Co se vám vybaví, když se řekne Máchovy deníky? Intimní zpověď rozervaného romantika? Srandokaps plný sprosťačinek? Co třeba studie, ve které literární vědec Roman Jakobson nadnese myšlenku, že kdyby žil Mácha za první republiky, vydal by spíš své soukromé zápisky než básně? Jaroslav Balvín, publicista a editor, se ve své právě vydané prozaické prvotině Mácha. Deníky (s podtitulem Turistický průvodce) k našemu velikánovi vrátil a vytyčiv paralely mezi hlavním hrdinou a mrtvým klasikem, přetáhl s jemným žďoucháním do čtenářova ramene kanonické texty a inspirující zážitky do jedné knížečky. V této intimní schránce zaznamenal letní románky s mladými dámami, z nichž jedna se jmenuje Márinka, druhá Lori a třetí Ela. Hlavní hrdina je romantik (navíc v „Máchových letech“), sympatický mladý intelektuál, kterého baví chovat se trochu poťouchle a který, jak už to tak bývá, létá po jiných oběžných drahách než jeho přítelkyně. Rozmanité mezitextové odkazy, jež se zapojují do jinak poměrně tradičního vyprávění, mimochodem velmi pěkně učesaného, obsáhnou citace textů od Máchy (jak jinak) až po zdejší raperskou galerku – tak trochu v duchu postmoderní situace, kdy je vše ve výkladní skříni světa sneseno z piedestalů na zem.

Máchu si přivlastňují jedinci prázdní a slavomamští, upozorňuje nás v mottu knihy Bohuslav Brouk. Vypíchne-li úryvek sám autor, nutí nás brát ho s šibalským mrknutím oka jako poloviční ironii. Jenže je otázkou, jestli vše milé a humorné, co neurazí, neskrývá v poučené literatuře, jíž novela Mácha. Deníky bezpochyby je, apriorní rezignaci na víc než jen na úděl knížky k vodě. Nakonec, zdá se mi, na nás místo vnějších odkazů na Máchu číhá delikátní souměrnost s již rozehranou partií jednoho žižkovského spisovatele, který první vlaštovku nového nakladatelství Novela bohemica také redigoval. Anebo se pletu? To je můj brouk do autorovy hlavy.