Když byla v prosinci loňského roku udělena Nobelova cena za literaturu švédskému básníkovi Tomasi Tranströmerovi, začali kulturní novináři, kteří měli o udílení referovat, narychlo zjišťovat, jak se to severské jméno vlastně vyslovuje. Příznačné. O severské poezii toho víme obecně dost málo. Tvorba severských básníků je pro většinu čtenářů nedobytně uzavřena v jazycích, kterými vládne jen málokdo, a překlady lyriky vyžadují pevné odhodlání a silnou vůli na straně překladatele a velké nadšení a notnou dávku velkorysosti na straně nakladatele. Je tudíž jen logické, že překlady lyriky jsou vzácný úkaz. A proto bychom je neměli přehlédnout.

V dubnu letošního roku přijel do Prahy na Festival spisovatelů norský básník, esejista a jazzový recitátor Jan Erik Vold, narozený v roce 1939 v Oslu a od roku 1978 usazený ve Stockholmu. Pojítko se švédským nobelistou zmíněným v úvodu není jen geografické, Jan Erik Vold je tím, kdo Tranströmerovu poezii zprostředkoval norským čtenářům. Vold přebásnil i mnoho jiných, zvláště amerických básníků, a jak sám říká, je to vždy složitý a dlouhý proces hledání toho správného jazyka, který někdy může trvat mnoho let. Podobně i Voldovy verše dlouho čekaly na svého překladatele do češtiny. Vold debutoval s první sbírkou v roce 1965 a od té doby jich vydal už na dvacet. První český výbor z jeho díla přineslo v překladu Ondřeje Buddeuse zlínské nakladatelství Archa letos, mnoho básní se k nám tak dostává s více než čtyřicetiletým odstupem. U osobnosti Voldova významu však čas nehraje zas tak velkou roli.

Jan Erik Vold není jen významný lyrik, ale kulturní fenomén. Jako básník uváděl do norské poezie nejnovější modernistické postupy. Byl součástí významné skupiny literátů, která v šedesátých letech vykrystalizovala kolem časopisu Profil a kam patřil ze spisovatelů známých i u nás např. Dag Solstad. Jako překladatel zpřístupnil Vold díla autorů, jako jsou Samuel Beckett, Bob Dylan či Richard Brautigan. Jako literární redaktor a kritik se permanentně věnoval tvorbě ostatních básníků a ve svých analýzách a monografiích prokázal vysokou míru porozumění a erudice. Coby jazzový recitátor stále vyniká jako jeden z mála reprezentantů žánru jazz & poetry v Norsku. K jazzu přičichl jako velmi mladý při práci na zaoceánské lodi a stala se z toho celoživotní láska, jejímž výsledkem je například spolupráce s Janem Garbarkem na dlouhé řadě desek. Také prostřednictvím jazzu se z Volda stal básník, kterého si přisvojily široké čtenářské kruhy. Jeho tvorba osciluje mezi experimentálními obrazovými básněmi připomínajícími typogramy Jiřího Koláře či Václava Havla (sbírka mellom speil og speil, 1965), rozsáhlými epickými texty ve formě volného verše a meditativními miniaturami o několika (třeba jen třech) slovech, které nezapřou inspiraci východním básnictvím.

Jako společensky uvědomělý člověk se Vold angažuje tam, kde to považuje za nutné. Ať už jde o reflexi politických událostí 68. roku v Československu, vystoupení proti plánovanému zrušení bruslařského stadionu v Oslu na Bislettu (Vold je velkým sportovním fanouškem a je na něm sympatické, jak s lehkostí smazává často neprostupnou hranici mezi kulturou a sportem) či nejnověji jeho příspěvek do společenské debaty kolem vyhošťování uprchlíků z Norska do zemí jejich původu, ve které se hlasitě postavil za práva dětí na život v bezpečí a zkritizoval norskou imigrační politiku. Prostřednictvím svého výsostného nástroje – poezie – v básni Enkel språklære (Jednoduchá jazykověda), publikované v květnu 2012, Vold věcně argumentuje pomocí významu slov, že „vrátit“ něco, resp. někoho někam znamená poslat ho na místo, odkud přišel, což v případě dětí azylantů, které se narodily v Norsku, nedává smysl.

