Lesk a bída literárních festivalů (k mezinárodnímu festivalu City2Cities 2012 v Utrechtu)
City2Cities 2012

Lesk a bída literárních festivalů (k mezinárodnímu festivalu City2Cities 2012 v Utrechtu)

Festival City2Cities ve městě Utrecht dní literárně představuje dvě jiná evropská města (letos Barcelona a Praha). Konfrontuje se tu domácí a zahraniční literární tradice i současná literární scéna. Pro českou literaturu je to vzácná příležitost, jak proniknout k širšímu publiku.

Když se dva menší evropské národy s odlišným historickým i kulturním vývojem – zužme to rovnou na Čechy a Nizozemce – snaží seznámit blíž, narážejí především na oboustranné překážky: mají o sobě jen přibližnou představu založenou na celé sérii stereotypů (namátkou: tulipány, drogy, eutanazie na jedné straně, „východní blok/východní Evropa“, jinými slovy chudoba a nepořádek, a pak snad ještě pivo na straně druhé). Většina lidí si své stereotypy hýčká, o boření mýtů nestojí, svůj (zkreslený a zjednodušený) obraz si chce především stále znovu potvrzovat. Lidská zvídavost je přeceňovaná vlastnost – kdo se pohybuje mezi dvěma méně známými kulturami, naráží pravidelně na reakci: „Kdyby to bylo něco světoborného, už bych o tom určitě někdy slyšel.“ Proto chceme-li na festival věnovaný té druhé literatuře přitáhnout publikum, musíme stavět hlavně na známých jménech moderátorů a dalších domácích účastníků (byť – pokud jde o tu druhou kulturu – „nezatížených jakýmikoliv znalostmi“, jak se s mírnou nadsázkou říká nizozemsky) a na nejhrubších klišé. Nové a odstíněnější pohledy je třeba ordinovat s nejvyšší obezřetností a po kapkách. A vedle toho se postarat o dostatek odlehčujících prvků (hudbu, film, stánky se vším možným, ale i třeba debatu o fotbale, když je jedním z hostů Barcelona), protože na literaturu jako takovou samozřejmě pár tisíc lidí nenalákáme. (Vyznívá to možná ironicky, ale je to myšleno jako prosté konstatování skutečnosti.)

Pokus o bližší seznámení Čechů a Nizozemců prostřednictvím literatury se sice může opírat o slušnou řádku překladů oběma směry, ale vzájemná znalost aspoň pár jmen či titulů se omezuje na úzkou skupinu odborníků či literárních labužníků. Festival City2cities, kdy se ve městě Utrecht po několik dní literárně představují dvě jiná evropská města (letos Barcelona a Praha) a konfrontuje se tu domácí a zahraniční literární tradice i současná literární scéna, je proto výborný nápad. Pro českou literaturu je to vzácná příležitost, jak proniknout k širšímu publiku a neomezovat se na úzký okruh „štamgastů“ z okruhu krajanů, bohemistů a/nebo návštěvníků Českého centra. Při koncipování programu je třeba na podíl noviců české kultury v obecenstvu brát ohled, protože o jejich zaujetí tu právě jde.

Celebrita, nebo kvalita?
Jak tohle balancování mezi stereotypy a dávkováním nových informací dopadá v praxi? Známé osobnosti, které figurují ryze jako magnet pro publikum, se většinou nesnaží předstírat, že by měly ponětí o české literatuře, kultuře, historii. Někteří na okázalé neznalosti (a v podstatě i lhostejnosti) dokonce zakládají své vystoupení: a tak třeba důsledně komolí cizí jména (humor!), případně svůj příspěvek ke vzpomínkovému večeru na Václava Havla („Václav“ vyslov „faklaf“) zahájí větou: „Já samozřejmě o Havlovi nic moc nevím.“ To udělal amerikanista Maarten van Rossem, televizní osobnost s vlastním kabaretním pořadem, a vysloužil si tím od svého publika první salvu smíchu; odmítl ostatně mluvit anglicky s tím, že v cizím jazyce se špatně vtipkuje a to, co bude vykládat, čeští hosté stejně už znají – skutečně pak pojednal z rychlíku studenou válku a pád železné opony, přičemž v Československu to podle něj prasklo „někdy v polovině listopadu“. Jiný příklad: známému televiznímu moderátorovi literárních pořadů nejsou předsudky cizí, a tak komentuje organizační a technické zmatky před vystoupením výkřiky na mikrofon: „To víte, chaos, to je české, to k tomu tak nějak patří.“ (Mezi organizátory ani technickým personálem mimochodem nebyl jediný Čech.)

