Vlámská spisovatelka Yelena Schmitz (1996) vystudovala na antverpské konzervatoři tvůrčí psaní. V současné době tento obor vyučuje a kromě toho se živí jako spisovatelka a sloupkařka pro deník De Standaard. Debutovala knížkou pro děti Geroezemoes, kterou pod názvem Poprask právě vydalo nakladatelství Meander. Před časem vyšla Yelenina druhá knížka pro děti Hotel Kosmos. Yelena se zúčastnila 2. edice projektu CELA, jehož cílem je propojit a zviditelnit začínající evropské spisovatele a překladatele. Získala již několik ocenění, nejnověji cenu PrixFintroPrijs pro mladé umělce, kde zvítězila v literární kategorii u publika i odborné poroty.

S Yelenou Schmitz jsme se potkaly den před křtem českého překladu knihy Poprask, který byl součástí zahájení festivalu Děti, čtete?! Knížka se odehrává v městečku Slunohrad, kde je takové horko, že už skoro nikdo nechodí ven. Zničehonic se roznese, že se do města vrátila slavná zpěvačka Esmeralda Jonagoldová, kterou už roky nikdo neviděl. Hlavní hrdina Vilda začne spolu s dalšími obyvateli připravovat velkolepý koncert. Chystá se ale diva opravdu zazpívat?

iLiteratura: V Praze jsi už podruhé. Když jsi tu byla vloni v květnu poprvé, na veletrhu Svět knihy jsi zaujala nakladatelství Meander svou knihou Geroezemoes. Jaký je to pocit, být tady podruhé a představovat její český překlad?
Yelena Schmitz: Opravdu magický. Když jsem Prahu navštívila minule, byla jsem vůbec poprvé na mezinárodním knižním veletrhu a bylo to taky poprvé, kdy jsem svou knížku někomu ukazovala. S Ivou (Pecháčkovou, majitelkou nakladatelství Meander, pozn. red.) jsem si hned porozuměla. Navíc jsem znala tebe, takže jsem řekla, že už mám pro knihu překladatelku. Jsem moc ráda, že jsem mohla i teď osobně přijet a zažít to na vlastní kůži. Kdybych knížku viděla jenom na fotce, bylo by to jiné. Mám radost, že jsem zpátky a knížku si můžu potěžkat v ruce. Jsem taky zvědavá na zítřejší festival a na nové knížky Meandru. Jsem zkrátka moc vděčná.

iLiteratura: Vím, že je to trochu spekulace, ale co podle tebe Meander na tvé knížce zaujalo?
Yelena Schmitz: To je dobrá otázka. Myslím, že skutečnost, že je hodně barevná a že nás na ní pracovalo víc. V Belgii k ní patří i audiohra. Knížka navíc pojednává o síle příběhů. Iva si ji ale tehdy mohla jenom prohlédnout, protože překlad ještě neexistoval. Během mé návštěvy Prahy byla ale kniha v Belgii zrovna nominována na jednu literární cenu, takže jsem Ivě mohla rovnou říct, že je to dobrá knížka (smích).

iLiteratura: Už jsi zmínila, že Poprask je projekt několika autorek. Mohla bys o jeho vzniku říct něco víc?
Yelena Schmitz: Iniciátorkou byla Nina Claes, která chtěla vytvořit společný projekt s dalšími umělkyněmi. Původně plánovala divadelní představení. Já jsem měla napsat text a Ruth de Jaeger se ujala velkoplošných ilustrací. Nina měla dát všechno dohromady a představení zinscenovat. Pak se k nám přidala Inja Laureys, která měla obstarat zvukovou stránku. Každá z nás pracovala na své části. Jenže potom přišel covid, a tak jsme už nemohly spolupracovat. Divadla zůstala zavřená. Tehdy jsme si s Ruth řekly, že už máme text a ilustrace, a že když je dáme vedle sebe, vznikne knížka. Samy jsme ji poslaly do nakladatelství a Poprask byl na světě.

