ukázka z oddílu Zločiny

Avšak než skončil rok 1993, přihodila se ještě jedna smutná událost, ale ta neměla nic společného s vraždami žen, pokud ovšem předpokládáme, že tyto spolu nějak souvisely, což by se ještě muselo dokázat. Lalo Cura a jeho dva vypečení parťáci tehdy v rámci své pracovní náplně den co den chránili manželku Pedra Rengifa, kterého Lalo viděl jen jednou, a to zdálky. Zato už znal mnohé z tělesných strážců na jeho výplatní listině. Někteří mu připadali zajímaví. Třeba Pat O’Bannion. Nebo jeden indián z kmene Yaqui, který téměř nemluvil. Naproti tomu jeho dva parťáci v něm budili pouze nedůvěru. Od nich se nic nenaučí. Dlouhána z Tijuany nebavilo noc jiného než mluvit o Kalifornii a o tamních ženských. Míchal španělská slova s anglickými. Vymýšlel si a jeho údajným příhodám se smál leda tak jeho kolega ze Ciudad Juárez, který byl mlčenlivější, ale také působil ještě nedůvěryhodněji. Jednou ráno vezla paní jako obvykle děti do školy. Vyjeli ve dvou vozech, paní ve světle zeleném mercedesu a za ní velký hnědý terénní vůz Grand Cherokee, který vždycky celé dopoledne parkoval na rohu před školou, v něm seděli další dva ramenáči. Těm dvěma se říkalo ochranka dětí, zatímco on a jeho dva kolegové byli ochranka paní a všichni patřili o třídu níž než tři gorily hlídající Pedra Rengifa, těm se říkalo šéfovi bodyguardi nebo šéfovy gorily, což vyjadřovalo nejen hierarchii platu a postavení, ale i předpokládaný stupeň osobní statečnosti, odhodlání, pohrdání vlastním životem. Manželka Pedra Rengifa vysadila děti před školou a vyrazila na nákupy. Nejdřív zašla do obchodu s oblečením, potom do parfumerie a pak ji napadlo, že by mohla navštívit kamarádku, jež bydlela v ulici Astrónomos v Maderově čtvrti. Lalo Cura s druhými dvěma strážci na ni čekali venku, dlouhán z Tijuany seděl ve voze, Lalo a chlap ze Ciudad Juárez se mlčky opírali o kapotu. Když paní vyšla ven (kamarádka ji doprovodila až ke dveřím), dlouhán z Tijuany vystoupil a Lalo s tím druhým se napřímili. Na ulici bylo pár lidí, ne moc, ale někdo přece. Lidé mířili do centra za bůhvíjakými pochůzkami, připravovali se na vánoční svátky, kupovali si tortilly k obědu. Šedý chodník vypadal v paprscích slunce filtrovaného větvemi stromů namodralý, jako nějaká řeka. Manželka Pedra Rengifa se s kamarádkou rozloučila polibkem na tvář a vyšla na chodník. Strážce ze Ciudad Juárez přispěchal, aby jí úslužně otevřel železnou branku. Na jednom konci chodníku nebyl nikdo. Z druhé strany se k nim blížily dvě služky. Když paní vyšla na ulici, otočila se a něco řekla své přítelkyni, jež ještě stála ve dveřích. V tu chvíli si dlouhán z Tijuany všiml, že za dvěma služkami jdou dva muži, a napjal se. Lalo Cura uviděl dlouhánovu tvář a potom se podíval na ty dva muže a hned věděl, že jsou to pistolníci a že mají ženu Pedra Rengifa zabít. Dlouhán z Tijuany se přiblížil k chlapovi ze Ciudad Juárez, který ještě přidržoval železnou branku, a něco mu sdělil, neví se však, jestli slovy, nebo posunkem. Žena Pedra Rengifa se usmála. Její přítelkyně se zahihňala a Lalo její smích uslyšel jakoby z velké dálky, odněkud z hor. Potom uviděl, jak se chlap ze Ciudad Juárez podíval na dlouhána z Tijuany: zespodu