iLiteratura: Je tvá první kniha Mácha: Deníky – Turistický průvodce, nominovaná na Cenu Jiřího Ortena, skutečně tvým prvním beletristickým textem?
Jaroslav Balvín: Je, i když jako teenager jsem psal básničky, texty pro svoji kapelu atd. Na základce i na gymplu jsem byl myslím takovej druhej nejlepší ve slohu, po Jirkovi Broklovi, to je dnes už dlouholetý kytarista labskoústecké punkrockové skupiny Houba. Snad se i pár slohů poslalo do literárních soutěží, ale s příchodem na vysokou školu jsem všeho nechal, protože mě úplně pohltilo studium umění a filozofie. Možná se nějaký ten předešlý tvůrčí „drive“, ač se to zdá neuvěřitelné, ventiloval v psaní odborných textů v rámci seminárních prací, později do studentských a vědeckých časopisů a sborníků. A už na vejšce jsem začal psát o výtvarném umění do regionálních periodik a recenze knih na Portál české literatury. Vysokoškolské prostředí je takové zvláštní, umělé, Hesseho Hra se skleněnými perlami, a až když člověk ze školy vyjde, zjistí, že svět je vlastně úplně jinde, než jak mu to učitelé, byť třeba vážené persony, předkládali. Já jsem se na vejšce např. skoro vůbec nestaral o svůj vzhled, o sexuální preference, o to, abych měl ostré lokty, o peníze atd.; jenže o tom pak život je, hlavně ten takřečený produktivní. Takže vlastně až v nějakých šestadvaceti mě dohnalo něco, co už většina mých vrstevníků měla dávno obšlápnuto, protože málokdo v mém okolí studium „žral“ tak jako já. Přes tenhle životní náraz jsem se dostal k beletrii, jednak jsem zase začal číst neodborné knížky a tak nějak spontánně začal psát Mácha: Deníky. Jsem velmi pragmatický, a když něco dělám, tak vždycky s cílem, že to musí mít nějaký výsledek. Takže jsem na textu docela makal, nebylo to, jako že jsem si občas něco zapsal do deníčku. Psal jsem to zkrátka s pevnou vůlí, aby mi to potom taky někdo vydal.

iLiteratura: V jakých nákladech tvé beletristické knihy přibližně vyšly? Zajímáš se o to, jak dobře se prodávají?
Jaroslav Balvín: Samozřejmě, že mě to zajímá: vydávají se v malých nákladech a prodávají se málo, v řádech několika stovek kusů. Myslím si ale, že pro začínající autory je to dnes celkem běžné, ne-li nadstandardní číslo, pokud nejsou tlačeni zavedenými nakladatelstvími, která si mohou dovolit platit propagaci. A pak jsou hvězdy jako Petra Soukupová, které se nějakým způsobem strefí do očekávání čtenářů. Podle mě je takový úspěch strašně nevyzpytatelný a nevykalkulovatelný, začínající autor je vždycky sázka do loterie. Jakmile ale někdo prorazí, prodá třeba tisíc kusů, tak se pak donekonečna opakuje ve sdělovacích prostředcích a na to se pak nabaluje počet prodaných výtisků jako sněhová koule.

iLiteratura: Ty se se svým vydavatelem asi znáš osobně?
Jaroslav Balvín: No jasně.

iLiteratura: Nebo spíš i vydavatelství vzniklo kvůli vydání tvé knížky.
Jaroslav Balvín: Novelu bohemiku založil v roce 2009 publicista Zdenko Pavelka, který odcházel z pozice editora Salonu Práva. My jsme se, řekl bych, sešli v nějakém uzlovém bodě, kdy se nám oběma lámal život. O sobě jsem už mluvil, vyšel jsem zrovna ze školy, a on chtěl začít vydávat české knížky, protože s českými autory dlouhodobě spolupracoval; řekl bych, že objevil nebo zpopularizoval třeba Rudiše nebo Zábranského. Tak si asi řekl, že by mohl tohle svoje… (smích) nadání taky nějakým způsobem zhodnotit, a založil si vlastní nakladatelství. Já psal do Salonu několik let a ke konci Pavelkova působení jsem mu poslal recenzi, která byla de facto výňatkem z rukopisu Mácha: Deníků o knížce Dagmar Štětinové o Lori jakožto múze K. H. M. Zdenka to zaujalo a vyžádal si celý rukopis, líbil se mu a rozhodl se, že to bude první knížka, kterou po odchodu ze Salonu vydá.