iLiteratura: Když jsem Poprask četla, dýchala na mě z něj východoevropská atmosféra. V knížce se například mluví o „Sputnikstraat“ (doslova ulice Sputniková, v překladu jako Kosmonautská ulice, pozn. red.). Fiktivní městečko Slunohrad, v němž se příběh odehrává, se navíc nachází nedaleko Bukurešti. Byl to záměr? S jakou vizí jsi knížku psala?
Yelena Schmitz: Slunohrad měl být směsicí belgického surrealismu a východoevropských ulic. Před lety jsem podnikla cestu vlakem z Bruselu až do Turecka. Projížděla jsem Rumunskem a Srbskem a taky jsem navštívila Záhřeb. Viděla jsem tam barevné domy a toulavé psy. Ve městech bylo taky dost horko, takže se mi to všechno slilo dohromady. Jsem zvědavá, jak moc východoevropsky bude knížka působit na českého čtenáře.

iLiteratura: Vedle hlavního tématu, tedy moci fám a zvěstí, jsou v knížce patrné i další náměty. Docela evidentní je téma klimatické krize. Kromě toho knížka obsahuje odkazy na eutanázii nebo homosexuální vztahy, což jsou témata, která se v české literatuře pro děti moc nevyskytují. Myslíš si, že vyobrazování tabuizovaných témat je pro nizozemsky psanou literaturu určenou dětem typické?
Yelena Schmitz: Je pro mě důležité, aby moje postavy byly různorodé a inspirativní. V knížce se například objevuje řidička taxíku Norma. V běžném životě moc často nevídám ženy, které se živí jako taxikářky. Líbí se mi, že to v knížce působí jako úplně běžná věc. Řekla bych, že se do knížky promítá hodně věcí, nad kterými přemýšlím, ale přímo je netematizuji. Pokud jde o zmínku o eutanázii, děti na ni reagují a zabývají se jí. V knížce se mluví o tom, že by zpěvačce Esmeraldě Jonagoldové „mohla pomoct nějaká pilulka“, což je obrat, který se v souvislosti se starými lidmi někdy používá. Myslím, že se v knížce odráží doba, ve které žiju, a věci, jimiž se zabývám. Možná ne úplně explicitně, ale dostávají se tam. Beru to jako samozřejmost.

iLiteratura: Taky mě zaujalo, že rodiče hlavního hrdiny Vildy se v příběhu prakticky nevyskytují. Vildova maminka zemřela a o tatínkovi je v knížce jenom krátká zmínka. Je to záměr?
Yelena Schmitz: Mám ráda dětské postavy, které mají dobrodružnou a nezávislou povahu. V dětské literatuře se objevují často, napadá mě třeba Pipi Dlouhá punčocha – ta je taky sama, ale působí to normálně. Vildův tatínek, Velký Vilda, se v knížce zmiňuje jen letmo. Možná je často pryč, možná hodně pracuje. Maminka Vildovi chybí. Má na ni pěkné vzpomínky, na stanování, zpívání písniček… Nepopsala jsem, co se jí přesně stalo. Nepřítomnost rodičů mi umožňuje nechat Vildu dělat neobyčejné věci. V knížce proto nepůsobí nijak zvláštně, že Vilda celý den jezdí sám na kolečkových bruslích, že vyrazí do hotelu nebo se zajde najíst do restaurace a zažívá všelijaké příhody. Kdyby u toho byli rodiče, asi by ho víc chránili. Je v tom tedy i prvek dobrodružství.

iLiteratura: Obě jsme se zúčastnily projektu CELA. V jakém směru ovlivnil tvou kariéru?
Yelena Schmitz: V hodně směrech, protože jsem teď tady v Praze (smích). Projekt mi dodává sebedůvěru i doma v Belgii, protože se mi podařilo se do něj dostat. Taky vedl k řadě setkání. To jsem nečekala. Edice CELY, které jsem se účastnila, skončila, ale projekt pokračuje. Je skvělé, že mě poslali na knižní veletrh právě do České republiky. Mohla jsem totiž jet i jinam. Když jsem byla na Světě knihy, všimla jsem si tam spousty pěkných knih pro děti a mládež. Předtím jsem nevěděla, že jich v Česku tolik vychází, takže jsem za to moc vděčná.