Jiná moderátorka naopak sama sebe označuje za „znalkyni české literatury“. Jáchyma Topola ovšem důsledně oslovuje „Jakím“, ptá se ho, zda v komunistickém vězení měli pivo, z Pražského jara 68 udělá „Czech Spring – něco jako teď probíhá v arabských zemích“ a projekci závěrečných scén z Havlova filmu Odcházení (s Vlastíkem Kleinem) provází pod dojmem filmu Občan Havel, což je její hlavní, ne-li jediný zdroj informací o Havlovi, vysvětlujícími výkřiky: „To není Havel, to má být Klaus!“

Chce svět být klamán?
Havel je i v Nizozemsku (jediná česká) opravdová celebrita, a tak na webu festivalu narazíme na tvrzení: „Prostřednictvím jeho bývalé spolupracovnice a dobré přítelkyně Edy Kriseové jsme v létě 2011 Havla pozvali, aby se tohoto večera v Utrechtu zúčastnil. Pozvání s povděkem přijal, ale upozornil na své chatrné zdraví; možná bude muset odříct.“ Podle Edy Kriseové, jedné z účinkujících havlovského večera, je to však celé naprostá lež. Jak je vidět, snaha přihřát se aspoň dodatečně v odlesku Havlovy slávy pronikla i do Nizozemska. Vlastně bychom na to měli být pyšní... Do kategorie matení publika patří i to, když známý vlámský spisovatel David Van Reybrouck, který měl vystupovat společně s Tomášem Zmeškalem, protože mu díky svým stykům v Kongu pomohl najít otce, pár dní před vystoupením ze zdravotních důvodů odřekne, ale jako lákadlo nadále figuruje i v nejčerstvěji aktualizované verzi programu (v té chvíli už je přitom vyprodáno, takže tržby by taková informace neohrozila).

Praha pro začátečníky
Stereotypy s vágními dojmy snoubí blog básnířky Hagar Peetersové, která zajela v březnu na čtyři dny do Prahy, aby o městě natočila dokument a nasbírala materiál pro sérii čtyř krátkých článků. Tak třeba třetí díl je věnován „babydropboxům“:

„O krutém osudu a babydropboxech
Dnes třetí díl série blogů Hagar Peetersové o její návštěvě Prahy. Tentokrát s šokující zprávou o něčem, co my tady v Nizozemsku vůbec neznáme: matky, které nevidí jinou cestu, než svého novorozence nechat v babydropboxu.
V Praze mají babydropboxy. Šeptá se, že jsou hlavně pro neplnoleté cikánské dívky. Devět měsíců musely váhat a čekat, devět měsíců se skrývat. Je to lepší než pak najít mrtvolku u popelnice. Je to horší, než je myslitelné. Je to nouzové řešení, tak absurdní a tak absolutní, jak jen nouzové řešení může být. Boxy, které se nacházejí ve zdech nemocnic, vypadají zvenku jako zvětšeniny okének, kde se u doktora odevzdává krev nebo moč. Na druhé straně vždycky sedí neviditelná a vlídná ošetřovatelka, která nalezence, nebo spíš odhozence přijme. Matka si to může ještě rozmyslet, ještě pár dní po tom uváženém zoufalém činu může jít do nemocnice a dítě si vzít. V poslední době se to stalo jednou. V posledních letech tak zachránili desítky miminek před smrtí, desítky matek před vypuzením z rodiny. Je to příznak bezradnosti, kterou Praha vykazuje vůči neurčitelné pozici svých cikánů.“

Zprostředkující roli mají osobnosti českého původu jako „mistr rozhlasového a televizního interview“ Martin Šimek nebo básnířka a překladatelka Jana Beranová. Jsou natolik integrovaní do nizozemské společnosti, že Nizozemcům představují češství v jakési předžvýkané, snáze stravitelné podobě (pomáhá k tomu i to, že po celá desetiletí měli s bývalým domovem jen velmi omezené kontakty). Pro Martina Šimka je to zase jedna příležitost uplatnit svůj emigrantský příběh a vzpomínky na Československo před rokem 1968. Napsal o tom před pár lety knížku s titulem De vuurvliegjes achterna (Za světluškami) a absolvoval v té souvislosti už šňůru vystoupení. Šedou totalitní Prahu, kterou si nizozemské publikum zřejmě ani skoro čtvrtstoletí po sametové revoluci nepřestává žádat, však evokuje i výtvarnice a esejistka Nicole Montagne, která strávila v zimě roku 1984 jako studentka v Praze pár měsíců a letos na podzim jí o bydlení u pražské rodiny „Kubik“ a vycházkách na Petřín s jakýmsi Václavem má vyjít kniha. Na festivalu má samostatné půlhodinové vystoupení. Naproti tomu na takového Marka Šindelku, který tu představuje novou generaci současné české literatury (a jehož čerstvou Magnesii Literu organizátoři festivalu tvrdošíjně přehlížejí), zbude deset minut přilepených k pořadu o Jiřím Weilovi. Renomovaný literární moderátor si Šindelkovu povídku Polaroid, která v souvislosti s festivalem vyšla v nizozemštině, zběžně pročítá přímo na jevišti, aspoň minimální zájem o současný vývoj v zemi i v literatuře se nesnaží ani předstírat.

