Ve své do češtiny nejnověji přeložené knize Strach z barbarů. Kulturní rozmanitost, identita a střet civilizací se sémiotik Tzvetan Todorov (1939) zabývá tématem vztahu kultury, civilizace a barbarství. Začíná přitom až u starých Řeků a jejich vztahu k barbarům. Řekové v autorově interpretaci chápali barbary jako ty, „kdo neuznávají, že ostatní jsou lidské bytosti jako oni, považují je téměř za zvířata a pojídají je, nebo je mají za neschopné uvažování, a tedy vyjednávání (raději bojují), jsou nehodni svobodného života (jsou poddanými tyrana), navštěvují jen své pokrevní příbuzné a neznají městský život, řídící se obecnými zákony; vražda vlastního rodiče a incest jsou kategorie, jež u zvířat neexistují, a lidé, kteří se jich dopouštějí, se jim začínají podobat“. Sám Todorov ovšem tvrdí, že barbarství zůstává součástí lidské povahy, a dokud neuznáme, že „nelidskost je součástí lidství, žijeme v milosrdné lži“. Podle něj žádná kultura není sama o sobě barbarská, žádný národ není jednou provždy civilizovaný, všichni se mohou stát jak barbary, tak civilizovanými lidmi.

Dále shrnuje a diskutuje některá starší i novější pojednání o tomto tématu od autorů jako Johann Gottfried Herder (spolu s Patočkou říká, že nebyl „nepřítelem osvícenského myšlení, ale představuje jeho vřelejší verzi“), C. Lévi-Strauss (autor polemizuje s jeho výrokem, že „barbarem je člověk věřící v barbarství“), Alain Finkielkraut nebo nedávno česky vydaná Oriana Fallaci. Tato část knihy je relativně nejlepší, i když v ní nenajdeme nic příliš originálního, a dokonce místy klišé jako „jestliže umění nebo myšlení dosáhnou určité hloubky, stávají se univerzálními“. Navíc v něm podle mne mnoho podstatného chybí: Todorov si nevšímá třeba ambivalentního vztahu „civilizovaných“ lidí k barbarům, který přitom dříve sám popsal ve své výborné knize Dobytí Ameriky. Problém druhého: indiáni byli pro Evropany střídavě bytostmi žijícími v původním rajském stavu lidského bytí a ne-lidmi blízkými zvířatům. Tento pozoruhodný jev přitom můžeme vystopovat už v antice. Když psal kupříkladu historik P. Cornelius Tacitus (asi 57 – asi 117) o barbarských Germánech, ač je skutečně považoval za barbary, jeho text přímo překypuje kritickými narážkami na římskou společnost jeho současníků. Pokud tedy uváděl, že „omezovat počet dětí nebo nebo zabít některé z dětí je u nich považováno za hanebnost“, poukazoval na jev, který byl výrazným problémem římské společnosti v jeho době. Jinde zase dával do kontrastu římskou rozmařilost a prosté zvyky Germánů: „Pokrmy jsou prosté: plané ovoce, čerstvě ulovená zvěřina a tvaroh.“ Římané sami přitom cítili jistý „komplex méněcennosti“ ve vztahu k Řekům, ve vztahu k nim byli zase „barbary“ dlouho oni sami. Proto kupříkladu slavný Cicero na úvod jednoho svého spisu, který výhradně čerpá právě z řecké filozofie, cítil povinnost pronést toto podivné prohlášení: „Ne že bych považoval za nemožné naučit se filozofii z řecké literatury a od řeckých odborníků, ale vždy jsem soudil, že naši lidé došli ve všem sami od sebe k moudřejším závěrům než Řekové nebo že zlepšili to, co od nich přijali, pokud ovšem dospěli k názoru, že stojí za to zabývat se tím.“ Pokud to někomu připadá jako příliš vzdálený a odtažitý problém, je možné připomenout, že i čeští obrozenci, jako přítel K. Havlíčka Borovského Vilém Gabler, velmi podobně argumentovali, když chtěli vysvětlit, ale především sami před sebou a národem omluvit, proč nepotřebujeme „německou“ filozofii: „nebažím po německé filozofii, maje za to, že zdravý, český rozum jest lepší než německé mudrctví… kdybychom filozofie co vědy i také docela neměli, snad přece ještě dojdeme tam, kde stojí Němci“. Při přihlédnutí k těmto ambivalentním a stále se vracejícím vzorcům mohlo být Todorovo pojetí vztahu civilizace a barbarství plastičtější.

V dalších částech knihy se pak už autor věnuje aktuálním politickým otázkám a kauzám, jako je papežův projev v Řeznu, vraždy v Amsterodamu či válka v Iráku a mučení vězňů v Abú Ghrajbu. Tato část knihy pro mne byla zklamáním, protože zvláště v kapitole o Americe text přechází v protiamerický pamflet, který bych od člověka Todorovova formátu nečekal. Američany, kteří jsou dnes ne náhodou často popisování jako jacísi noví Římané, líčí takřka jako novodobé barbary, bestiálně mučící své oběti, aniž by alespoň trochu vzal v úvahu, že útoky, jež teroristé připravovali a jimž se i díky jistě diskutabilním formám výslechu podařilo zabránit, měly z obětí udělat ne jen nelidské barbary, ale mrtvá těla. (Události v Abú Ghrajbu dnes mnohem zajímavěji interpetuje třeba psycholog P. Zimbardo, a proti Todorovovi můžu citovat dokonce i levicového intelektuála S. Žižeka, který praví: „skutečnost, že mučení v Abú Ghrajb přerostlo ve veřejný skandál, který zahnal americkou vládu do defenzívy, byla sama o sobě pozitivním signálem – ve skutečně totalitárním režimu by se tento případ ututlal“.)

Pokud se v oficiální anotaci Strachu z barbarů píše, že jde o knihu „mimořádně inspirativní“, tak bohužel musím konstatovat, že s tím rozhodně nesouhlasím, a z knih, jež zatím Todorovovi česky vyšly, si troufám označit ji na nejhorší, nebo – lépe řečeno – za nejméně povedenou.