nahoru, jako vepř hledící do tváře slunci. Levou rukou odjistil svou pistoli Desert Eagle a poslouchal klapání podpatků ženy Pedra Rengifa mířící k vozu a hlasy služek, plné otazníků, jako by si nepovídaly, ale neustále se oslovovaly a podivovaly, jako by ani samy nemohly uvěřit tomu, co si vykládají. Ani jedné nebylo přes dvacet. Měly na sobě okrové sukně a žluté blůzy. Přítelkyně ženy Pedra Rengifa, která jí mávala ze dveří, na sobě měla vypasované kalhoty a zelený svetr. Žena Pedra Rengifa měla bílé šaty a stejně bílé střevíce na podpatku. Lalo myslel na ženiny šaty právě ve chvíli, kdy se jeho parťáci rozběhli dolů po ulici. Chtěl vykřiknout: nebuďte srabi, vy čuráci, ale zamumlal jen: čuráci. Žena Pedra Rengifa se ničeho nevšimla. Pistolníci odhodili služky na stranu. Jeden z nich držel samopal Uzi. Byl štíhlý a měl úplně černou pleť. Druhý svíral pistoli a na sobě měl tmavý oblek s bílou košilí, bez kravaty, a vypadal jako opravdový profesionál. Ve chvíli, kdy už služky nepřekážely ve výhledu na cíl, ucítila žena Pedra Rengifa, jak ji někdo táhne za šaty dolů a sráží k zemi. Jak se hroutila, uviděla před sebou služky, které také padaly, a pomyslela si, že je to asi zemětřesení. Koutkem oka zahlédla i klečícího Lala s pistolí v ruce a potom uslyšela třesknutí a uviděla, jak z Lalovy pistole vyskočila nábojnice, a pak už neviděla nic, protože narazila čelem do betonového chodníku. Její přítelkyně, která stála na prahu domu, a mohla tedy výjev lépe obsáhnout v celistvosti a úplnosti, se dala do křiku, neschopná jakkoli se pohnout, i když hlásek někde v hloubi mozku jí radil, že lepší než ječet by bylo vletět dovnitř a zamknout za sebou na tři západy, anebo kdyby to nešlo, tak si aspoň lehnout na zem a schovat se za květináči s pelargoniemi. Parťáci z Tijuany a ze Ciudad Juárez už uběhli hezkých pár metrů, a ačkoli se potili a zadýchávali, protože nebyli zvyklí na tělesnou námahu, zastavit se je ani nenapadlo. Co se týče služebných, ty jakmile dopadly na zem, schoulily se do klubíčka a začaly se modlit a rychle vzpomínat na obličeje svých drahých a pak obě zavřely oči, že je otevřou, až bude po všem. Naopak pro Lala Curu bylo největším problémem rozhodnout se, na kterého z pistolníků vystřelí nejdřív, jestli na toho se samopalem, nebo na toho, který vypadal profesionálněji. Měl vystřelit na profesionála, avšak vystřelil na samopalníka. Kulka se zaryla hubenému černochovi do hrudníku a na místě ho skolila. Druhý se nepatrně otočil doprava a také zapochyboval. Jak to, že je ten kluk ozbrojený? Jak to, že nezdrhnul s tamtěma dvěma? Profesionálova kulka se uhnízdila v levém rameni Lala Cury, narušila mu krevní řečiště a roztříštila kost. Ucítil škubnutí, a aniž změnil polohu, znovu vystřelil. Profesionál padl obličejem na zem a jeho druhý výstřel se ztratil ve vzduchu. Ještě žil. Viděl beton chodníku, stébla trávy prorůstající štěrbinami, bílé šaty ženy Pedra Rengifa, tenisky chlapce, který se k němu blížil, aby ho dorazil. Smrade mrňavej, zamumlal. Pak se Lalo Cura vrátil a v dálce zahlédl postavy svých dvou bývalých parťáků. Pečlivě zamířil a vypálil. Chlápek ze Ciudad Juárez si uvědomil, že se střílí po nich, a zrychlil. Zmizeli za prvním rohem.