České kapky
Literární Praha (potažmo česká literatura), to je totiž Kafka, případně teď čerstvě, pod vlivem bestselleru HHhH Francouze Laurenta Bineta protektorát a Heydrich (ovšem jména Kubiš a Gabčík po cizincích nechtějme – kdo se má zjišťovat s výslovností, kdo si je má pamatovat), nebo jinak šedé město úpějící pod komunistickou knutou. V každém případě to chce nějaký útlak. Všechno, co se této představě vymyká, je hořká medicína, kterou je třeba obalit přídechem něčeho známého. Podařilo se to Tomáši ZmeškaloviPatriku Ouředníkovi, protože moderátoři se u nich s úlevou opírají o jejich „nečeské“ zkušenosti – francouzské v případě Ouředníka, anglické a konžské u Zmeškala (a tak se moderátor Tomáše Zmeškala zeptá, zda píše i v jiných jazycích než česky a v jakém jazyce se mu zdají sny – jako by čeština nestačila!). Podařilo se to v rozhovoru Abdelkadera BenalihoJáchymem Topolem, protože postoj Benaliho (nizozemského spisovatele marockého původu) k jiným kulturám je zřejmě pružnější a otevřenější než u jiných moderátorů. Sympatické na něm je i to, že zásadně nesměšuje své vlastní psaní s moderováním: nevytváří atmosféru „mezi námi spisovateli“, ale soustřeďuje veškerou pozornost na kolegu. K Jáchymovi Topolovi se navíc v zahraničí přistupuje jako k „evropskému“ spisovateli: z českých hostů festivalu jedině jeho jméno figurovalo na plakátech, tričkách apod. Lžičku české literatury spolklo obecenstvo i v dvojrozhovoru Markéty Pilátové s nizozemsko-katalánskou spisovatelkou Laiou Fàbregas, protože tu byla pojítkem hispánská kultura. Na bedrech bohemisty a překladatele Keese Merckse spočíval delikátní úkol nakapat během festivalu do změti klišé a povrchností něco skutečných znalostí.

Překonávání jazykových přehrad
K nizozemským zvláštnostem patří, že podobné akce probíhají obvykle v angličtině. Je to pružnější (a levnější) než tlumočení, na druhé straně se tím rozhovory nutně zjednoduší a zploští, protože angličtina není pro nikoho ze zúčastněných mateřským jazykem. Nizozemci si o sobě sice se sebevědomím sobě vlastním myslí, že mluví anglicky skvěle, ale imitování holandského přízvuku patří mezi rodilými Angličany k oblíbeným komickým číslům. Poslouchat například, jak Nizozemec předčítá v angličtině, není o nic méně únavné než poslouchat čtení v české angličtině. (A ani s pasivní znalostí to není vždycky tak slavné: když Tomáš Zmeškal vyprávěl o setkání se svými konžskými sourozenci, takže „siblings“, optala se jedna Holanďanka po několika minutách šeptem své sousedky v hledišti: „Co je vlastně ten ,sibling´?“). Angloamerická hegemonie ovšem pronikla i do festivalového programu, když tu jako snad nejsilnější magnet vystoupil americký spisovatel Paul Auster (záminkou byla přednáška Reading The City).

Číst, číst, číst!
Co dodat? Může nám krvácet srdce z toho, že ze všech plánů na český filmový i divadelní program vypracovaný Českým centrem Haag/Rotterdam zbyla – ještě k tomu pod titulem „Kunderova Praha“ – jen projekce Nesnesitelné lehkosti bytí (protože šéf festivalu má ten film tak rád). Můžeme kroutit hlavou nad tím, že honoráře nizozemských moderátorských celebrit jdou na úkor českého doprovodného programu, když z festivalového rozpočtu současně jistě řádně odčerpá za Barcelonu „flamenková legenda“ Paco Peña či bestsellerový autor Carlos Ruiz Zafón. Může nám být líto, že organizátoři na poslední chvíli změnili časy nedělního festivalového finále tak, že z pěti českých spisovatelů bylo možné vidět nanejvýš tři. Ale stejně tak můžeme mít radost z toho, že k české literatuře v Utrechtu přinejmenším přičichly stovky lidí. Zvídavější z nich měli příležitost koupit si knihy přítomných českých autorů v nizozemském překladu (výtisky European Patrika OuředníkaPolaroidu Marka Šindelky se rozdávaly přítomným v sále zdarma), a tak se pouťová vřava festivalu nakonec snad přece jen obrátí v to, o co tu jde doopravdy: o knihy, které promlouvají ke čtenářům v tichu a bezprostředně, svébytným a univerzálně srozumitelným jazykem literatury.