Jedním ze specifik středoevropského prostoru určitě bude zdánlivě protikladná urputná snaha jednotlivých národů vymezit se vůči tomuto prostoru, ale zároveň v jeho rámci prosadit svou pravdu, své verze dějin – a to nikoliv vedle druhých, ale na jejich úkor.

Dokazuje to i Ota Konrád ve své útlé, ale výsostně zajímavé knížečce, v níž tyto procesy zkoumá na příkladu rakouské meziválečné historiografie, která obecně nepatří k těm, o níž by měl laický čtenář kdovíjakou představu. Zde je přitom třeba zdůraznit, že následující text je určen především jim, nejedná se o kritiku historiografické knihy z vědeckých pozic.

Německé bylo srdce monarchie… prezentuje dobové náhledy na otázky jako „co je národ“, „jaký byl vztah Rakouska k Německu“, „v čem spočíval smysl rakouských dějin“, „jaké byly klíčové body těchto dějin“ atd. Už vzhledem k názvu knihy není překvapením, že rakouským historikům splývaly dějiny především s historií německého národa. Ten měl zaujmout vůdčí a kultivující roli v roztříštěném prostoru, a tak naplnit univerzalistickou myšlenku, kterou si sám se sebou tradičně spojoval.

Vyvolenost německého národa je leitmotivem Konrádem prezentovaných myšlenek tehdejších historiků. Spatřují v ní důvod, proč selhaly sjednocující pokusy Přemysla Otakara II. či Lucemburků, jejichž mocenské centrum leželo mimo německý prostor. Tento německý prostor je přitom zásadní. Např. v Praze a Innsbrucku působící Harold Steinacker (1875–1965) se domníval, že je nutné se postavit krutovládě východní Evropy, která se vyznačuje řadou specifických negativních rysů – mělo se jednat o pozůstatky tzv. turkotatarské mučírny. Národy, které v tomto prostoru přebývají, jsou nebezpečné, ale zároveň také neschopné si samy vládnout (jak Steinacker dokládá na jejich rozhodnutí přijmout cizí dynastie po vymření těch národních). Sluší se připomenout, že v podstatě podobné náhledy na východní Evropu se dají aplikovat i na otázku náboženskou (disciplinované katolictví versus pravoslavná volnost).

V těchto úvahách se odrážejí dobové názory na mentalitu a ustrojení jednotlivých národů, často se argumentuje krví (a její kvalitou). Je škoda, že chybí malé shrnutí těchto z dnešního pohledu rasistických názorů, už proto, že v mírnější a pozitivní (tedy nikoliv agresivně se vymezující) formě na ně narazíme v kapitole o „rakušanství“. Tzv. rakouský typ člověka měl být prostředníkem mezi vznešeným němectvím a jeho okolím. Prostředníkem, skrze kterého bude němectví obohaceno a skrze něhož se zároveň německá krev a síla rozšíří. Mohli bychom říci, že se jedná o „němectví s lidskou tváří“.

Dle katolického historika a mimo jiné i vězně gestapa Hugo Hantsche (1895–1972) „Rakušan […] vnímá více pocitově a rozumí čistě lidskému více než člověk severu. Jeho tolerance byla oslavována již v 18. století, jeho radostná mysl je příslovečná.“ Což jsou ostatně obrazy, které nacházejí třeba v jihočeském prostoru dodnes svou oporu ve vnímání těch „bodrých sedláků za kopečky“.

Toto národní vnímání historie pomohlo nejen překonat šok z rozpadu monarchie a ztráty jistot, ale umožnilo i odsunout stranou pozornosti válkou zavržené Habsburky (jejichž roli zaujal národ). Vztah meziválečné historiografie k tomuto rodu byl zhruba trojí: Habsburkové vykonávali německou politiku se ctí (někdy více, jindy méně úspěšně); Habsburkové sledovali po roce 1526 sobecky dynastické, neněmecké cíle; a nakonec Habsburkové sice nesledovali jen německé cíle, ale byli k tomu donuceni okolnostmi a vina za jejich neúspěch padá spíše na hlavy říšských knížat. Pokaždé je však výsledné hodnocení závislé na tom, zda tyto snahy přispěly „němectví“ (jehož specifickým projevem bylo výše zmíněné rakušanství). Což je zajímavé si uvědomit ve vztahu k poměrně jednostrannému vztahu české veřejnosti vůči tomuto rodu, který je pro mnohé synonymem „cizáctví“.

Jinými slovy: rakouská meziválečná historiografie se pokouší vysvětlit, jak je možné, že sjednocující projekt monarchie – německé monarchie – v podunajském prostoru selhal? Vysvětlením mohou být samozřejmě podvratné tendence třeba Čechů nebo Maďarů, „zrada“ německé věci ze strany Habsburků (u zastánců velkoněmeckého řešení středoevropské otázky) i Prusů (u obhájců rakouského pojetí)… Nikdy ale není zpochybněna základní premisa: toto sjednocení je záhodné a je nutné jej dosáhnout pod německým (respektive rakouským) vedením.

Pro českého čtenáře (ale nepochybně i pro polského, maďarského, slovenského atd.) je přitom čtení těchto názorů a medailonků jednotlivých jejich autorů (které by si ale jistě zasloužily větší prostor, přesahující i mimo meziválečnou dobu) jakýmsi testem vlastní schopnosti vymanit se z paradigmatu „devatenáctého století“. Takřka každá učebnice dějepisu mluví o „otci vlasti“, tragédii na Moravském poli… a o strašlivé pohromě na Bílé hoře, kde ten sedláček si oře, si vyslechneme své každý listopad na každém rádiu.

Kniha Oty Konráda, který se důsledně vyhýbá jakýmkoliv soudům a pouze klade zajímavé otázky (a nezapomene i rozebrat dodnes – nebo možná právě dnes obzvláště – živou otázku, kdy je historik historikem a kdy pouze amatérem), nás nutí si přiznat, že přes proklamovanou toleranci ve výuce a v přístupu k našim sousedům jsme i v jednadvacátém století stále pevně v zajetí tradičních národních vášní, a jistě se najde nejeden čtenář, dokonce i ten poučený, který při zjištění, že nějaký rakouský historik si dovolil napsat, kterak Slované přijali křesťanství toliko dík snaze cizích národů, začne křičet: Cožpak jste nečetl Třeštíka?

Inu, nečetli, ale my jsme zase nečetli třeba Srbika, Hantsche a Steinackera. A Ota Konrád rozhodně umí přesvědčit, že by nám to alespoň rámcově neuškodilo – stejně jako by nevadilo dozvědět se něco podobného i o maďarské a polské historiografii. Snad jednou…

© Boris Hokr