Pro neznalého název možná zavádějící, pro rockové fanoušky však jistě postačující. A pro ty, jimž by to přesto nestačilo, je kniha doplněna podnázvem Velvet Underground den po dni. Jasně je tak dáno její „kronikářské“ zaměření, přičemž ono „den po dni“ samozřejmě neberme doslova, spíše se tu naznačuje, že půjde o něco jiného než o klasickou biografii jedné konkrétní kapely. Jméno autora – zkušeného dlouholetého přispěvatele hudebního „encyklopedického“ serveru allmusic a také autora řady knih týkajících se převážně rocku 60. let – je zárukou fundované a poctivé práce.

The Velvet Underground byli kapelou, která za dobu své relativně krátké existence sice moc desek neprodala, jak ovšem tvrdí legenda (a Brian Eno), každý z těch, kdo si tehdy její první desku koupili, založil dříve nebo později svoji vlastní kapelu. Zkrátka, význam a vliv téhle newyorské party roste s časem a dnes bychom si vývoj rocku bez Velvetů nedokázali ani představit. A samozřejmě, nebýt Velvetů, jejichž debut tak oslnil mladičkého Mejlu Hlavsu, kdoví, jak by to s Plastiky vůbec vypadalo. Právě tahle deska totiž mladého břevnovského baskytaristu nasměrovala...

Jak již bylo řečeno, The Velvet Underground žádné velké hvězdy nebyly, přesto se jim podařilo vydat čtyři studiová alba, každé jiné, a všechna vynikající – a zvláště ta první dvě vpravdě přelomová, jakkoli se tomuto výrazu bránívám. Spojení tak výrazných individualit mohlo mít pouze dva výsledky: buďto vznik čehosi úžasného, anebo naopak obrovský průšvih a rozkol. Naštěstí platila první možnost, zběhlý student novinařiny Lou Reed, další student angličtiny Sterling Morrison, absolvent londýnské Královské hudební akademie John Cale, modelka a herečka německého původu Nico, vlastním jménem Christa Päffgen, a bubenice Maureen Tucker tvořili společně neskutečný amalgám, v němž se pojila intelektuálnost, vzdělanost a sečtělost s kulturou ulice, drogových špeluněk a všemožných úchylek. Z tohoto kontrastu „vysokého“ s „nízkým“ vznikalo nenapodobitelné napětí, ještě umocněné spoluprací s Andym Warholem, samozřejmě i Reedovými a Caleovými zkušenostmi s amfetaminy, ale také Caleovou dřívější spoluprací s mistry avantgardní klasiky Johnem Cagem či LaMontem Youngem. Písně, které Velveti hráli, také odrážely jejich mnohostrannou podobu – na jedné straně jemné balady, na druhé pak brutální zvukové ataky, nezřídka (na koncertech především) nádherně dlouhé... A k tomu všemu je třeba připočíst Reedovy texty o všemožných úchylech, feťácích a ztroskotancích. Jeho výrok o tom, že se snažil v rocku stvořit obdobu knih Williama Burroughse, dává samozřejmě smysl a není jen tak nějakým plácnutím popleteného intoše. Napětí, jež kapelu pohánělo vpřed, ji ale zákonitě dřív nebo později muselo rozmetat.

Zachytit veškeré to kolotání, averze, žárlivosti, mocenské hry i prosazování ega na papír není úkol snadný, Unterberger měl samozřejmě úlohu zjednodušenou, primárně totiž nerozebíral, nesoudil, ale „pouze“ popisoval. I tak nelze než smeknout, protože shromáždit po tolika letech, kdy paměť pochopitelně není tím nejlepším sluhou, všechna možná data, ověřovat protimluvné zdroje, již jen to je úkol dosti těžký. Vše vytřídit a uspořádat pak úkol další.

Těžko tedy cokoliv právě téhle knize vyčítat, snad kromě občasných lapsů v překladu. Chybí snad doplnění o „českou“ stopu, možná formou dovětku. Jak již bylo naznačeno, Velveti měli velký vliv na Plastiky, ale nejen na ně. Možná to nebylo proveditelné kvůli licenčním podmínkám, nevím – v každém případě by si to ale zasloužilo zpracovat.
Knihu lze doporučit všem fanouškům kvalitní rockové muziky. Těm, kterým by nestačila, je k dispozici i u nás vydaná kniha Victora Bockrise a Gerarda Malangy Nadoraz, dále Reedova biografie (též od Bockrise) a Caleova autobiografie – ty ovšem česky nevyšly, a nejspíš ani nevyjdou. A samozřejmě poslech všech alb jak Velvetů, tak i sólových počinů jejich členů, a to i u nás vydaného LP Nico v Brně. Zaslouží si to, vždyť nedávno oslavili jak Cale, tak Reed sedmdesátiny.