Severočeská literární škola
iLiteratura: Jak hluboké je tvé zaujetí Vladimírem Páralem, kterému jsi připsal svou druhou knihu Lásko, teď!? Mělo na tebe vliv skutečně celé jeho dílo, nebo jenom konkrétní knihy, které v novele zmiňuješ?
Jaroslav Balvín: Já se k Páralovi dostal až před dvěma třemi lety a byl pro mě zjevením minimálně ve třech bodech: v nesmírně moderním, rychle plynoucím, ale přitom obrazném jazyku, v nadčasovém popisu ubíjejícího životního stereotypu a v autentických dialozích. Začínal jsem samozřejmě jeho Černou pentalogií, čili knihami, které jsou kritikou hodnocený jako moderní klasika. A právě z těchto děl jsem vycházel i při psaní Lásko, teď! Na druhou stranu jsem se po dopsání dostal k Páralovým pozdějším knihám, i těm z devadesátých let, např. k Playgirls, a musím říct, že jsem prostě „čuměl“, úplně stejně jako při čtení jeho ceněných raných děl. Dokonce jsem některé věci, které má v pozdějších titulech, cítil a psal o nich v Lásko, teď!, aniž bych je ještě znal. Například ústřední linií jeho Knihy radosti, smíchu a rozkoší je taky vztah staršího muže k velmi mladé dívce. Na základě toho a řady dalších věcí si myslím, že je mezi námi nějaká racionálně ne zcela uchopitelná spřízněnost; možná karmická, když máme oba dva blízko k józe… Na druhou stranu se samozřejmě nechci samozvaně pasovat na nějakýho novýho Párala.

iLiteratura: Zajímají tě i další autoři tzv. severočeské literární školy, například Jiří Švejda?
Jaroslav Balvín: Švejdu jsem začal číst možná ještě o malinko dřív než Párala. Moje maminka měla na nočním stolku celý léta budík na Švejdově knize Kdybych zemřel, aby jí hodiny ráno tak nedrnčely. Já jsem kolem toho zvláštního readymadu chodil leta letoucí číst si pornočasopisy do tatínkovy skříně, ale až nedávno v souvislosti se zájmem o severočeskou kulturní, uměleckou a literární scénu jsem se k té knížce sám dostal a přečetl si od Švejdy i Havárii a další tituly, stejně jako jsem zkouknul filmy, ke kterým psal scénáře – a to jsem udělal i s Páralem: nakoukal jsem si filmy, které vznikly podle jeho knih; je to hodně zajímavé a bylo by to na samostatný text nebo rozhovor… Švejda samozřejmě na Párala nemá, na druhou stranu se mi na něm strašně líbí, že má v knihách takovej tah na branku, že je vidět, že na nich dřel jak mezek. Nedávno jsem se s ním seznámil osobně a je mu to vidět i ve tváři: je to prostě bejk. Pak jsem četl ještě Josefa Voláka a právě Volákovi, ale ani Švejdovi nemůže přijít na jméno řada lidí, kteří se pohybovali v devadesátých letech v knižním byznysu. Což je další samostatná kapitola, kterou by stálo za to nějakým způsobem zpracovat.

iLiteratura: Co tě vůbec vede k tomu, že se hlásíš k sice všeobecně známé, avšak v podstatě vyprázdněné, desítky let staré škatulce tzv. severočeské literární školy? Nebo si myslíš, že její díla mají co říci i současnému čtenáři?
Jaroslav Balvín: Když jsem se začal zajímat o severočeskou literaturu nebo vůbec kulturu, tj. kolem roku 2000, tak první jména, na která jsem narazil, byla tahle: Radim Neuvirt, Patrik Linhart, čili lidi okolo Vyžvejklé Bambule, Svatava Antošová, akademičtější Radek Fridrich… A bral jsem je jako nějaké guru. A neuvědomil jsem si, že oni jsou sice nějakým způsobem zajímaví, ale ve svém vlivu příšerně marginální, a že ještě před nimi tu byla ta tzv. severočeská literární škola, která svým dílem oslovovala nepoměrně víc lidí. A že i když to bylo za totáče, tak to něčím zajímavé být prostě muselo; kupovali si to lidi sami, nerozdávalo se to na národních výborech. A když jsem s odstupem několika desítek let knihy severočeské školy četl, tak jsem se velmi dobře dozvídal o tom, co se tady dělo na úrovni „malých dějin“, a měl možnost to konfrontovat s povědomím o životě za totáče, který v nás, co ho zažili jen jako děti, udržuje soudobý establišment. A kromě toho mě ty knihy bavily, fakt strašně moc, to byly krásný noci u Švejdy nebo Párala nebo Voláka se zlatavým pivem a čirou slivovicí po ruce… To jsem měl ještě moře času, teď je to trochu hektičtější.

