Oba se zadíváme na opačný konec suterénu. Brána je skrytá vpravo za garáží 1. Pach vlašského ořechu je tak pronikavý, že od Harryho na krok ustoupím. Podle mých hodinek nám zbývají ještě tak tři hodiny, než by měla dodávka dorazit. Přesto se mě zmocňuje nervozita, zatímco Harry se v mojí přítomnosti trochu uklidní. Každopádně zastrčí zbraň a dlouze vydechne.
„Je ten chlapík už vzhůru, co myslíš?“
„Pochybuju,“ odpovím. „Jestli přes den pracuje, tak bude vstávat až tak za hodinu.“
„Za hodinu.“
„Přibližně.“
„Ale mohl by i dřív.“
„Mohl, určitě, to by mohl. Ale upřímně řečeno pochybuju. Podle toho, jak si vzpomínám ještě na dobu, než jsem sem nastoupil, tak si myslím, že ne.“
„Ten chlap si teda klidně chrápe.“
„Nejspíš.“
Pět minut nato zvednu prst k uchu. „Slyšíš?“
„Co?“ vyděsí se Harry a rozhlíží se.
„Ten zvuk, když si odmyslíš bzukot, co jde od světel.“
Harry vypadá, jako by hluboce dumal nad touto záhadou. Sedí na židli, já na stoličce, dveře do pokoje mezi námi. Na okraji stovek metrů čtverečních prázdna, které co nevidět ožijí. Máme na sobě fešácky vykartáčovanou uniformu, čistíme ji každý den, předpis je předpis, v tom jsme s Harrym dojemně zajedno. Hlídače koneckonců dělá uniforma. Uniforma a zbraň.

10

Stojím s lehce rozkročenýma nohama, ochably a podlamují se mi. V okamžiku, kdy se začne otevírat vstupní brána, mám pocit, že snad omdlím. Jakmile se masivní zábrana odlepí od země, oslní mě sluneční svit, který se od posledního zásobování očividně hromadil před branou a najednou jako přílivová vlna vší silou proudí dovnitř. Postavím se jí tváří v tvář. Vezme mi dech, chci se otočit, zavřená víčka mě pálí. Skloním hlavu. Namířím pistolí daleko před sebe; přehnaný dojem tím bezpochyby neudělám, ale ten postoj mě drží na nohou. Dodávka vjede do sklepa, slyším, jak diesel burácí mezi zdmi a vyplňuje veškerou prázdnotu. Vzpírám se dalšímu náporu na smysly. Mlhavě vnímám pohyb brány v opačném směru, znovu se setmí. Ozve se rána a motor, který se mi přiblížil až ke kolenům, zmlkne. Zamrkám, na sítnici mi poskakují skvrny. Brána se dotkne betonu, dvě ohromné síly tlačí proti sobě. Potom se rozhostí ticho. Skoro ticho: pod kapotou nepřestává cvakat smršťující se kov. Taky je zřetelně slyšet, jak si řidič píská a Harry zhluboka oddychuje, jako by předtím dlouze a nahlas křičel.

Dodávka vypadá jako obvykle, je to model, který organizace běžně používá. Člověku dělá dobře znovu vidět známé logo v impozantní velikosti. Jsme součástí velké, široce rozvětvené rodiny, která se pyšní dlouholetými zkušenostmi a dokáže přežít i v bouřlivých časech. Vůz vypadá umytě, a pokud to mohu na první pohled odhadnout, nejeví známky poškození v důsledku dění tam venku. Ani stopa po násilí nebo třeba po chemickém spadu. Stojí tu v podzemí a leskne se, jako by mezi námi zničehonic přistála mimozemská loď.
„Nazdárek,“ zahlaholí mladý řidič, jen co otevře dveře dokořán. „Vítací výbor. Všechno v richtiku, chlapi?“
„Žádný řečičky,“ okřikne ho Harry, který stojí stranou za dodávkou. „Víš zatraceně dobře, co se od tebe očekává. Drž zobák a vylož proviant.“

Zatímco mluví, začne už si mladík zase vesele pískat a vyleze z auta. Ukáže průkazku okolo krku i tu v ruce. K mému překvapení na sobě nemá uniformu, stejně jako minule. Mám chuť to říct Harrymu, ale ten si toho samozřejmě taky všiml. Naposledy to bylo někdy uprostřed léta a vyhrnuté rukávy od košile jsme chápali jako důsledek nového, nám neznámého nařízení, díky němuž si zásobovači směli v dlouhotrvajících vedrech odložit sako. Ale tentokrát nedokážu najít žádné logické vysvětlení pro jeho plandavý svetr a neforemné kalhoty, i když obojí v oficiální, modré barvě, a už vůbec ne pro sportovní obuv. Je to tentýž mladík? Tihle výrostci s poďobanou pletí jsou od sebe skoro k nerozeznání. Všichni začínají u zásobování.

