Když v roce 2010 získal britskou Man Booker Prize Howard Jacobson, agentury psaly o tom, že cenu po dlouhých letech získal humorista za humoristický román. Kdo se ale do Jacobsonovy knihy začte, zjistí, že to není nic, u čeho by se za břicho popadal. Že to je vlastně román docela smutný, byť plný komických momentů. Nejsou tu gagy, jimž bychom se při čtení zasmáli, je to humor velmi vynalézavý, vyžadující od čtenáře pozornost i znalost kulturního, společenského a politického kontextu.

Do češtiny bylo dílo Howarda Jacobsona přeloženo poprvé (pochopitelně díky zisku Man Booker Prize) a doufejme, že ne naposledy: na výběr je z dalších deseti próz a pěti esejistických knih. Velký komerční efekt si od nich potenciální nakladatel ale slibovat asi nemůže, tedy rozhodně ne takový, jaký obvykle slibují překlady britského humoru, u Čechů poměrně oblíbeného. Háček je v tom, že Češi jej vnímají převážně přes podařené televizní seriály a už méně si uvědomují, že humor může mít subtilnější, preciznější, méně nápadnou formu. Takovou, jakou předvedl Jacobsonův slavnější krajan Ian McEwan v novele Amsterdam (mimochodem další humoristické próze, která kdy získala Booker Prize) nebo v nejnovějším románu Solar, který má s Finklerovskou otázkou leccos společného.

V prvé řadě to, že se zabývá ožehavým globálním politickým tématem a že je nahlíží očima lidí pomýlených či přímo účelově zaujatých. Jestliže u McEwana je to kvantový fyzik Michael Beard, který si na deklarovaném boji proti globálnímu oteplování založí kariéru, Jacobson na scénu uvádí postavu sice o dost sympatičtější, přesto však hnanou ambicemi a sebevzhlíživostí. Filozof Samuel Finkler je hvězdou debatních pořadů v BBC, sám je spoluautorem a moderátorem seriálu popularizujícího filozofii. Kromě toho dává okázale najevo, že ačkoliv je Žid, umí ve shodě s mnoha západoevropskými aktivisty pochopit nároky Palestinců včetně metod, jakými je chtějí dosáhnout v boji se „sionistickou armádní mašinerií“. Finkler trvá na tom, že Židé by se neměli tvářit jako národ nějak výjimečný (čímž má na mysli, že nejsou ani národem výjimečně trápeným), což dotáhne do absurdity založením Asociace zahanbených Židů, která se různými komickými akty snaží zpochybnit legitimitu Izraele a politiky osídlování a ve shodě se svým názvem dává najevo, že se cítí zahanbena a pohoršena jednáním většiny Židů. Jacobson – sám obhájce Izraele a jeho politiky vůči arabskému světu – tu sžíravě kritizuje mnohé současné židovské intelektuály a umělce podobného ražení; někteří britští kritici v karikaturách britských židovských umělců a myslitelů nacházejí jasné podobnosti s žijícími osobnostmi.

Sam Finkler však není hlavním hrdinou knihy. Tím je jeho vrstevník (oběma je něco málo přes padesát) a bývalý spolužák Julian Treslove, gój, který se Židům natolik obdivuje, závidí jim a zároveň sdílí jejich trápení, že se postupně cítí být také jedním z nich. Postava Treslova přibarvuje do extrémní karikaturní polohy postoje zase jiných evropských a amerických intelektuálů. Přesto je autorova ironie vůči Treslovovým sebeidentifikačním zmatkům docela laskavá a chápavá, rozhodně přívětivější než k Samu Finklerovi. Což ale neznamená, že se tomu nevysmívá. O neuroticky sebezpytné a bolestínské Treslovově povaze má čtenář jasno hned od úvodní klíčové scény, kdy jej na ulici kdosi přepadne a okrade o telefon a peněženku. Treslove z toho má dvojí trauma: za prvé se jednalo o ženu-lupičku a za druhé přitom cosi zamumlala, co si Treslove (spíše jen ve vlastní fantazii, nicméně autor nám pravdu nikdy neodhalí) později interpretuje jako slova „Seš Žid!“, a tudíž má další záminku k identifikování se vším židovským.

Třetím do party dlouholetých kamarádů, jejichž všednodenní peripetie sledujeme, je o generaci starší bývalý bulvární novinář Libor Ševčík, emigrant z Československa. Proslavil se nicméně v padesátých a šedesátých letech, kdy bulvár zdaleka neměl tak agresivní podobu jako dnes, šlo spíše o rozhovory, reportáže a referování ze života celebrit, s nimiž se Ševčík dokázal spřátelit, a získat si tím jistý věhlas. A také ideální (tj. inteligentní, krásnou a oddanou) manželku, která je na začátku románu právě po smrti a Ševčík se s tím neumí vyrovnat. Jestliže Julian a Sam jsou postavy převážně zesměšňované, zde Jacobson vytvořil trochu černobíle sympatického bonvivána (celoživotně věrného své ženě na rozdíl od ustavičně selhávajícího svobodného mládence Treslova a nevěrného manžela Finklera), kterého nicméně stesk po milované bytosti paralyzuje nezdravým a ve finále tragickým způsobem.

Také komickými skutky Juliana i Sama často problesknou temné okamžiky: tu se v novinách objeví zpráva, že frustrovaný židovský osadník postřílel palestinskou rodinu v autobuse, tu za Ševčíkem přijde jeho dávná přítelkyně, jejíhož vnuka jakýsi britský Arab postříkal žíravinou jen proto, že spatřil na jeho hlavě jarmulku. Jacobson skvěle vystihuje to zmatení pojmů a vypjaté emoce, které se ke všemu židovskému vážou. Důležité je, že tak činí se sympatickým nadhledem. Z debat o Izraeli a Palestincích záhy přeskočí k obřízce a k otázce, zda a jaký má vliv na sexuální výkon, „zahanbení Židé“ v rámci bojkotu Izraele kradou v obchodech izraelské potraviny, které pak vyhazují, a gestem, které má odstrašit od otevření muzea židovské kultury, je obalení kliky domovních dveří slaninou. Finklerovská otázka výmluvně dokazuje bonmot o tom, že nejlepší vtipy o Židech vymýšlejí sami Židi. Byť ty vtipy bývají hořké až k nesnesení.