Za dvacet minut dorazil hlídkový vůz. Žena Pedra Rengifa měla rozbité čelo, ale už nekrvácela, a hned začala policisty řídit. Nejdřív se zajímala o svou kamarádku, jež utrpěla nervový šok. Potom si uvědomila, že Lalo Cura je zraněný, a přikázala, aby zavolali sanitku i pro něho a aby je oba odvezli na kliniku Péreze Gutersona. Ještě před příjezdem sanitek dorazili další policisté a několik z nich poznalo v profesionálovi ležícím na chodníku vyšetřovatele od soudu. Když už se saniťáci chystali naložit Lala Curu do sanitky, popadlo ho pár policistů pod paží, strčili ho do antonu a odvezli na komisařství číslo 1. Když žena Pedra Rengifa přijela s přítelkyní na kliniku a zařídila pro ni jeden z nejlepších pokojů, šla se informovat na zdravotní stav svého tělesného strážce, ale řekli jí, že tady neleží. Paní si dala okamžitě přivést ošetřovatele z druhé sanitky a ti jí potvrdili, že Lala Curu zatkli policisté. Žena Pedra Rengifa vzala telefon a znovu zavolala manželovi. Za hodinu se na komisařství číslo 1 objevil policejní náčelník Santa Teresy. Po boku mu kráčel Epifanio a měl v obličeji výraz člověka, který probděl tři noci. Ani jeden z nich nevypadal spokojeně. Lala našli v jedné ze suterénních cel. Chlapec měl obličej od krve. Policisté ho vyslýchali, proč zabil ty dva pistolníky, ale jakmile uviděli Pedra Negreteho, postavili se do pozoru. Policejní náčelník Santa Teresy si sedl na jednu z uvolněných židlí a pokynul Epifaniovi. Ten chytil jednoho z policistů pod krkem, vytáhl ze saka nůž a rozřízl mu tvář od rtů k uchu. Udělal to tak šikovně, že ho nepostříkala ani kapička krve. To tenhle tě mlátil do ksichtu? zeptal se Epifanio. Chlapec pokrčil rameny. Sundejte mu pouta, řekl Pedro Negrete. Druhý policista mu sundal pouta a neustále fňukal, jejda, jejda. Co kňučíš, ty kreténe? řekl Pedro Negrete. No že jsme to posrali, šéfe, opáčil policista. Podejte Pepemu židli, vypadá, že každou chvíli omdlí, přikázal Pedro Negrete. Epifanio s druhým policistou pořezaného posadili. Jak ti je? Dobře, šéfe, to nic není, jen se mi zatočila hlava, řekl a hledal v kapsách něco na zastavení krvácení. Pedro Negrete mu podal papírový kapesníček. Proč jste ho zatkli? chtěl vědět. Jeden z těch, co tam zařvali, byl soudní vyšetřovatel, Patricio López, odpověděl druhý policista. A sakra, tak Patricio López, a proč si myslíte, že ho sejmul zrovna tenhle, a ne některý z jeho parťáků? zeptal se Pedro Negrete. Jeho kámoši zdrhli, odpověděl druhý policista. No to jsou teda fakt kámoši, řekl Pedro Negrete. A co udělal tady ten můj kluk? Policisté vysvětlili, že podle toho, jak si to dali dohromady, na ně Lalo Cura zřejmě začal střílet. Na svoje parťáky? Ano, na svoje parťáky, ale ještě předtím, se zraněným ramenem, a přestože to nebylo potřeba, dorazil Patricia Lópeze a odprásknul toho druhýho debílka se samopalem Uzi. To mu asi ruply nervy, řekl Pedro Negrete. Určitě, přitakal policista s pořezanou tváří. Ostatně co jiného měl dělat? řekl Pedro Negrete. Kdyby sundal Patricio López jeho, tak ho taky dorazí. No to máte úplnou pravdu, řekl druhý policista. Potom si ještě chvíli povídali a kouřili, jen občas je přerušoval policista s pořezanou tváří, aby si vyměnil papírový kapesníček, a potom Epifanio pustil Lala Curu z cely a dovedl ho ke vchodu na komisařství, kde na něho čekalo auto Pedra Negreteho, právě toho, kdo ho před několika měsíci odvezl z Villaviciosy.