iLiteratura: O severočeské literární škole se sice na středních školách učí, její znalost je zřejmě nezbytná k úspěšnému složení maturity, ale najít její kritickou reflexi je problém, přinejmenším na internetu.
Jaroslav Balvín: To byl problém i pro mě. Ono to bude v nějakých zaprášených šanonech po knihovnách, v archivech, digitalizace těchhle pramenů je ale snad v plánu Ústavu pro českou literaturu nebo Národní knihovny. Je skutečně zajímavý, že třeba o Páralovi dosud nevznikla odborná monografie, ale co vím, pracuje na ní profesor Lubomír Machala z olomoucké univerzity. O severočeské literární škole by měl rozhodně někdo napsat, koketuju tak dva roky s myšlenkou, že bych to psal jako doktorand na labskoústecké katedře bohemistiky, už jsem o tom s pár lidmi odtud mluvil a myslím, že by to možné bylo, jenže momentálně to musím asi na rok na dva odložit. A třeba se toho do té doby zhostí někdo jiný, ulevilo by se mi a těšil bych se na to.

iLiteratura: Páral je v pražské Městské knihovně pořád rozpůčovanej.
Jaroslav Balvín: No právě, i v litoměřické... Starší lidi si prostě pamatujou, že byl dobrej, ne dobrej, výbornej, jednička. Jestli si to půjčujou i mladý lidi, to nevím, myslím si spíš, že ne.

iLiteratura: V obou tvých knihách se objevuje množství citátů, případně parafrází textů jiných autorů. Znal jsi všechny tyto knihy už předtím, než jsi je využil při psaní vlastních textů, nebo jsi je studoval s konkrétním záměrem využít je jako komponentu?
Jaroslav Balvín: V Lásko, teď! jak co. Filozofy jako Baudrillarda nebo Wittgensteina jsem měl načtený z vejšky, a když jsem z ní vylezl, začal jsem sám připadat na myšlenky, u kterých jsem si pak vzpomněl – vždyť je vlastně napsal Baudrillard nebo Bataille a spol.! Tak jsem se k jejich textům vrátil a znovu je četl, ale už s tím úmyslem vrazit jejich části do knížky jako jakousi relevantní oporu svýmu vlastnímu smýšlení nebo vyprávění; takhle vlastně funguje citační mechanismus v odborných textech. Libertinskou pornografickou literaturu jsem četl až přímo při psaní Lásko, teď! a myslel jsem si, že mi díky tomu půjde líp psát pornografické scény. Jenže to moc nepomáhalo, a tak jsem se inspiroval spíš soudobými pornografickými filmy, resp. jejich šoty dostupnými na internetu (ty jsem v knížce nezdrojoval, zájemcům ale doporučím oblíbené adresy). Úryvky z Tří dcer a matky a podobných starých frivolních románků, které v Čechách vydává nakladatelství dybbuk, jsem pak do vlastního textu přidával spíš pro poukázání na nesoupatřičnost soudobého vnímání slasti, aspoň jak je prezentuje hodně mechanická, stereotypní a na muže zaměřená pornografie, s tím libertinským. K mý první knížce jsem Máchovo dílo a sekundární literaturu k němu načítal de facto pracovně jako editor máchovského čísla bulletinu litoměřické Knihovny Karla Hynka Máchy. Popravdě jsem se do toho musel trochu nutit a řekl jsem si, že to aspoň zkusím skloubit s nějakými věcmi, co jsem sám prožil. Zase jsem chtěl schválně postavit vedle sebe věci z týhle doby a z tý starý.

iLiteratura: Jaký vztah máš k tvorbě Michela Houellebecqa, jehož ve svých knihách tak často zmiňuješ a cituješ? Nejde v případě tvé druhé knihy spíš o jakousi manýru, která je naopak vlastně něčím na způsob parodie chtěné vážnosti a vševědoucnosti tohoto francouzského spisovatele?
Jaroslav Balvín: Jako byl pro mě zjevením Páral, tak byl pro mě ještě pár let předtím zjevením Houellebecq (a taky Jelineková) a s každým dalším románem mě Houellebecq utvrzuje v tom, že je fakt výbornej a že je zase nějak blízko mýmu způsobu pohlížení na svět. Ostatně spojitost Páral – Houellebecq je podle mě velmi relevantní a myslím si, že na ni dosud nikdo nepoukázal. Neumím přesně říct, v čem ta spojitost tkví, mám to hodně pocitové: je to nějaký sociologizující, balzakovský pohled na život Evropanů, na jejich věčnou, ale ve společnosti spíše skrývanou obsesi sexem? Možná budu za magora, když to budu tvrdit. Ale přidám bonmot, který mě nedávno napadl: oba dva autoři psali velmi kontroverzně a museli se asi často zdekovat z místa, kde žili, ale zatímco Houellebecq emigroval do Irska, Páral jenom do Londýnské (to je ulice na pražských Vinohradech, kde Páral částečně bydlí a kam taky umisťuje děj pár svých knížek z devadesátých let; v nich je ale ulice titulována Irskou!).

