomni též autoři hraní spíše sporadicky, a pokud jde o zastoupené profese, najdeme tu vedle dramatiků současně i režiséry, dramaturgy, herce, prozaiky či filmaře. Rozmanitost panuje rovněž v samotné sféře jejich divadelního působení, v níž je zahrnuta tvorba divadelní, rozhlasová, televizní i tvorba pro děti.

Jak vidno, skladba diskutujících dramatiků byla nadmíru pestrá, což se pochopitelně odráží i v rozhovorech s nimi vedených – jejich vzpomínky a postřehy se nijak zásadně nepřekrývají, a každý z nich tak vnáší do knihy jako celku nejen další úhel pohledu, ale obvykle i zcela nová témata: Milan Uhde například komentář k tuzemské kulturní politice a České televizi, Roman Sikora zkušenosti s psaním na zakázku a pozici divadelního kritika, David Drábek pohled do zákulisí divadelní praxe, Daniela Fischerová otázku techniky psaní a jejího vyučování, David Jařab téma politického divadla či komparaci divadla a filmu, Iva Klestilová postřehy dramaturgyně pražského Národního divadla, Václav Havel specifickou zkušenost s dvojrolí dramatika a exprezidenta nebo pohled na světové drama, Jan Vedral reflexi rozhlasové dramatiky a téma amatérského divadla, Arnošt Goldflam vedle osobitého humoru a jadrného jazyka kupříkladu otázku režírování vlastních dramat.

Na pozadí tak různorodého materiálu je samozřejmě nemožné vynášet nějaké zobecňující soudy, nebo se dokonce pokoušet charakterizovat ono titulem evokované „současné české drama”. Alespoň několik obecných postřehů se tu ovšem nabízí – například překvapivý fakt, že čeští dramatici se navzájem příliš nečtou, nebo potvrzení toho, že i české divadlo je příslovečným „malým rybníkem”, v němž se všichni znají a kde o úspěchu často rozhodují osobní sympatie nebo sváry. Ve výsledku ovšem četba dotyčných rozhovorů přináší jak Petrem Christovem slibovaný „pohled různých generací, který se obrací do vzdálené minulosti i do živé současnosti”, tak jím zmiňovaný „pokus o zachycení určitého obrazu, proměn a stavu českého divadla, ale zároveň i české společnosti”. Záleží pak už jen na čtenáři, které osobnosti, oblasti či témata jej zajímají nejvíce, a nakolik obohacujícím tedy shledá obsah dotyčných rozhovorů – v každém případě jej však čeká devatero nevšedních setkání.