Ty boty se mi vůbec nelíbí. Kromě toho jsou úplně čisté, ani hrudka bláta na nich není, navíc u člověka zvyklého pohybovat se po těch nejnepředstavitelnějších štacích. Sevřu zbraň, až mi zbělají klouby, mířím mu přímo mezi lopatky, zatímco mladík kráčí k zadní části vozu. Mezi lopatky, doprostřed těla, abych ho i při rychlém pohybu ještě stihl zasáhnout. V duchu ho zapřísahám, aby hlavně žádný takový pohyb neudělal.

Uvědomím si, že se na mě Harry dívá, od krku k obličeji se mu rozlily tmavočervené skvrny. „Co tam okouníš?“
„Má tenisky,“ řeknu.
„Hej ty, počkej!“
Mladík zůstane stát s rukou na klice zadních dveří. Harry mi naznačí pistolí, abych se přesunul k zadní části dodávky, jak bylo domluveno. Mezitím přemýšlím, jestli mám zakročit: Ještě nikdy jsem neviděl nikoho z organizace v teniskách. Co když to Harry nevyhodnotí správně.
Mladík se nehýbe, jenom mě v klidu pobaveně sleduje očima. Jakmile zaujmu tu správnou pozici, ještě než otevře dveře, přikáže mu Harry: „Zuj se.“
Muž se nevěřícně ohlédne, už ale pochopil, že nemá na vybranou.
„Proč máš tenisky?“
„Co mi dají, to si vezmu.“
„Patří organizaci?“
„Moje nejsou… Copak jsem je minule neměl?“ skopne boty Harrymu k nohám tak obratně, že přistanou na podrážce. „Možná nejsou na kůži peníze. Co já vím.“
Harry si dřepne a začne obuv zkoumat. Je docela obyčejná a nepochybně levnější než naše. Strčí do bot ruku. Potom zkontroluje podpatky. Nakonec mi ukáže skvrnu na podrážce, tuším, že je to logo, ale stojím moc daleko.
Mladík se znovu obuje, přitom si pobrukuje.
Už to chci mít za sebou. Kéž konečně otevře ty dveře, ať už veze cokoli.
Harry a já klečíme na levém koleni, abychom se mohli krýt v případě, že by vypukla divoká přestřelka. Kdyby měl bombu, my už o tom nebudeme vědět, protože nás roztrhá na cucky. Jak ale mám poznat, že máme co do činění s namátkovou kontrolou, netuším.
„Přestaň si broukat,“ řeknu.
„Klídek,“ odpoví mi a otevře dveře tak, aby se nezavíraly. Uvědomuju si, že ještě žiju, srdce mi buší víc než jindy. Harry vstane, zbraň v natažených pažích trhavě kopíruje pohyb jeho očí, jimiž bloudí po naložených zásobách.
„Tak co, šéfe?“ ozve se mladík po chvíli.
Harry přikývne, obličej zvlhlý potem, mladík si začne pískat a nakloní se dovnitř vozu. Vidím několik různobarevných přepravek z tvrdého plastu plných jídla. Snad proto, že jsme jenom dva, není náš příděl v přepravce; muž popadne kartonovou krabici a sem tam do ní něco přendá. Nakonec sáhne někam na stranu a vytáhne tašku. „Droždí a mouka, sušenky žádné,“ prohlásí nahlas spíš pro sebe. Prázdnou tašku zmuchlá a strčí ji do kapsy u kalhot.

