Nedávný neobvyklý případ krádeže Renoirova obrazu a Picassových kreseb z nenápadné olomoucké vilky jako by vypadl ze sbírky kriminálních novel Falzum od Romana Ludvy (nar. 1966) – autora, který je ostatně také z Olomouce. Ve všech pěti zhruba devadesátistránkových příbězích se totiž vyšetřuje vražda, která nějak souvisí s cennými uměleckými díly. Anebo jejich falzifikáty. A často také zní zvučná zahraniční jména: zejména ve Velázquezových dívkách, kde se vyšetřování vraždy ceněného českého malíře točí kolem souboru kreseb španělského klasika, které – světe div se – objevila česká kunsthistorička a na prodej se chystají v české aukci. V Dantově ruce se zase objeví obraz italského klasika Lorenza Lotta. Čtenář se zdráhá něčemu takovému uvěřit (u Ludvy se ve většině případů ukáže, že oprávněně), nicméně onen skutečný olomoucký případ třeba ukáže, že se v českých domácnostech opravdu skrývají netušené klenoty.

Zasazení do prostředí výtvarného umění a obchodu s ním je asi nejšťastnějším tahem Romana Ludvy, který je navíc podpořený dobrou znalostí tohoto světa, v němž se mísí samotáři a podivíni s chudými intelektuály i nažehlenými boháči. Autor umí exkluzivnost tohoto prostředí atraktivně nadsadit, ale zároveň ne tak, aby to křičelo nevěrohodností. A překvapuje v některých prvcích zápletky: například hned v první novele Gotické zvonění nejde o nic menšího než o krádež kostelního zvonu (a s ním související vraždu). Ti, kteří se o obchod s uměním alespoň trochu zajímají, si obecně počtou více než milovníci detektivek: někdy je případ proložen zábavnou historkou, mezi nimiž vyniká ta o tom, jak se ze zjevně podvrženého obrazu po rafinované hře jednoho galeristy a dražitele stala mediální senzace a nejsledovanější položka aukce.

Když však dojde na prvky detektivky, Roman Ludva převážně selhává. V příliš mnoha případech se ukáže, že vrahem je kdosi zvenčí, který nejenže nebyl mezi hlavními podezřelými, ale třeba se v dosavadním průběhu děje vůbec nevyskytl. Pro čtenáře detektivek klasického střihu (jimiž Ludvovy příběhy jsou), kteří touží luštit, kdo by mohl být pachatelem, to bude neodpustitelné. Ludva se snaží dohnat to zajímavými postavami policejních vyšetřovatelů. Jeden je pražský kavárenský intelektuál, druhý venkovan z Beskyd s neobvyklou zálibou v jízdních řádech vlaků: dokáže se díky nim lépe soustředit na nenápadné detaily a skryté souvislosti případu. Případ obvykle vyřeší vhledem, když mu náhle nějaký ten detail nebo souvislost dojde. To bývá často používaný a dosti efektní prvek již od dob Agathy Christie, bohužel zde – těžko říct, čím to je – to onen kýžený aha-efekt nemá. Možná by jednotlivé novely zasloužily ještě trochu rozpracovat – v jejich posledních třetinách jako by autor ztrácel o rozuzlení zápletky zájem, všechno běží nějak zrychleně, mizí dialogy a nahrazuje je opsaná přímá řeč.

Snad jen poslední novela má všechny parametry dobré detektivky, navíc je uzavřena nezvykle trpce. A mimochodem – je to jediný případ, kde není žádné falzum, ale naopak několik posudků namyšleného kunsthistorika, který pravá díla označil jako podvrhy.