iLiteratura: Před časem ti vyšla druhá knížka: Hotel Kosmos. Mohla bys nám povědět, o čem je?
Yelena Schmitz: Hlavní hrdinkou je jedenáctiletá Maia, která jede s rodiči do hotelu jménem Kosmos. Je to prázdninový resort s hlavní budovou, v níž je bazén, restaurace, bowlingová dráha, a s bungalovy k pronájmu (v Nizozemsku a Belgii je tento typ ubytování velice oblíbený, pozn. red.). Tenhle resort je ale trochu zchátralý a nedá se tam toho moc dělat. Maia doufala, že se jí tam bude líbit, ale nakonec to tak není. Její rodiče uvažují o rozvodu, což dívka moc dobře ví, ale nedokáže o tom s nimi mluvit. V knížce sledujeme její myšlenky. Maia se snaží z dovolené vytřískat co nejvíc. Hledá si nové kamarády, se sousedem Troyem chodí plavat a hrát si. Je to příběh plný přátelství, ale i smutku. Maiina rodina totiž prožívá poslední společné léto. Spousta lidí mi už řekla, že je příběh dojal. Jedenáctileté dítě je malé a velké zároveň. Samozřejmě už umí mluvit, ale nerozumí všemu. Jedna recenzentka dokonce napsala, že ještě nikdy nečetla tak nostalgickou knihu. Hodně lidí mi poděkovalo, že znovu prožili, jaké to je, když je člověku jedenáct nebo se mu rozejdou rodiče. V Hotelu Kosmos jde ale i o celkovou atmosféru, o cestování… Je to jiná knížka než Poprask. Je vyprávěná v první osobě a je poetičtější. Někdo mi ale jednou řekl, že Maia z Hotelu Kosmos a Vilda z Poprasku by mohli být sourozenci, což mě pobavilo (smích).

iLiteratura: Nedávno jsi začala psát sloupky pro prestižní belgický deník De Standaard. Jaké to je?
Yelena Schmitz: Ano, došlo k tomu před pár týdny. Jsem moc ráda, protože každé dva týdny píšu sloupek, který může pojednávat naprosto o čemkoliv. Dává mi to možnost procvičit si psaní a dostat se ke spoustě čtenářů. Snažím se, aby to byly opravdu literární texty napsané pěkným jazykem. Samozřejmě budu vždycky psát ze svého pohledu. Je mi dvacet sedm (v době vydání článku už dvacet osm, pozn. red.) a první sloupek jsem napsala o tom, jak momentálně vidím svět. Několik sloupků jsem napsala už dřív, a když si je teď čtu znovu, říkám si: „No jo, taková jsem tehdy byla.“ Jsem vážně ráda, že v tom můžu pokračovat. Psát knihu je oproti tomu zdlouhavá práce, na dva, na tři roky. Je to bezva, ale občas jako na houpačce. Teď mám stanovený deadline, což mi vyhovuje.

iLiteratura: Jaké máš plány? Chceš se profilovat jako autorka dětských knížek, jako sloupkařka, nebo máš v hledáčku ještě něco jiného?
Yelena Schmitz: U mě to vždycky probíhá organicky. Pracovala jsem v divadelní sféře, ale teď se chci soustřeďovat hlavně na psaní, mimo jiné psaní sloupků. Taky bych chtěla svoje knížky představovat čtenářům. Momentálně se zabývám dvěma novými nápady. Jednak knížkou pro děti, jednak románem, na kterém pracuju už dlouho. Literatura pro děti a mládež mě baví, a navíc se kolem ní pohybují milí lidé.