iLiteratura: Pro mě je Páral mnohem optimističtější než Houellebecq...
Jaroslav Balvín: Ale právě ne v rané Černé pentalogii. Tam byl dost depresivní a i v posledním rozhovoru, který nedávno vyšel v Salonu Práva, vypráví o tom, jak sice díky svým prvním knihám velmi rychle prorazil, ale lidi za ním po čteních chodili a říkali mu: „Pane Párale, proč proboha píšete o takových hrozných věcech?“ A Páral je stejně jako Houellebecq taky ironickej, ale je spíš laskavě ironickej, to je pravda. On je to proces, člověk možná většinou začíná psát depresivní věci, protože kolem třicítky vidí věci spíš černě, ale díky tomu, že se z toho hnusu a zla vypíše a třeba s tím i uspěje, něco (si) dokáže, se mu změní život k lepšímu, a pak jsou třeba i jeho knihy pozitivnější. Poslední Houellebecqův opus Mapa a území myslím optimističtější je.

iLiteratura: Petr Vaněk v Reflexu o knize Mácha: Deníky napsal, že na nás zde „číhá delikátní souměrnost s již rozehranou partií jednoho žižkovského spisovatele, který první vlaštovku nového nakladatelství Novela bohemica také redigoval.“ Byla pro tebe spolupráce s Emilem Haklem jako s redaktorem tvé prvotiny přínosná? Je pro tebe jeho specifický styl zdrojem inspirace?
Jaroslav Balvín: Při redakci Emilem Haklem ta komunikace probíhala spíš na úrovni Hakl vs. Pavelka, a Zdenko to pak tlumočil mně. Protože Hakl je takovej dost zvláštně komunikativní tvor. Daleko víc jsem mluvil s redaktorkou druhý knížky, Vandou Vicherkovou. Jsem jí opravdu vděčnej za velkou pomoc, a i když jsme se nakonec neshodli kvůli Romům, doufám, že budeme spolupracovat nadále.

Podivíni, outsideři a spol.
iLiteratura: Z čeho pramení tvůj zájem o lidi přijímané většinovou společnosti jako podivíni, outsideři, prostě bizarní postavičky z okraje společnosti? Věnoval ses jim mj. jako editor antologie marginálních autorů severních Čech Kalné vody.
Jaroslav Balvín: Můj otec byl v tomhle vždycky podobnej, ostatně už řadu let se zabývá prací s Romy. A já sám stál od dětství na okraji, třeba jsem hrál na základce basket a s klukama jsem si nerozuměl; ani v áčku, ani v béčku, kam jsem záhy spadl. I ve třídě jsem byl outsider, pak se to začalo trošku měnit na gymplu, kde se to ale pak zase pokazilo tím, že jsem si začal nosit jáhlovou kaši a ohříval si ji během hodiny na topení… A na vejšce jsem zase s jídlem zalejzal na hajzl, protože tam fakt nikde jinde nebyl klid na to, abys mohl rozžvýkat sousto rýže stokrát (smích)… No a ta zkušenost, že se s tebou nikdo nebaví nebo tě všichni považujou za divnýho, přerostla asi v můj soucit s „uraženými a poníženými“, v zájem o ně a jejich pochopení. Naplno a vlastně trochu profesně, v Kalných vodách, jsem se jim mohl začít věnovat, až když jsem se z toho sám trochu vyhrabal, když jsem pochytil základy takových těch manýr, jak obstát ve společnosti, jak se prosadit tak, aby tě druzí považovali za sobě rovnýho nebo ještě vyššího... Už to docela umím, ale pořád se některé věci musím učit… A stran zájmu o marginály musím ještě přiznat, že taky vyhledávám co nejvíc zábavy, spektáklu, vzrušení a vím, že právě s lidmi na okraji společnosti může bejt strašná sranda. Na druhou stranu, když to pak s nimi pokračuje dýl, přeroste to zase ve stereotyp (páralovský motiv!), protože to jsou většinou lidi sice ujetí, ale taky jedou v pěkně těsných kolejích. Tak je asi třeba to střídat, pořád objevovat nový outsidery, okysličovat si díky nim svůj stereotypní život ve společnosti, která tak nějak záhadně tíhne v běžném mezilidském kontaktu k naprosto fádnímu průměru, bezbřehé nudě... Nebo se má někdy člověk zastavit a stát, stát se spořádaným občanem? Ještě jsem k tomu nedospěl.

