Proč se dítě vaří v kaši? Otázka je to zdánlivě zcela nesmyslná, surrealistická, nelogická – ale nikoli pro hlavní hrdinku a vypravěčku stejnojmenné knihy. Hrůzostrašný příběh jí vypráví její sestra, ne však proto, aby ji vyděsila, ale aby odvedla její myšlenky od matky, cirkusové artistky, která visí během svého vystoupení pod šapitó pouze za vlasy a o kterou se vypravěčka (malá Aglaja?) k smrti bojí. Fascinující prvotina autorky rumunsko-maďarsko-cikánského původu, napsaná německy, vyšla poprvé v roce 1999. Záhy následovaly překlady do rumunštiny, maďarštiny, španělštiny, francouzštiny a slovenštiny, román se dočkal i divadelního zpracování, jež se s úspěchem hraje dodnes. Aglaja Veteranyi v knize vychází z vlastního dětství stráveného v cirkuse. Otec malé protagonistky je klaun, matka artistka. Rodina utekla z Ceauşeskova Rumunska za snem o lepším životě, jež se však ukáže být spíše iluzí. Nikde se necítí v bezpečí, pronásledují je neustálé obavy z rumunské tajné police, strach o příbuzné doma, obavy o děti. Harcují se z místa na místo a nikde nejsou doma, obklopuje je cizí, nepřátelský svět. Rodiče kladou dětem na srdce, aby nikomu nedůvěřovaly, s nikým nemluvily, nechodily samy ven, nehrály si s místními dětmi. Jediným symbolem domova a bezpečí se pro malou hrdinku stává matčin modrý šátek, který rozprostírá po hotelových pokojích a ubytovnách.

Debut Aglaji Veteranyi je napsaný velice zvláštním jazykem – plným imaginace, metafor a poetických, pestrobarevných obrazů, a přece velmi často úsečným, strohým až fragmentárním. Snad to má něco společného s faktem, že autorka kvůli neustálému stěhování nezískala žádné vzdělání, byla až do puberty negramotná a psanou němčinu si osvojila jako autodidakt. S objevením nového jazyka může být do jisté míry spojena i podivuhodná lehkost, která je pro její text příznačná, pravděpodobněji ale může souviset spíše i se zvolenou vypravěčskou optikou. Autorka se ohlíží za minulostí očima dítěte – zvědavého, někdy drzého, jindy vystrašeného, většinou nepříliš šťastného, vždycky však svým způsobem udiveného, fascinovaného okolním světem. Ostatně v jedné ze svých pozdějších povídek autorka píše: „Až budu velká, stanu se dítětem.“ Neobyčejně silně pak působí kontrast mezi lehkým, splavným vyjadřováním a obsahem plným tíhy, bolesti a smutku. Zajímavá – a důležitá – je rovněž vizuální podoba celého textu: objevují se v něm věty psané výhradně verzálkami, působící jako němé výkřiky, najdeme tu prázdná místa a celé nepotištěné stránky, které jako by naznačovaly, že na některé věci se prostě v dětství nedá myslet a v dospělosti se o nich nedá psát. Literatura má sice terapeutické účinky, všechna traumata však zahladit nedokáže. Zřejmě i proto zvolila Aglaja Veteranyi ve svých čtyřiceti letech dobrovolný odchod z tohoto světa. V češtině je dosud bohužel k dispozici pouze její prvotina, v bratislavském feministickém vydavatelství Aspekt však vyšel i román Polica posledných vydýchnutí (Das Regal der letzten Atemzüge) a sbírka krátkých prozaických textů, které ve slovenském vydání dostaly název Prečo nie som anjel.