Žena, smrt, vzpomínky – to je společný jmenovatel snad všech povídek ze souboru Paměť zlaté rybky (Goldfischgedächtnis) švýcarské prozaičky Monique Schwitterové. Prozaičky a herečky, spěchám dodat, protože divadlo světa, které tu jako autorka přesně volenými slovy, zámlkami a rafinovanými vypravěčskými postupy rozehrává před očima čtenáře, vede hned k další charakteristice těchto textových miniatur: jsou to dramatické scény.

Na ploše často i menší než deset stran jen málokdy dojde k nějaké převratné události – to zásadní se už dávno stalo. Teď jde o to, jak s tím žít. Základní otázku klade Schwitterová již titulem své knihy Paměť zlaté rybky – táže se tak po tom, co jsou nejtajnější lidská přání a jakou roli sehrávají v životě vzpomínky a zapomínání. Stvrzuje to i motto knihy, vlastně hned dvě – napoprvé Balzac: „Vzpomínky zkrášlují život; zapomínání ho činí snesitelným“ – a napodruhé Elias Canetti: „Vše, co člověk zapomněl, křičí ve snu o pomoc.“

Všechny příběhy jsou vystavěny kolem fatálních setkání, která člověka poznamenají na celý život. Výchozí situace, od nichž se příběh odvíjí, jsou na povídkovou knihu jaksepatří pestré: poslední návštěva u umírající přítelkyně, interview novinářky s podivínským básníkem, řeči dvou servírek krátce před zavíračkou, útěk stárnoucí herečky, náhle domluvené křtiny, domácí peklo s otcem alkoholikem. Všech čtrnáct příběhů stmeluje tematická spřízněnost, všechny jsou totiž v jádru převoditelné na základní konfigurace mezilidských vztahů: muž a žena, otec a dcera, matka a dítě. Nic převratného? Ovšem rozuzlení a přiřazení rolí bývá někdy značně překvapivé a autorka občas i na této pointě staví, takže se nesluší prozrazovat víc.

Schwitterová nepsychologizuje, nepitvá se v pocitech, jen přesně pojmenovává. Chladnokrevně řeže do živého masa; chvilku to trvá, než se objeví rudá krůpěj – a v tu chvíli se odmlčí. Jsou to většinou banální okolnosti, které zabrnkají na tu nejtenčí napjatou strunu ukrývanou hluboko v nitru. Stačí málo – a praskne.

Při četbě je s každým dalším příběhem stále jasnější, že Schwitterové jde především o postižení vztahů mezi lidmi, respektive o absenci těchto vztahů – v životě protagonistů často nefungují nebo bolestně scházejí. Blízkého člověka nejčastěji bere smrt, a kolik ta má podob: rakovina, autonehoda, ale i kariéra, alkohol, rozchod, porod mrtvého dítěte.

Kompozičně velmi výrazná, třebaže tematicky nijak výjimečná je titulní povídka Paměť zlaté rybky, která přináší zpověď dcery nenapravitelného alkoholika. Výmluvné, a přitom lakonicky odvyprávěné epizody z rodinného života (nedělní nudné výlety, otcův velký flám v den jeho pětatřicátin, opakovaná setkání s opilým otcem na ulici) pravidelně předěluje „refrén“ s tématem otcovy smrti. Dospívající dcera se za otce tak stydí, že si přeje jeho smrt. V tomto intermezzu se proměňuje perspektiva – zatímco v dějových epizodách autorka líčí, jak život s otcem prožívá děvče, toto litanické vzývání otcovy smrti, to už je hlas dospělé ženy, která si uvědomuje krutost a bezcitnost dítěte, jakým byla: „Často jsem vykládala, že můj otec je mrtvý. Snila jsem o tom, byla jsem si jista, představovala jsem si, přála jsem si, aby byl můj otec mrtvý.“ Schwitterová ale nikoho nešetří, rodinné prokletí se násobí, když se v polovině příběhu čtenář dozví, že matka onemocněla rakovinou. Závěrečná slova povídky, která pronáší otec k dceři, v sobě přesto nesou touhu po nápravě, po smíru.

Jak taky jinak se vzpomínkami žít? Obohacují nás i drásají a je na každém, jak se svým údělem naloží. Čtyřicátník z povídky Jeho dcera Máša žijící s rodinou v zahraničí stráví sobotní dopoledne s šestiletou dcerou a o málo starším synem jako obvykle – ráno vybere schránku a jdou na procházku. Tentokrát však najde v poště, kterou mu matka z domova jednou za měsíc přeposílá, dopis od pohřebního ústavu. Hrající si děti netuší, že vzpomínky v otcově mysli putují k jejich nevlastní sestře Máše, kterou před pětadvaceti lety porodila otcova první velká láska, bohužel jako mrtvý plod.

Jiná povídka zase odhaluje sílu vzpomínek a moc literatury, která lidskému životu propůjčuje nesmrtelnost. Marie je na návštěvě u své přítelkyně Charlotty, umírající na rakovinu. „Lottel“ diktuje Marii Náš příběh. Vše přitom vypráví jen Marie a text nepřináší žádné indicie, ze kterých by bylo zřejmé, zda Charlotte ještě žije, nebo je to setkání fiktivní.

Schwitterová se jako brilantní povídkářka představila již svou prvotinou Wenn’s schneit beim Krokodil (Když bude sněžit tak u krokodýla) z roku 2005, za niž získala Cenu Roberta Walsera. K jeho literárnímu odkazu se hlásí i v tomto svazku povídkou Její boty. Hold vzdává i jinému velikánovi švýcarské literatury, a to v závěrečném textu nazvaném Místo doslovu: Dinner s Dürrenmattem. Zůstaneme-li v autorčině rodném Švýcarsku, zavane z jejích řádků také stammovský chlad, jak jej čtenář zná třeba z Agnes nebo Krajiny náhodného žití. Hororové představy živené nepřekonatelným strachem dětí v rodině alkoholika zase upomínají na Aglaju Veteranyi a její prózu Proč se dítě vaří v kaši.

Paměť zlaté rybky není žádné oddechové čtení, ale vyplatí se po ní sáhnout pro její silné katarzní účinky. Nejčastěji ženské hrdinky jsou sympatické svou vnitřní silou, odhodláním, s jakým jdou nebojácně za poznáním sebe sama, třebaže je kruté. Někdy bývá i komické, jindy smutné, často obojí, ale je především poctivé a očistné.