Život je tvrdý, řekl předseda samosprávy města Santa Teresa. Máme tu tři případy mimo veškerou pochybnost, řekl vyšetřovatel Ángel Fernández. Musíme si na to posvítit, řekl představitel obchodní komory. Já si svítím na všechno, znovu a znovu, dokud mi nepadnou víčka únavou, řekl Pedro Negrete. Jde o to, abychom nepíchli do vosího hnízda, řekl předseda. Pravda je jenom jedna, a hotovo, řekl Pedro Negrete. Máme tu sériového vraha jako v amerických filmech, řekl vyšetřovatel Ernesto Ortiz Rebolledo. Musíme si dávat dobrý pozor, kam šlapeme, řekl představitel obchodní komory. Jak se liší sériový vrah od obyčejného normálního vraha? nadhodil vyšetřovatel Ángel Fernández. No to je jednoduché: sériový vrah za sebou nechává podpis, chápete? Nemá motiv, ale nechává podpis, řekl vyšetřovatel Ernesto Ortiz Rebolledo. Jak to, že nemá motiv? Copak jen tak jančí? řekl předseda. V takovýchto případech je vždy nutné pořádně vážit slova, aby se člověk náhodou nespálil, když strčí nos, kam nemá, řekl představitel obchodní komory. Máme tu tři mrtvé ženy, řekl vyšetřovatel Ángel Fernández a ukázal ostatním v místnosti palec, ukazováček a prostředníček. Kdyby jen tři, řekl Pedro Negrete. Tři mrtvé ženy, kterým uřízli pravý prs a ukousli levou bradavku, upřesnil vyšetřovatel Ernesto Ortiz Rebolledo. Co vám to říká? zeptal se vyšetřovatel Ángel Fernández. Že tu máme sériového vraha? navrhl předseda. No jistě, potvrdil vyšetřovatel Ángel Fernández. To by byla hodně velká náhoda, kdyby stejným způsobem odpravili svoje oběti tři různý hajzlové, řekl vyšetřovatel Ernesto Ortiz Rebolledo. To zní logicky, připustil předseda. Jenže možná nezůstane u toho, hrozil vyšetřovatel Ángel Fernández. Podívejte se, popouštět takhle uzdu představivosti nás může zavést bůhvíkam, řekl představitel obchodní komory. Už myslím vím, kam míříte, pochopil Pedro Negrete. A ty s tím souhlasíš? chtěl vědět předseda. Jestli ty tři ženy, co je našli s amputovaným pravým prsem, zabil stejný člověk, tak proč nemít za to, že stejná osoba zabila i ostatní ženy? řekl vyšetřovatel Ángel Fernández. Postupuje vědecky, nadhodil vyšetřovatel Ernesto Ortiz Rebolledo. Vrah je vědec? zeptal se představitel obchodní komory. Ne, ale vědeckej je jeho modus operandi, to, jak se ten hajzl vyžívá v tom, co dělá, řekl vyšetřovatel Ernesto Ortiz Rebolledo. Vysvětlím vám to: vrah nejdřív znásilňoval a škrtil, což je, řekněme, normální způsob, jak někoho zabít. A když viděl, že ho takhle nedopadnou, dodal těm vraždám osobitější punc. Probudilo se v něm zvíře. A teď už každý zločin jakoby podepisuje, řekl vyšetřovatel Ángel Fernández. A jaký máte názor vy, pane soudce? zeptal se předseda. Možné je všechno, řekl soudce. Možné je všechno, ale neztrácejme soudnost, nepodléhejme panice, řekl představitel obchodní komory. Jasné se zdá to, že ty tři chudáky ženské zabil a zmrzačil stejný člověk, řekl Pedro Negrete. No tak ho musíme najít a už s touhle podělanou záležitostí skoncovat, zavelel předseda samosprávy. Ale diskrétně, jestli po vás nežádám moc, nešiřme paniku, řekl představitel obchodní komory.

