Po knihách Okcidentalismus: západ očima nepřátel, Vraždě v Amsterodamu a slovenském Zrodu moderného Japonska letos česky vyšla další kniha pozoruhodného novináře a profesora na Bard University Iana Burumy. Krocení bohů: náboženství a demokracie na třech kontinentech pojednává o místu organizovaného náboženství ve veřejné sféře. Zkoumá přitom dějiny vztahů církve a státu v USA a Evropě, úlohu náboženství v politice Číny a Japonska a rostoucí vliv islámu v současné Evropě. Polemizuje přitom jak s pohrdáním americkou kulturou a démonizací údajně příliš velkého významu, který mají ve Spojených státech křesťané. Američtí pravicoví křesťané podle autora „možná nejsou liberální, ale přesto vyznávají víru v demokracii“; a na příkladu Martina Luthera Kinga mladšího je podle něj patrné, že „projevy náboženských názorů v politice jsou legitimní, pokud tyto názory utvářejí postoje, jež podléhají rozumu“. Zkrátka propast mezi Evropou a Spojenými státy není dle Burumy tak hluboká, jak bychom možná předpokládali. Všude se lidé snaží zvládat zmatky rychle se měnícího světa tak, že sahají po pevné identitě založené na rase, náboženství či národní kultuře.

U Číny Buruma zdůrazňuje, že Evropané si dlouho idealizovali konfuciánství, zatímco Číňané v něm viděli hlavní překážku vědy a demokracie. Co se týká budoucnosti demokracie v této zemi, podle autora jí nesmí stát v cestě žádné náboženství, ani buddhismus, taoismus, křesťanství, ani víra v konfuciánskou etiku. Pomoci by snad mohla konfuciánská etika ve smyslu benevolence, loajality a sebeovládání. To by však znamenalo, že by se „političtí vůdci museli vzdát svých autoritářských nároků na morální a duchovní život občanů“. V tomto ohledu jsou ale „současní vládci Číny stejně tradiční jako dlouhá řada císařů a konfuciánských mandarínů před nimi“.

Dále pak autor odmítá také démonizaci muslimů. Tvrdí, že atentátníci odvolávající se na islám s jeho tradičními formami mají jen málo společného, jde o velmi moderní formu islámu. Právem také tvrdí, že „pro mnohé muslimy není demokracie ani nová, ani cizí“. Kupříkladu indická populace čítá okolo 150 milionů muslimů, a i když má indický systém vlády daleko k dokonalosti, jeho nedostatky nemají nic společného s Koránem. Upozorňuje přitom na paradox, že muslimové dnes doplácejí na dlouhé panování katolické církve ve Francii. Voltairův výrok „Zničte tu ohavnost“, namířený proti autoritě katolických kněží, se v současnosti uplatňuje proti ženám, které na státních školách nosí šátky. Jak dodává Buruma, „jako obranu křesťanstva“ to ovšem Voltaire rozhodně nemyslel (s tím souvisí i Burumův postřeh, že liberální Evropané dnes nacházejí v boji proti islámu společnou řeč s konzervativci).

Svou knihu autor uzavírá tím, že pokud věříme v odluku církve od státu, což by „všichni demokraté měli“, je namístě zdrženlivost s ohledem na náboženské názory ostatních. Znamená to ponechat teologii věřícím a soustředit se na pravidla demokratické hry (ostatně „být anglikánem nevyžaduje ani tolik víru, jako podrobení se jistým národním zvykům“). Odvolává se přitom na Konfuciův výrok: „Jak můžeš sloužit duchům, když dosud neumíš sloužit lidem?“. A analogicky radí: nechme duchy stranou, dokud nebudeme vědět, jak nejlépe sloužit lidem. Krocení bohů je kniha, která nepřichází s černobílými hodnoceními či jednoznačnými soudy, naopak vztah náboženství a politiky znázorňuje v jeho proměnlivosti a takřka nekonečné variabilitě. Autor o sobě prozrazuje, že nepreferuje polyteismus před monoteismem, ale v nadsázce dodává, že mu prý připadá moudré „vsadit na jistotu“ a svěřit se „více než jednomu bohu“; není ani militantní ateista, a když přijde řeč na náboženství, obléká si „bezpečný plášť agnosticismu“. Burumovy skeptické názory mohou někomu možná zavánět až cynismem, ale podle mne je důležité, aby byl jeho klidný hlas uprostřed současného vášněmi zmítaného světa slyšet.