Ve Snídani o půlnoci stvořil  dlouholetý pražský usedlík (původem Australan) Louis Armand obraz Prahy, který tu ještě nebyl: temný nehostinný „domov“ vykořeněnců a bláznů, brázdících zimní ulice od hospody k hospodě, futuristicko-historické město, jež hlavní hrdina v narážce na Godardův film Alphaville přiléhavě nazývá Kafkaville. Stereotypní pražskou magičnost v Armandově románě nahrazuje halucinace a deziluze. Město se kromě toho částečně rozmělňuje v kosmopolitním záběru děje, který čtenáře zavádí také do Francie a Latinské Ameriky, přičemž všude jako dějiště výrazně vystupuje bar nebo obdoba nightclubu a všude se hlavní hrdina setkává s fotografem Blakem, zfetovanou náhražkou otce a bývalým vězněm komunistického režimu.

Bezejmenný hlavní hrdina se přesouvá ze Znojma do Prahy a zase zpátky, do Paříže, do Panamy. Podobně přeskakuje mezi časovými rovinami svého životního bloudění. Po celou dobu pátrá po Regen, své první lásce, a zároveň před ní utíká. Regen je v knize jen letmo načrtnutá, s hlavním hrdinou si vymění sotva pár slov a nijak zvlášť hezky se k němu nechová. Není tudíž zrovna jasné, proč je jí tolik posedlý. Vysvětlení lze hledat v tom, že hrdinův vztah s Regen je součástí utiskujícího spletence freudovských vazeb hrdiny na různé členy jeho rodiny. Armand působí jako ředitel Centra pro kritickou a kulturní teorii Ústavu anglofonních literatur a kultur na Filozofické fakultě UK, což znamená, že se mimo jiné orientuje v různých psychoanalytických teoriích. Možná z toho důvodu se ve Snídani o půlnoci rozhodl s gustem zhmotnit nejznámější freudovská témata – zejména vykreslení hrdinova vztahu s otcem je opravdu zábavné.

Jestliže s Regen hlavní hrdina hovoří překvapivě málo, se zmíněným Blakem možná až přespříliš. Pokaždé, když se setkají, začnou si po nějaké době u sklenky vyměňovat elegantně znějící, povětšinou plytké fráze: Bůh je stroj, žijeme z extrémů (to ostatní v našich životech je sebevražda), lidé uctívají špatné věci (utrpení – a tedy i ukřižování – je přece tak ordinérní).

Kromě zmíněných duchaplností a hrdinova příliš rozvleklého pátrání má Snídaně o půlnoci ještě jednu vadu na kráse: Armandovy Čechy a Češi působí občas docela nečesky. Nejvíc je poznat, že autor není Čech, když běží o věci související s minulým režimem. Přestože hrdina má být moravský rodák, vysvětluje, že Husák byl komunista, a v závěru poněkud turisticky rozjímá nad vinicí v Tróji: nad tím, jak zázračně přežila okupaci, válku i komunismus. A konečně, na siláckých řečech o kapitalistické revoluci z roku 1989 a o tom, že ve svobodném státě to jde s uměním s kopce, jistě je něco pravdy, ale prezentovat je jako pravdu výlučnou je jednoduše hloupé.

Na druhou stranu, líčení nevzhledných pražských koutů a surreálná atmosféra, odkazující ke kolážím Libora Fáry (z nichž jedna zdobí obálku knihy), se autorovi bezesporu povedly. Přispívá k tomu i Armandův básnický styl, spočívající mimo jiné v nespojitém vrstvení jednotlivých obrazů. Armand je autorem sedmi sbírek básní a před osmi lety založil Pražský mikrofestival poezie.

Snídaně o půlnoci neuchvátí, ale díky originálnímu ztvárnění Prahy má kniha potenciál zaujmout každého, kdo je s hlavním městem obeznámen a umí číst anglicky. Výborně se také hodí k nynější podzimní mizérii. V neposlední řadě představuje kusé svědectví o myšlenkovém podhoubí pražských anglofonních „expatriates“, k nimž Armand patří.