Jan Kosek (1958), vysokoškolský učitel sociální psychologie a sociologie práva, je autorem řady knih (Sociální psychologie pro právníky, Věda je to určitě, ale o čem? a Člověk je (ne)tvor společenský), divadelních her, básní či pohádek. Jeho zatím poslední titul nese název Právo (n)a předsudek: historické, filozofické, sociálně psychologické, kulturní a právnické souvislosti stereotypů a předsudků. Kniha pojednává o kulturních a historických kořenech předsudků, a to v jejich významu negativním i pozitivním. Autor zdůrazňuje, že stereotypy a předsudky jsou „integrální součást našeho já a našeho my“, a mnohé smutné historické příklady jejich ničivé a vraždedné síly podle něj neznamenají, že bychom se v životě bez nich zcela obešli. Polemizuje také s představou, že by předsudky mohly být s postupující vzdělaností vymýceny, jak si představovali osvícenci. Ústřední pozornost přitom věnuje římskému a křesťanskému antijudaismu, transformovanému v moderní antijudaismus. Píše ale také o současných výzkumech „národních mentalit“ nebo o tom, jak byli starými Řeky a Římany vnímáni barbaři, záslužně přitom široce referuje o Tacitově spisu o Germánech (viz také recenzi na Strach z barbarů).

Kosek se přitom odvolává na texty z oborů psychologie (Jung, Freud, Frankl, a zvláště G. Allport) nebo kulturní antropologie (C. Lévi-Strauss), stranou nenechává ani hudbu, film a hlavně literaturou (např. Kundera, Dostojevskij, Zeyer). Kniha je psána srozumitelně, autor realisticky pohlíží na „lidské univerzálie“ i na možnost řešení konkrétních konfliktů soudobého světa (o představě, že se izralesko-arabský konflikt vyřeší odstěhováním většiny Židů a že ti zbylí budou žít „v demokratickém palestinském státě“, právem tvrdí, že ji snad ani nelze označit za „naivní“).

Vytknout knize můžeme některé faktografické nepřesnosti (kardinál Špidlík se jmenoval Tomáš, a ne Josef), i místa, s nimiž by se dalo polemizovat (zrovna pro Todorovovo Dobytí Ameriky. Problém druhého podle mne tak zcela neplatí Koskovo tvrzení, že se zde uplatnil předsudek naruby: „My jsme ti zlí, oni jsou ti dobří). A cenou za interdisciplinaritu Koskovy knihy je jistá povrchnost některých pasáží: charakteristika Babičky Boženy Němcové i Haškova Švejka se opírá hlavně o interpretace Josefa Jedličky, které jsou sice pozoruhodné, ale zůstávat jen u nich je trochu málo: i v Babičce se přeci jen skrývají temné tóny, jak na to upozornil Václav Černý (Kosek ho zmiňuje, ale jeho Knížku o Babičce nejspíš v ruce neměl); a co se týká Švejka, existují dnes i mnohem podnětnější a hlubší pohledy na tuto postavu (především J. Chalupeckého, Zdeňka Mathausera či P. Blažíčka).

Co se pak týká samotného pozitivního chápání předsudků, autor se sice dlouze rozepisuje o Hans-Georgu Gadamerovi, ale jen málo pozornosti věnuje tomu, co mu předcházelo, totiž konceptům A. de Tocquevilla či E. Burka. Přitom právě jejich myšlenky u nás měly – zřejmě i prostřednictvím G. K. Chestertona – v meziválečném období silnou rezonanci u autorů jako Karel Čapek („Je mnoho předsudků, které jsou stejně užitečné a dobré jako kterékoli jiné poznání“) nebo Ferdinand Peroutka („Lid je anonymní a mlčky nese na sobě pořádek světa a udržuje souvislost věcí tam, kde by hlasití filosofové svět roznesli. Rozhodně ať raději vládne lid než poválečná filosofie“). Je chvályhodné, že Kosek se u nás opět snaží takto chápané předsudky zdrženlivě hájit, je ale možná škoda, že opomněl domácí českou tradici, na niž (nevědomě?) navazuje.