Je ještě vůbec možné napsat o Franzi Kafkovi něco, co jsme dosud nečetli, neslyšeli a mohlo by nás mile překvapit? Michael Kumpfmüller dokazuje svým nejnovějším románem Nádhera života, že to lze. Zachycuje v něm Kafkovy poslední měsíce, ve kterých se již vážně nemocný spisovatel přiklání lásce a vydává se na svou poslední bitvu o život nezávislý na své rodině. Román, který sklidil u německých kritiků velký ohlas, vychází v květnu v nakladatelství Mladá fronta v českém překladu Věry Koubové.

V červenci přijíždí Franz Kafka za svými sestrami do lázní Müritz na pobřeží Baltského moře. Během ozdravného pobytu se seznámí s židovskou kuchařkou Dorou Diamantovou, která zde na prázdninovém táboře pečuje o děti z berlínského židovského domova. Přestože je Dora o patnáct let mladší, navážou spolu důvěrný vztah. Navzdory nemoci a nevoli rodičů se Kafka poprvé rozhodne společně žít se ženou, kterou miluje. Po několika týdnech Dořina napjatého očekávání, v nichž jsou jí jedinou radostí Franzovy dopisy, se oba opět sejdou v Berlíně, kde si Franz ponejprv pronajme vlastní pokoj, ale později se přestěhují do společné domácnosti. V Berlíně sice panují těžké časy hyperinflace a vzrůstajícího antisemitismu, Kafka zde však díky Doře prožívá jedno z nejkrásnějších období svého života.

Dora Diamantová byla až donedávna literární vědou poněkud opomíjena. Možná proto, že ona sama Kafkovi jako autorovi nepřikládala tak velkou váhu a po jeho smrti Maxu Brodovi neposkytla ke zveřejnění osobní korespondenci, neboť ji považovala za příliš intimní a bez literárního významu. Později se měla tato korespondence dostat do rukou gestapa a dodnes je považována za ztracenou. To, co Doře literární vědci mohou vyčítat – že v Kafkovi neviděla génia, jehož díla ovlivní velkou část literatury 20. století –, se v Kumpfmüllerově románu jeví velmi sympaticky. Totiž že ho milovala jako člověka, ne jako spisovatele. A právě milostný vztah Kafky s Dorou je hlavním tématem románu. Kumpfmüller svůj text samozřejmě opírá o důkladné studium Kafkových deníků, korespondence i sekundární literatury. Na těchto pilířích staví velmi rafinovaně svět svých postav. Střídá Dořinu perspektivu s Kafkovou, čímž příběh získává na intimitě a osvobozuje se od dokumentárnosti. V celém románu se tak nevyskytne ani jednou celé Kafkovo jméno, vystupuje zde jako doktor či Franz podle toho, jak se k němu Dora přibližuje. I díky tomu pomáhá autor čtenáři vymanit se z ustálených klišé a anekdot o Kafkovi a nabízí mu zcela neotřelý pohled na příběh, který jako by do Kafkova světa ani nepatřil.

Ačkoli spojení šťastný Kafka se jeví spíše jako oxymóron, v Berlíně s Dorou zřejmě nádheru života poznal. Její vitalita nedodává sílu jen jí, jež se o nemocného Kafku stará, vytváří útulnou atmosféru domova a bezpodmínečně ho miluje, ale i jemu přináší chuť žít a bojovat. Přestože Kafka už tou dobou není s to tvořit a během berlínského pobytu dokončí jen dvě povídky, jsou oba naplněni nadějí a plány do budoucna. A i poté, co jeho tuberkulóza pokročí natolik, že musí Berlín opustit a podrobit se léčení v sanatoriu nedaleko Vídně a později v Kierlingu, je mu Dora stále nablízku a pečuje o něj až do jeho smrti.

Dora byla pro Kafku jedinou ženou, se kterou si dokázal představit žít a mít s ní rodinu, snad i proto ji těsně před svou smrtí požádal o ruku. Jeho žádost byla ale Dořiným otcem odmítnuta. Kafkovy dřívější vztahy se často naplňovaly v dopisech a je snad trochu symbolické, že i se ženou, která mu byla nejblíže, si nakonec kvůli poškození hlasivek a hrtanu vyměňoval psané zprávy. Nakonec se tak přece jen odvrátil od života k psaní.

Nádhera života je velmi citlivě podaný příběh o velké lásce, a třebaže jeho tragické vyústění známe, stejně doufáme ve zvrat k lepšímu, jako bychom se o tom dozvídali poprvé. Nádheru života bychom mohli řadit k nejzdařilejším milostným románům, neboť Kumpfmüller se tu jednoduchým a precizním stylem obratně vyhýbá jakémukoli náznaku kýče či patosu a svou opravdovostí dojímá. Michael Kumpfmüller je skvělý vypravěč, jehož čtenář hltá každé slovo. A v knize opravdu najde to, co předznamenává její úvodní motto: „Je docela dobře myslitelné, že nádhera života leží kolem každého připravena vždy v celé své plnosti, avšak zastřená, v hloubce, neviditelná, velmi daleko. Ale leží tam, ne nepřátelská, ne vzpurná, ne hluchá. Je-li zavolána správným slovem, správným jménem, pak se dostaví. To je podstata kouzlení, které netvoří, ale přivolává.“ Franz Kafka, Deníky (1921).