Takže Pedro Rengifo je narkomafián? zeptal se Lalo Cura. Přesně tak, odpověděl Epifanio. To bych nikdy nevěřil, řekl Lalo Cura. Protože jsi ještě malej hloupej kluk, řekl Epifanio. Stará tlustá indiánka jim přinesla každému jeden talíř kukuřičné polévky pozole. Bylo pět ráno. Lalo Cura měl za sebou noční směnu v hlídkovém voze dopravní policie. Když stáli na nároží, někdo jim zaťukal na okénko. Ani Lalo Cura, ani druhý policista ho neviděli přicházet. Byl to Epifanio, celou noc nespal a vypadal opile, ačkoliv opilý nebyl. Vezmu si kluka, řekl druhému policistovi. Ten pokrčil rameny a zůstal na nároží sám ve voze zaparkovaném pod duby s kmeny natřenými na bílo. Epifanio vůz neměl. Noc byla svěží a pouštní vítr rozfoukal mraky, že se daly vidět všechny hvězdy. Mlčky došli do centra, až se ho Epifanio zeptal, jestli nemá hlad. Lalo Cura řekl, že má. No tak se půjdeme najíst, navrhl Epifanio. Když jim stará tlustá indiánka přinesla polévku, Epifanio se zadíval do hliněné misky, jako by na hladině viděl obraz někoho jiného než sebe. Víš, odkud pochází pozole, Lalito? zeptal se. Nemám šajn, řekl Lalo Cura. To není jídlo odtud ze severu, ale ze středního Mexika. Je to typický jídlo z hlavního města. Vymysleli ho Aztékové, řekl. Aztékové? No ale je moc dobrý, pochválil Lalo Cura. Jedl jsi někdy pozole ve Villaviciose? chtěl vědět Epifanio. Lalo Cura se zamyslel, jako by Villaviciosa zůstala někde strašně daleko, a potom řekl, že ne, že po pravdě řečeno ne, i když teď se mu zdá divné, že ho nikdy neokusil, než přišel do Santa Teresy. Nebo možná jsem ho někdy jedl, akorát si na to nepamatuju. No ale tohle pozole vlastně není úplně originální aztécký pozole, řekl Epifanio. Chybí mu jedna přísada. Jaká přísada? zeptal se Lalo Cura. Lidský maso, řekl Epifanio. Nekecej, řekl Lalo Cura. Fakt, Aztékové dávali do pozole kusy lidskýho masa, tvrdil Epifanio. Tak to ti teda nevěřím, řekl Lalo Cura. No to je fuk, třeba se pletu nebo se splet ten kámoš, co mi to vykládal, ale ten vůl náhodou věděl hromadu věcí. Pak mluvili o Pedrovi Rengifovi a Lalo Cura uvažoval, jak je možný, že nepostřehl, že don Pedro je narkomafián. Protože ti ještě teče mlíko po bradě, řekl Epifanio. A potom dodal: A na co myslíš, že má takovou ochranku? No protože je pracháč, řekl Lalo Cura. Epifanio se zasmál. Ale jdi ty, řekl, a šup, jde se do hajan, vždyť stejně napůl spíš.