Když na zem postaví i láhve s vodou, vyzve ho Harry, aby nastoupil zpátky do auta. Míří na něho, zatímco já s kartonovou krabicí spěchám pryč. Po několika krocích ale cítím, jak se dno rozevírá pod tíhou nákladu: aniž bych zpomalil, nakloním se i s krabicí k zemi a strčím pod ni ruku, ale i tak něco vypadne dolů na beton, nedokážu tomu nezabránit. Ozve se pronikavá rána. Neohlédnu se a utíkám k číslu 22, kde postavím krabici do garáže paní Privalové. Harryho se zmocní panika, volnou rukou odtáhne balenou vodu o pár metrů dál a křičí: „Honem pryč!“
Rachot a světlo vybuchnou s novou silou, zase je tu ten nepříjemně známý pocit, i když tentokrát snesitelnější než předtím. Hrozba se vzdaluje. Za sebou zanechává příslib klidu a míru.

11

Když oči znovu přivyknou skoro absolutní tmě v podzemí, spatřím Harryho skrytého za balenou vodou. Všechno napětí z něho spadlo, rukou namířenou k bráně se ochable opírá o láhve.
Podařilo se, výstřel nepadl.
Mezi námi na zemi vidím tmavou skvrnu. Pořád ještě zmožený všemi těmi událostmi nemám sílu hádat, co by to mohlo být; prozatím se spokojím s konstatováním: tmavá skvrna. Čekám bez hnutí, až se Harry otočí a všimne si jí. Neznámá vůně mi zatím váhavě proudí do nosu a dráždí mě. Málem se mi podlomí kolena, když mi dojde, že jsem ucítil jahody. Ta představa je k nevydržení. Samovolně zamířím tím směrem. Lícní kosti se mi chvějí, ústa mám okamžitě plná slin.

Harry si toho taky stihl všimnout, a aniž by jeden z nás promluvil, dřepíme najednou oba dva nad skvrnou a zíráme ohromeně na tmavěrudou hmotu, z níž tu a tam trčí střep.
„Cítím jahody.“
„Jenom klid,“ nabádá mě Harry.
Nechápu, proč má pořád v ruce pistoli.
„Dojdi pro lžíci. Počkám na tebe. Slibuju.“

Zatímco spěchám do pokoje, zkouším si vybavit, jak už jsme tu dlouho a kdy jsme naposledy ochutnali cukr. Vzpomínám si jen mlhavě, nedokážu mozek odpoutat od toho, co nás čeká. Najdu kávovou lžičku, jedinou, co máme, je pokrytá hnědou usazeninou, používáme ji spíš výjimečně. Běžím s ní nazpátek.
„Vyndal jsem pár střepů.“ Kousky skla, olízané nebo otřené prstem, si naskládal k nohám jako ohryzané kuřecí kosti. „Víc jsem neměl,“ ujišťuje mě. „Jenom z toho skla.“
Sednu si na bobek proti němu. „Jak to uděláme?“ zeptám se. Mám na mysli, jestli marmeládu přendáme do jiné nádobky a schováme si ji na chleba s máslem. Kolik jí budeme jíst denně? Jednu lžičku dohromady, každý po lžičce? Je třeba si to dobře promyslet, v hlavě mi ale hučí tak, že se nedokážu zeptat.

Harry opatrně ponoří lžičku do kašovité hmoty a přiblíží ji ke mně, myslím, že na oplátku za to, co stihl slízat ze střepů. Jakmile ucítím v puse jahodovou hmotu, zapomenu na kousky skla, zatlačím jazykem proti patru a mocně polknu. Projede mnou šok, ústa se mi samovolně otevřou, chuť je tak výrazná, že je třeba se jí částečně zbavit: sedím a vydechuju jahody a cukr, jako když supí pes, aby se ochladil. V žilách cítím euforii, Harry si mezitím taky nabere. Dívá se mi přitom přímo do očí. Víme přesně, co ten druhý cítí.
Ještě jednu lžičku, pro mě.
V nábožném tichu a souznění, skoro jako bychom dodržovali jakýsi rituál, všechno sníme. Lžička pro Harryho, lžička pro mě. Rozlehlý suterén zmizí ve vlastní prázdnotě. Odkud vzal řidič dodávky marmeládu, nás netrápí ani v nejmenším. V posledních seškrabaných zbytcích je betonový prach, ale nám to nevadí, v slaďounkém rosolu se snadno spolkne a jeho pachuť se rozplyne.