iLiteratura: Jaké vůbec je být mladá vlámská spisovatelka? Je těžké najít čtenáře?
Yelena Schmitz: Je to běh na dlouhou trať. Ještě mi není ani třicet, ale mám pocit, že na tom pracuju už deset let. Protože pocházím z Vlámska, mám čistě statisticky jen malé publikum. Vím, že se teprve musím prosadit, ale práce samotná mě hodně baví. V životě jsem teď dosáhla rovnováhy, což jsem se ovšem musela nejprve naučit. Zároveň jsem si uvědomila, že neznám moc jiných mladých vlámských autorů knížek pro děti. Byla jsem na jedné akci týkající se dětské literatury, kde byli spíš starší lidé. Cítila jsem se jako zástupkyně nové generace a to se mi moc líbí.

iLiteratura: Vím, že jedním z tvých oblíbených autorů je Marek Šindelka. Čím tě jeho tvorba oslovila?
Yelena Schmitz: Četla jsem jeho Mapu Anny (přel. Edgar de Bruin, pozn. red.). Líbí se mi Markův styl – jeho jazyk mi připadal takový filmový, smyslový, velice poetický a zároveň tělesný. Byla jsem z něj nadšená. Jenže jsem věděla, že je to český spisovatel, a tak mi připadal dost vzdálený. Ale pak jsem zjistila, že je docela mladý. Loni vystoupil na Světě knihy a tam jsem se s ním krátce setkala. Obecně se ráda potkávám s jinými autory. Občas jezdí do Bruselu, takže jsme se domluvili, že se tam někdy sejdeme.

iLiteratura: Myslíš, že má současná vlámská literatura nějakého společného jmenovatele? Jak bys ji popsala českému čtenáři?
Yelena Schmitz: Řekla bych, že nemáme moc dlouhou tradici. Vždycky jsme byli tak trochu v menšině. Dovolujeme si experimentovat s různými žánry. Já například pracuju u divadla, do toho píšu knížku pro děti, ale potom se budu věnovat románu. Znám hodně všestranných umělců. Pokud jde o styl, vidím mezi spisovateli řadu rozdílů, ale myslím, že v sobě máme něco poetického, občas melancholického. O Vlámech se někdy říká, že nevyjadřují nahlas všechno, co si myslí, že věci prožívají spíš uvnitř, a myslím, že je to pravda. Jako spisovatelka to vlastně dělám taky, snažím se slovy popsat vnitřní svět postav.

iLiteratura: Které nizozemsky píšící autory bys doporučila českým čtenářům?
Yelena Schmitz: Těch je spousta. Z básníků se mi hodně líbí Peter Verhelst. Kromě toho mě inspiruje klasik dětské literatury Bart Moeyaert. Nedávno taky vyšel román Lary Taveirne s názvem Wolf. Jsem Lařina velká fanynka. Zaujal mě její styl, navíc je to žena a jedinečná osobnost. Před časem mě oslovila kniha spisovatelky Jente Posthumy, která se teď hodně překládá: Waar ik liever niet aan denk (knížka by měla vyjít na jaře 2025 pod názvem Na co radši nemyslím v překladu Blanky Konečné v nakladatelství Vyšehrad, ostatní jmenovaní autoři v češtině zatím nevyšli, pozn. red.). Snažím se číst co nejvíc žen-autorek, záměrně i těch, které nejsou moc známé.

iLiteratura: Chtěla bys českým čtenářům vzkázat ještě něco?
Yelena Schmitz: Jsem moc zvědavá na to, jaké reakce Poprask vyvolá. Mám pocit, že se v Česku hodně čte, a to i knížky pro děti a mládež. Jsem zvědavá, co si budou o mé knížce čeští čtenáři myslet a jestli to pro ně bude jiné než číst českou knížku. Takové rozdíly nedokážu posoudit. Zároveň doufám, že se moje spisovatelská dráha bude v Česku rozvíjet. Nikdy nezapomenu, že můj první překlad vznikl tady. K Česku mám díky tomu zvláštní vazbu. Taky se mi líbí, že čeština není nijak velký jazyk, což navozuje přívětivou a důvěrnou atmosféru. Naše země a jazyky se díky CELE náhle propojily.