O druhé knize Davida Zábranského by se dalo říct ve zkratce tolik, že jde o neuvěřitelně už-... „upovídanou“ novelu, a kdyby se pod nánosy slov, se kterými jsem se víceméně míjel (ať mi autor odpustí, ale nic mě neponoukalo se nad nimi zamyslet, natož se k nim vracet), nerýsovala kostra milostného příběhu, který má potenci si čtenáře podmanit, asi bych knihu brzy odložil. Během četby lze tedy vysledovat: Šternův pokus milovat je kniha dvojaká a v jejím případě platí, že rub od líce nelze beze zbytku oddělit.

Ve Šternově pokusu milovat to skoro vypadá, že je dovoleno říkat beztrestně cokoli, hlavně když řečené vypadá sofistikovaně, resp. hlavně když to vypadá, že vypravěč ví, co říká (ví to ale čtenář?). Místy se vkrádá představa, že vypravěč paroduje sám sebe, že na sebe útočí a sám sebe shazuje, několikrát mě rovněž napadlo, že si David Zábranský ze čtenářů škodolibě střílí, když vaří z vybraných ingrediencí Evropy dort podobný tomu z pohádky Karla Čapka. Hlavní postava je na jednu stranu povrchní – asi tak jako vlastně všechny postavy v knize (včetně kladení rovnítka mezi věci a značky zboží – značka jako argument doby?), na druhou odkazuje na základní pojmy z Heideggera či Dostojevského (tedy zřejmě na Reného Girarda, popřípadě Františka Kautmana – jedno z míst, kde jsem rozpoznal, o co jde – tzv. „fetišismus nožky“) a všechno to tak nějak nesoustavně vyhřezává ze srdce plného pocitů. Novela jako produkt intelektu se ve výsledku podobá slovní mlze, vůči níž (její nedourčenosti) je radno získat imunitu, tou mlhou je zkrátka nutné nějak se prokousat. 

Sám autor ale ví, že pouhé filozofující zápisky by byly na beletristickou knihu málo, tudíž se v ní odvíjí příběh milostného nebo jednoduše sexuchtivého troj- až n-úhelníku, díky němuž se lze přes všechny ty lehkovážné teze do knihy začíst. Vyvstává tu však jedno úskalí: jako čtenář jsem schopný se orientovat pouze v jeho základní linii, jakékoli nuance jdou kvůli setřené hierarchičnosti vyprávění stranou. Proč? Příběh se totiž neustále převrací (pulzuje ve stazích), lusknutím prstů se mění kulisy, v krajním případě i podoba postav, vypravěč podsune čtenáři detail, ze kterého se pak odvine další vlákno atd. To má své opodstatnění: příběh má být zřejmě tak trochu filmově iluzorní, tedy balancovat na hraně uvěřitelnosti (tomu nahrává fakt, že se odehrává v průběhu letního filmového festivalu). Ponechme stranou to, že autor-aristokrat občas pokouší čtenářovu trpělivost, celé to přeci jenom někam dospěje. – Kam? K relativně osvobozujícímu konci, k naději, řekněme.

Vypravěč Šternova pokusu milovat mi ze všeho nejvíc připomíná řečníka, který by rád promlouval provokativně, ale jaksi zapomněl, že neumí zřetelně artikulovat. Tento posmutnělý, skeptický komentátor si na svá bedra nasadil světabol včetně úvah o umění, pornografii (ta je jedním tématem knihy) a takřka se stylizuje do role mluvčího zlaté mládeže vymetající bary znavené Evropy. Zvolil však nešikovnou pózu, příliš chatrnou na to, kolik toho chce obsáhnout. David Zábranský přitom nejspíš vyprávět umí, ale (pokud mohu vyslovit domněnku) potřeboval by ještě nějaký čas, aby vyzrál a jeho styl vykrystalizoval, nebo se oprostit od všeho planého tlachání. Takhle toho moc neřekne (ani aristokracii, ani plebsu), jeho řeč je příliš nahodilá, nebo rovnou (obávám se) povrchní, a tím se odsuzuje zcela zákonitě k neúspěchu... Je mi líto, tahle kniha je z těch, ke kterým se vracet nehodlám, a i když bych rád, ani nevím, komu ji doporučit.