V titulu útěšná slova: ticho, naděje. Kdo se je však snaží následovat, zakouší, že ticho je synonymem smrti a naděje, skutečná naděje, není z toho světa. Na obálce fotografie zasněženého parku s téměř kýčovitým východem slunce. V tiráži ale čteme: „Zahrada petrkovské usedlosti, únor 2010“ – v letech totality poslední světské útočiště dvou básníků, Bohuslava Reynka a od roku 1926 jeho francouzské manželky Suzanne Renaudové (1889–1964). Podobné napětí skýtá i nenápadný podtitul: Křesťanské prvky v literární tvorbě Marie Noëlové, Suzanne Renaudové a Sylvie Germainové – jenže skrze jejich lidské osudy a umělecká díla jsme znovu uvrženi do prošlých tužeb a běsů celého dvacátého století.

V tom duchu se nese kniha formálně, obsahově i jazykově. Navenek může působit jako skrytá misie skrze vědu. Záhy však narazíme na „anti-modlitbu“ Marie Noëlové (1883–1967), zapsanou v deníku Notes intimes – Důvěrné poznámky již ve dvacátých letech, pro jistotu vydaném teprve před básnířčinou smrtí: „Můj Bože, nemám Tě ráda, ani si to nepřeji, není mi s tebou dobře. Možná, že v Tebe ani nevěřím.“ Literárněvědná pojednání se rozprostírají na dvě stě padesáti stranách, ale zvolené bilingvní ukázky, tvořící dobrou třetinu knihy, navíc někdy do češtiny přeložené poprvé, přinášejí překvapení mající téměř samostatnou ediční hodnotu. Občas si patrně pomyslíme: zvolená metoda opětovného analyzování tzv. křesťanských prvků v životopisu, v tvorbě celkově, a pak ještě ve všech jednotlivých dílech, působí – i díky některým přetíženým souvětím – stereotypně. Přesto se v nás nenadále, tak jako při opakování růžence nebo Ježíšovy modlitby, začíná vytvářet nesmírně plastický dojem! Pro přesný výběr ukotvujících citací („Nech slovům jejich ticho“ – M. Noëlová). Pro autorčino osobní zaujetí tématem, důslednost, poctivost i jemnost duchovního rozlišování. Pro adekvátní uvádění do souvislostí mezi nezaměnitelným veršem či postavou v próze a konkrétními dějinnými událostmi (Mnichov, Osvětim, Únor), pro odkazy k přírodnímu nebo liturgickému roku, ke zvyklostem před II. vatikánským koncilem (čtvero období „suchých dnů“, kvatembrů), po jeho reformách (oslabení důrazu na Dies irae) apod.

Vztahu francouzské literatury a křesťanství, i s asociacemi k českému teritoriu, se Václava Bakešová věnovala už v doktorské práci La Conversion de Joris-Karl Huysmans (2009). Tedy u autora patřícímu k první vlně konverzí francouzských intelektuálů (Bloy, Claudel, Bourget, Brunetière…), v našem „katolickém renouveau“ zastoupeným konvertitou Juliem Zeyerem (přezdívaným „českým Huysmansem“). Rozšířením básnického svědectví Marie Noëlové a Suzanne Renaudové (s těžištěm díla v první polovině minulého století) i o prozaickou tvorbu Sylvie Germainové (nar. 1954, publikující doposud) se jí podařilo tuto problematiku myticky prohloubit, dodat jí generační příběh, poznání „po ovoci“ („…i opuštěnosti od Boha“), umožnit usmíření, uzdravení rodových kořenů. Vždyť Suzanne Renaudová, zároveň překladatelka české a moravské lidové poezie, přijala „slzy zvonů“ našich čtyřicátých a padesátých let natolik, že ji Mojmír Trávníček nazval „českou básnířkou francouzského jazyka“. Sylvie Germainová učila v Praze na Francouzském lyceu i před „sametovou revolucí“ (1986–1993), „magická Praha“ se stala součástí jejích románů, „Reynkův Petrkov“ jejích esejů. Básnířka a přímluvkyně Marie Noëlová, stojící zdánlivě v ústraní a prakticky u nás (neprávem!) nepřekládaná, si však v roce 1938 do deníku pod titulkem „Sbohem, Francie! (Opuštěné Československo)“ v zoufalství poznamenala: „Dnes někteří Francouzi pláčou, pláčou hanbou a hněvem. Hanbu i bolest jsem čekala. Zde ji máme.“ Ale Václava Bakešová vytváří další společenství jmen, o něž svou práci opírá. Tercii svatých Terezií: z Avily, z Lisieux, z Kalkaty; tercii filozofek vycházejících z židovství, tu více, tu méně se rozhodujících pro křest: Edith Steinová, Simone Weilová, Etty Hillesum. Z řady mužských osobností, hromosvodů středoevropské identity, odkažme alespoň na sv. Jana od Kříže, Jacquesa Maritaina, Hanse Urs von Balthasara, Emmanuela Levinase, Marcela Gaucheta či našeho Jana Čepa.

Porovnáme-li překlady vybraných ukázek z francouzštiny, dobře je na tom Suzanne Renaudová (byť chybí báseň-parte „Vrány“) i Sylvie Germainová. U laické řeholnice Marie Noëlové obstojí zejména deníková svědectví o víře v krizi, jež lze povýšit na událost, duchovní objev. Transponovat však její písňovou spirituální poezii, bohatou na vnější i vnitřní rýmy, v podstatě do volného verše, jak se o to pokusila Marie Červenková, je nerovné. Naštěstí se ale můžeme těšit na připravovaný překlad od syna Suzanne Renaudové Jiřího Reynka. K množství původních pramenů a sekundárních zdrojů Ticha a naděje těžko víc přidávat, snad jen odkaz (pro českého čtenáře) k Marii Noëlové s výmluvným názvem „Dědička Marceliny Desbordes-Valmore“ (Jurčinová, E., Cesta č. 12, 1930, s. 97–98).

Kultura vždy nastavuje zrcadlo kultu, z něhož vzešla. Explicitně, implicitně. Tu současnou, v Evropě dosud dominantní, s křesťanskými prvky dávno transformovanými, čeká pravděpodobně přerod, metanoia, nebo postupný zánik. Určitému přerodu, zejména stylistickému, se v případě dalšího knižního vydání nevyhne ani titul Ticho a naděje. Jedno však jeho autorce nelze upřít, už teď připravila podnětné penzum k rozjímání, sebepoznání, sebeúctě i tiché modlitbě.