Tato „studie z dějin uměleckého průmyslu a dekorativního umění v letech 1880–1930“, jak zní podtitul, na první pohled vypadá jako úzce specializovaná publikace, která má jen zúročit práci vloženou do sepsání diplomky nebo disertace. Její obsah se však rozlétá do různých stran, což je důsledkem toho, že většina textů již byla publikována. Často překvapivě ve vědeckém časopise Vesmír. Jednotlivé podkapitoly tak na sebe příliš nenavazují a dílo působí trochu fragmentárně, k čemuž přispívá i občasné opakování již uvedeného. Hned na několika místech autorka odkazuje na teozofii Rudolfa Steinera nebo přírodní filozofii Johna Ruskina. Jedna kapitola je dokonce věnována gestalt psychologii a osobnosti výtvarného teoretika E. H. Gombricha. Tím podstatným ale je, že si při čtení knihy uvědomujeme, jak moc jsme vlastně obklopeni všemožnými ornamenty, jakkoliv architekt Adolf Loos už v roce 1910 označil ornament za zločin. Ornament, opakující se vzor, se objevuje na oblečení, které nosíme, ubrusech, na kterých jíme, na tapetách, kterými krášlíme své domovy, i na povlečení, v nichž spíme. Ještě v předminulém století byla kresba ornamentu součástí povinné výuky na výtvarných školách, u nás byl jeho velkým propagátorem a zároveň experimentátorem Alois Studnička, učitel Františka Kupky. Kde se však ornament vzal? Objevuje se už od starověkých civilizací, svůj novodobý vrchol však zažil s rozvojem průmyslové výroby v 19. století – zejména s nástupem secese. Jeho zdánlivý pád však přišel záhy, už na počátku 20. století. Motivy pak ornamentální kreslíři často hledali v živé i neživé přírodě, někteří se nechali inspirovat pohybem, nebo dokonce vědou.

Autorka knihu dělí do čtyř základních částí. V první se zabývá ornamentem samotným, druhá je víceméně věnována právě Studničkovi, třetí jak jeho pokračovatelům, tak osobnostem, které je ovlivňovaly, a knihu končí kapitolou nazvanou výmluvně „Anti-ornament“ s otazníkem na konci. Právě v ní se zaměřuje na zarytého odpůrce ornamentu Loose a jeho funkcionalistického pokračovatele Le Corbusiera. Jejich vize hladké a funkční architektury, oproštěné od „nadbytečné“ výzdoby, se však ukazuje také svým způsobem ornamentální. Kromě textů v knize najdeme množství obrázků. Některé bych klidně oželel, třeba fotografie titulních listů různých knih, o nichž se tu píše, některé jsou ale docela inspirativní. Především tedy různé ornamentální motivy, které si i přes své stáří říkají o oprášení. Tiché revoluce uvnitř ornamentu Lady Hubatové-Vackové jsou jednou z těch knih, k nimž se i po přečtení můžete vracet a s potěšením jimi listovat, a v tomto případě můžete i občas nějaký ten ornament využít.