Během pražské návštěvy zdůrazňoval Jan Erik Vold svoji vazbu na české prostředí, které mu zprostředkovala přítelkyně Milada, jež se objevuje v titulní básni českého výboru Malý kruh. Jde o Miladu Blekastad, rozenou Topičovou, vnučku slavného pražského nakladatele, která se jako velmi mladá provdala do Norska. Významná překladatelka, která překládala z norštiny do češtiny, ale i naopak (přeložila Němcovou, Erbena, Komenského i samizdatové autory jako Ludvíka Vaculíka či Václava Havla), v šedesátých letech pohotově zprostředkovávala Norům informace o vývoji v Československu. Jan Erik Vold podobně jako mnozí další reagoval na politickou situaci ve své poezii. Výsledkem je několik básní ve sbírce kykelipi z roku 1969 pod shodným názvem Dagens tsjekkiske (Dnešní česká), přinášejících poměrně jednoznačné poselství. Příkladem je tato lakonická miniatura, kterou Vold pro vyšší účinek napsal rovnou anglicky: „If I had the wings of a sparrow / If I had the ass of a cow / I’d fly to Moscow tomorrow / And drop my message from above“ (Malý kruh, s. 55).

Celé generace Norů vyrostly s Voldovými texty, z nichž se mnohé staly naprostými literárními emblémy. Jednou z klasických „čítankových“ básní, kterou zná každý, kdo v Norsku prošel alespoň základní školou, je slavná Trikkeskinnediktet (Báseň o tramvajových kolejích, Malý kruh, s. 39–40) ze sbírky Mor Godhjertas glade versjon. Ja (norsky 1968). Báseň, na které se studentům vysvětluje rozdíl mezi tradiční a moderní poezií, rozdíl mezi klasickými metaforami tíhnoucími postupně ke klišé a prostým a jasným předmětným viděním skutečnosti. Básníkův pokus o tradiční poetiku v básni selhává („Napadlo mě, že bych měl napsat báseň / o tramvajových kolejích. / Jednou jsem začal takhle: Město spoutáno leží / v síti svých kolejí / – a dál to nešlo.“). Místo toho se lyrické já dívá kolem sebe, registruje, zaznamenává a vzpomíná („Jdi ven a podívej se na koleje, vždyť město / nepoutají, leží usazené v ulici / s dlažebními kostkami solidárně po boku, jdi ven / a podívej se na město, není spoutané, město / nespoutáš. Ne, koleje jsou / tu od toho, aby se na ně položil pětník...“). Tramvajové koleje, tramvaje, potažmo celé město jsou jednou z dalších Voldových lásek, takže není divu, že když slavil v roce 2009 sedmdesáté narozeniny, nasedli s ním jeho přátelé a kolegové spisovatelé, mimo jiné již zmíněný Dag Solstad či Edvard Hoem (autor např. do češtiny přeloženého románu Příběh matky a otce), do tramvaje a vyrazili na projížďku Oslem.

Český výbor Malý kruh je rozsahem drobná, ale významná kniha. Zvolený název je příznačný. Motiv kruhu se ve Voldově tvorbě neustále vrací. Pneumatika na louce, kruhy na vodě, které se rozbíhají, celá sbírka z roku 1979 ho má v názvu (sirkel, sirkel. Boken om prins Adrians reise – kruh, kruh. Kniha o cestě prince Adriana). Když se Volda jednou ptali novináři, proč je pro něj zrovna motiv kruhu tak důležitý, odpověděl prostě a vtipně něco v tomto smyslu: Podívejte se před sebe a počítejte. Dvacet kruhů jenom na tomhle stole, tak proč bych o nich nepsal?

Jan Erik Vold má smysl pro humor. Až si budete číst Malý kruh a dostanete se k básni Los, představte si ho tak, jak vystupoval na Pražské křižovatce: ve velmi oduševnělém prostoru zrekonstruovaného kostela sv. Anny, pod podiem pánové v oblecích včetně norského velvyslance, a na pódiu recituje svižným tempem bělovlasý Jan Erik. Ve svetru s losem.