iLiteratura: Známý pražský jogín, inženýr Jan Müller alias Jogi Mokšanand, o němž jsi vytvořil rozhlasový dokument pro ČRo3-Vltavu, je pro tebe také jen „postavičkou z okraje společnosti“, nebo tě oslovil díky svým jogínským schopnostem?
Jaroslav Balvín: S Honzou jsem se původně potkal jako s bizarní postavičkou a trvalo mně dlouho, než jsem přišel na to, že je fakt dobrej. Jeho příběh o tom, jak utekl do Indie vyléčit si rakovinu, založil si tam vlastní ášram, ale pak odjel zpět měnit západní civilizaci, je holt natolik neuvěřitelnej, že trvá dlouho, než ho dokážeš vnímat především jako duchovní bytost. Jogi je jedním z mých největších přátel a on u mě nastartoval hlubší zájem o jógu. Česká xenofobní společnost na Honzu pohlíží jako na kreaturu, když jezdí v metru v oranžovým, a chce to taky trošku cviku v tom, abys ztratil ostych a jezdil v klidu s ním. Protože ty lidi na vás doslova čuměj.

iLiteratura: Bude mít antologie Kalné vody nějaké pokračování? Pokračuje tvůj zájem o tuto oblast?
Jaroslav Balvín: Kalné vody vznikly, ještě když jsem studoval, já tomu říkám „období kindergrantů“. Když jsi chtěl udělat nějaký projekt a bylo ti do dvaceti šesti let, tak jsi mohl zažádat o peníze třeba Nokii nebo Vodafone. Já jsem peníze většinou dostal. A takovým způsobem jsem připravil tři knížky, které se zabývaly literaturou a uměním severních Čech: vedle Kalných vod ještě knihu rozhovorů Skryté vrstvy a antologii komiksu Bublifuk. Asi už v ničem z toho pokračovat nebudu, řekl jsem si, že jsem toho pro druhý v severních Čechách udělal dost a můžu se teda s čistým svědomím věnovat chvíli svojí tvorbě. Ostatně profesně se dál věnuju popularizaci začínajících, neznámých i zavedených severočeských autorů v literární příloze bulletinu Knihovny K. H. Máchy a navíc jsem přesedlal i na popularizaci českých autorů na Portálu české literatury. Je to sice práce méně zábavná než s blázny a podivíny, ale asi přínosnější.

iLiteratura: Vůbec – co ze současné české prózy čteš, které autory sleduješ?
Jaroslav Balvín: Mám rád S. d. Ch. To je pseudonym hrobníka Miroslava Vojtíška, knížky mu tiskne Divus, vydavatel magazínu Umělec. S. d. Ch. dělá takové zvláštní postmoderní persifláže, původem je loutkoherec a jeho věci jsou kombinací komiksu, beletrie a divadelní hry. Pak mám rád Pavla Göbla, jeho druhá knížka Penis pravdy 2012 je velmi legrační, popisuje putování současných zubožených lidí z okraje společnosti, kteří se potkávají s pohádkovými postavami, a je to psané takovým pokrouceným nářečím. A potom se mi líbí, jak píšou Rudiš a Hakl, od nich si každou novou knížku zaručeně přečtu.

iLiteratura: A jaká je tvoje oblíbená hospoda v Litoměřicích?
Jaroslav Balvín: Dobrej je Jemafor, fungoval snad už v sedmdesátých letech a v nedávném období, kdy ho vedl Míra Valeš, to byl progresivní klub a bar s dobrou živou i reprodukovanou hudbou. Strávil jsem tam pěkné nezapomenutelné a druhý den zapomenuté chvíle podobně jako v labskoústecké Mumii, která sice nedávno vyhořela, ale myslím, že jede dál. Jinak střídám všechno možné, ale spíš ty lepší lokály. Už nejsem na zaplivaný pajzly, už jdu radši do Salva Guardy, což je v povědomí litoměřických nejhonosnější zdejší podnik. Člověk se holt vyvíjí, třeba mu začne vadit cigaretovej kouř, přijde na chuť lepším vínům atd. Na druhou stranu, když je nálada a někdo mě někam vytáhne, jdu kamkoliv. Rád poznávám nový podniky stejně jako nový věci a lidi.